VŠSK Univerzita Zlín


Technika softbalu

A - Technika a styl

O kvalitě hráče softbalu rozhoduje vedle duševních schopností mnohem spíše jeho obratnost a šikovnost než fyzická kondice. Většina herních akcí vyžaduje rychlou a přesnou práci paží a nohou, plynulé a úsporné pohyby. V útoku i v obraně uplatňuje hráč především dynamickou sílu, švih. Zdánlivá lehkost a elegance při hře špičkových softbalistů je výsledkem jednak výborné koordinace pohybů, jednak vycvičeného odhadu, zběhlosti a jistoty.
Technika softbalového hráče je souhrn dovedností, které by měl používat při hře. Vychází ze zobecněných poznatků o hře, z celého souboru jejich požadavků a také z možností hráčů na dané úrovni vývoje sportu. Technika je tedy obecně platným návodem, jak za daných okolností co nejlépe využít svých schopností. Míra, v jaké hráč ovládá prakticky jednotlivé herní dovednosti, určuje jeho technickou úroveň. Zvládnutí techniky je - ostatně ve všech sportech - základním předpokladem pro rozvoj herní výkonnosti.
Individuální schopnosti hráče se odrážejí v jeho stylu. V ideálním případě je individuální styl vyšším stupněm zvládnutí technických dovedností - hráč si po dokonalém zvládnutí určité techniky vypracuje vlastní nejefektivnější způsob hry, který se do určité míry může odlišovat od obecně platných zásad. Hlavním měřítkem jsou přitom jeho vlastní zkušenosti a pocity. Je však třeba stále mít na paměti jednu zásadu: každý dokonalý hráč musí především dokonale ovládat základní techniku. Argumenty o relativnosti a individualitě pramení většinou z malé úrovně znalostí trenérů i hráčů nebo z jejich pohodlnosti. Jestliže hráč přesně neví, co má trénovat, brzdí to jeho vývoj. Samozřejmě všechny dovednosti je třeba upevnit zkušeností, praxí, při nedostatečné technické úrovni hráčů se však často zafixují nesprávné pohybové návyky. To bývá nejběžnější příčina dlouhodobé stagnace mnohých hráčů - špatně zvládnutá základní technika staví nepřekonatelné překážky jejich dalšímu vývoji. Ani sebetalentovanější hřáč nedokáže výrazně zrychlit akci, jestliže při ní podvědomě dělá řadu zbytečných nebo nesprávných pohybů.
Trénováním techniky se snažíme od počátku předejít špatným návykům a umožnit tak hráčům, aby v budoucnu mohli plně rozvinout své schopnosti.
V této kapitole jsou podrobně popsány všechny základní dovednosti softbalového hráče. Jeho popis může sloužit jak pro trénink začátečníků (vždyť není nic jednoduššího, než dělat něco správně už od začátku !), tak pro vyspělé hráče, kteří by základní techniku měli dokonale a opravdu bezchybně ovládat. Možnosti nácviku, průpravné cviky, způsoby odstraňování chyb a další poznámky pro metodické správné plánování tréninku jsou uvedeny v kapitole V.

B - Technika hráče v obraně, všeobecné dovednosti

1. Základní střeh

V tomto postoji očekává polař rozehrání míče, připraven k okamžitému zásahu. Nohy jsou rozkročené, váha těla spočívá na špičkách prstů. Hráč je výrazně ohnutý v kolenou a v pase jakoby přikrčen ke skoku dopředu. Ruce drží pokrčené asi ve výšce kolen vpředu před tělem. Tak může velice rychle reagovat do všech stran, chytat míče nad hlavou i na zemi. Při střehu jsou všechny svaly uvolněné - fyzické uvolnění je vyváženo naprostým soustředěním na místo odpalu nebo na přihrávajícího hráče.
Váha těla je stejnoměrně rozložena na obě nohy - hráč musí být rovnoceně připravený vystartovat do všech směrů. Nohy se dotýkají země celými chodidly - zvednuté paty by jednak nutně znamenaly vychýlení z rovnováhy a ztrátu předklonu, jednak by zpomalovaly odraz při startu.
Rukavice je vytočená hřbetem do strany (rychlá reakce nad hlavu i na zem), prsty volné ruky jsou sevřené v pěst. Je dobře osvojit si tento užitečný zvyk od samého začátku - hráč tak může předejít nepříjemným zraněním prstů při chytání míče.
Ve vnějším poli se hráči mohou opřít rukama o kolena. Jejich hra totiž nevyžaduje rychlou reakci rukou, navíc tímto pohodlnějším střehem se vnější polař tolik nevyčerpá a déle si udrží potřebnou pozornost.

2. Start na míč

Dobrý, vyvážený střeh umožňuje rychle vystartovat do všech stran. Technika výběhu je rozličná pro start dopředu a dozadu. Jestliže hráč vybíhá šikmo dopředu, začíná vždy nohou vzdálenější od směru pohybu - vpravo vykračuje levou nohou, doleva pravou. Pro rychlý start je totiž nezbytné, aby počáteční kroky nebyly příliš velké. Vykročení bližší nohou by totiž vzdálenost mezi chodidly ještě zvětšilo, aniž by přitom hráč udělal výraznější pohyb. Překrokem vnější nohy přenese hráč okamžitě váhu do směru pohybu. Při vybíhání směrem dozadu je však nutné, aby hráč prvním krokem vytvořil místo pro následující překrok. Začíná tedy vždy bližší, vnitřní nohou; doprava pravou, doleva levou. V prvním kroku ustoupí nohou dozadu, otevře své postavení a vzápětí překrokem vybíhá.
Během vyběhnutí je těžiště co nejníž, stojná noha při překroku je výrazně pokrčená. Hráč se pokud možno nezvedá, nízké držení těla pomáhá k lepšímu odrazu do směru startu. Ruce podobně jako při sprinterském startu, pracují v plném rozsahu.

3. Chytání míče

Chytání je jednou z klíčových dovedností softbalového hráče. Schopnost technicky čistě zpracovat míč snižuje počet chyb v obraně a umožňuje správné provedení složitějších herních akcí. Ve většině případů následuje po chycení míče jeho odehrání. Má-li být provedeno rychle a přesně, musí být míč nejprve správně zpracován.
Z toho důvodu se snažíme zakončit každé chycení tak, aby byl míč připraven k rychlému odehrání - držený oběma rukama těsně u pasu. Při správném chytání se musí míč sám chytit do koše rukavice. Ruce nejprve uvolněně sledují jeho dráhu a teprve v další fázi jej stahují na prsa, nebo k pravému rameni. Všechny pohyby musí být měkké a vláčné, každá prukdá změna směru nebo rychlosti může znamenat, že míč z rukavice vypadne. Oči pozorně sledují míč až do místa chycení.
U míčů v nejbližším dosahu se vždy snažíme, aby byl míč chycen na co největší dráze. Před chycením je váha těla vpředu, levá ruka s rukavicí směřuje téměř natažená proti míči, pravá ruka je mírně pokrčená s prsty sevřenými v pěst. Těsně před příchodem míče se levá ruka natáhne co nejdál dopředu pro přicházející míč.
Míč směřující přímo na hráče - během chycení jde nejprve rukavice s míčem tak, aby ztlumení bylo co nejměkčí, teprve pak začínáme míč stahovat. Volnou ruku přikládáme na míč teprve tehdy, když je rukavice pohodlně na dosah - nikdy házecí ruku nenatahujeme proti míči, protože bychom tím omezili pohyb ruky s rukavicí. Prsty pravé ruky otevíráme teprve na míči. V průběhu celého pohybu pracují paže uvolněně, souběžně, ale pravá v menším rozsahu. Při ztlumení míče se volně pohybuje celá ruka od zápěstí po rameno, lokty jdou těsně podél těla. Během chytání držíme prsty rukavice na výšku (nevytáčíme ji do strany), na konci chycení držíme míč oběma rukama na břiše, prsty rukavice i volné ruky směřují dopředu a obě předloktí jsou přitažena k tělu.
Nízký míč - Míče pod úrovní pasu chytáme spodem. Rukavice je natočená prsty k zemi, opět natažená proti míči. V poslední fázi chycení přitáhneme míč spodním obloukem k pasu - změna směru pohybu musí být však plynulá, aby míč nevypadl na zem. Volná ruka pracuje stejně jako v předchozím případě.
Míče do stran - Při chytání míčů vedle těla vycházíme z předchozí techniky. Křivka dráhy rukavice s míčem a směr vytočení prstů rukavice leží ve vodorovné rovině. Levá ruka se natahuje pro míč, pravá volně spolupracuje. Váhu těla přenášíme do směru přicházejícího míče. Všechny míče přicházející vpravo se správně chytají přes ruku vrchem - palec rukavice je dole, malíček nahoře. Ani nízké míče na této straně nechytáme spodem, kde je pohyb ruky značně omezen.
Vzdálenější míče - Technika chycení míče na hranici dosahu je značně odlišná. Chytání vzdálenějších míčů v softbalu je obdobou stažení míče při doskoku v basketbalu - míč je třeba nejprve dostat před tělo, kde může být dobře zpracován. Vyjdeme od chytání míče nad hlavou. Rukavice přichází do bodu chycení zezadu, přímo proti letícímu míči. V okamžiku dotyku s míčem se prudce sklopí zápěstí a míč se tak násilně shrábne dopředu před tělo. Levá ruka volně sleduje jeho dráhu, loket se přibližuje k tělu. V poslední fázi (stejně jako u ostatních míčů) se přidá pravá ruka a míč společně stáhnou k pasu.
Také ostatní vzdálenější míče chytáme tímto způsobem. Ke všem míčům, je-li to jen trochu možné (to znamená, není-li potřeba zůstat na metě a máme-li čas reagovat) se však vždy snažíme postavit tak, abychom je chytaly uprostřed před tělem.

4. Házení vrchem

Hod vrchem je základním způsobem házení. Používáme ho při přihrávkách na delší vzdálenost (zhruba přes 15 m). Při házení obvykle užíváme tříprstového držení míče. Ukazovák a prostředník jsou roztažené pro kontrolu rotace míče, palec směřuje ze strany proti nim.
Házet začínáme z přikrčeného postoje, s váhou na špičkách. Míč držíme oběma rukama - prsty dopředu - u pasu, předloktí jsou u těla. Levý bok směřuje k cíli, nohy jsou rozkročeny asi na šířku ramen, pokrčené, ale pevné s dobře rozloženou rovnováhou. Již v této fázi se očima díváme ve směru hodu, abychom spoluhráče připravili na přihrávku.
Při nápřahu jdou nejprve obě ruce spolu, levá ruka pomůže pravé a získá jí delší čas pro pevné držení míče. Druhou polovinu nápřahu už provádí každá ruka samostatně. Napřahujeme se zásadně pouze loktem - výrazně a rytmicky, až do polohy, kdy loket směřuje co nejdál od těla a nadloktí je vodorovné. Předloktí je přitom uvolněné a směřuje dopředu. Takto provedený nápřah umožňuje plný pohyb paže, zatímco dráha ruky s míčem z polohy u pasu je minimální. Po rozpojení rukou jde levý loket rychle dopředu a v okamžiku dokončení nápřahu směřuje k cíli, předloktí je uvolněné.
Během nápřahu provedeme krátký nákrok levou nohou. Nohu nezdviháme vysoko nad zem (velká ztráta času), snažíme se, aby všechny pohyby byly úsporné a přímočaré. Zároveň se více pokrčí pravá noha a těžiště se lehce přenese směrem dopředu, tak aby levá noha pevně spočívala na zemi, ale převážná většina váhy těla spočívala na pravé noze. Ramena a boky se mírně natočí doprava (zavřou), takže hráč je připraven vložit energii celého těla do hodu. Podle vzdálenosti, na jakou se hází, je trup odkloněn směrem od cíle, nad pravou nohou. Soustředění váhy na pokrčené zadní noze během krátkého nákroku je základem silného, dobře vyváženého hodu.
Při hodu jde loket z nápřahu přímo dopředu, ruka s míčem se zdvihá. V okamžiku, kdy paže prochází kolem hlavy, je nadloktí vodorovné, předloktí směřuje kolmo nahoru. Před tělem švihne hráč předloktím prudce dopředu dolů. Pro rychlost hodu je rozhodující zapojení zápěstí v této fázi pohybu. Při pohybu zápěstí směrem k zemi a správném držení prstů dostane míč spodní rotaci. V opačném případě by se míč mohl během letu stáčet do strany a ztěžovat tak zpracování přihrávky.
Při vypuštění míče je paže natažená za míčem směrem k cíli, a pak vedená loktem, uvolněně dokončuje celý pohyb až k levému koleni. Toto protažení je velmi důležité - kdyby totiž ruka skončila svůj pohyb dřív, nutně by muselo dojít ke zpomalení rychlosti ještě před vyhozením míče. Dotažení však umožňuje stupňovat sílu během celého hodu - a ještě o chvilku déle, zpomalení pohybu začíná až později.
Při správném provedení je třeba vložit váhu těla do hodu. Prakticky to znamená, že váha co nejdéle spočívá na pokrčené pravé noze a teprve s pohybem ruky, co nejpozději, se přenáší na levou nohu. Levá noha musí být pevná, pohyb v koleni by byl na úkor síly hodu. V poslední, nejrychlejší fázi si pomáháme dalšími pohyby. Dochází k prudké rotaci ramen vzhledem k bokům a nohám. Při protažení se trup předklání v pase, pravé rameno se přetáčí až téměř do směru hodu a dolů. Tělo uvolněně pokračuje ve směru pohybu.

5. Hod stranou

Házení stranou používáme v softbalu na středně dlouhé přihrávky, tj. asi na vzdálenost 8 - 20 metrů. Na rozdíl od hodu vrchem zde užíváme pouze švihu ruky bez velkého pohybu těla. Díky tomu má míč o něco menší rychlost a lépe se na kratší vzdálenost chytá. Protože odpadají dlouhé pohyby trupu, je příprava k hodu nesrovnatelně rychlejší. Další výhodou je, že tělo nemusí být natočeno přesně bokem ke směru házení, při dobré práci paže je možné házet jak před sebe, tak při nepatrném natočení i přes tělo. Hodu stranou se proto hojně používá při hře ve vnitřním poli.
Výchozí postavení je stejné jako při hodu vrchem - nohy pokrčené a pevně na zemi, s vahou stejnoměrně rozloženou na špičkách chodidel. Hráč stojí přibližně bokem ke směru házení. Nápřah a nákrok provádíme stejně jako v předchozím případě - rychlý nápřah pouze loktem a malý nákrok s lehkým zatížením přední nohy.
Při hodu jde loketdolů a dopředu podél těla, předloktí je téměř vodorovné. Pohyb paže je obdobný jako u házení vrchem, ale sklopený do vodorovné roviny. Ruka je během hodu uvolněná, zápěstí a předloktí pracuje v plném rozsahu. Při vypuštění míče předloktí švihne prudce dopředu, zápěstí se prudce sklopí a prsty natažené ruky posílají míč vpřed. Celá paže pokračuje volným protažením přes tělo vlevo.
Správné rovnováhy při hodu docílíme pevným postojem nohou. Trup je mírně odkloněn nad pravou nohu, levá ruka přitažena k tělu uvolňuje místo pro pohyb. Během hodu se váha těla přesune na pevnou levou nohu, levý bok vysune do směru házení a boky poněkud natočí doleva (otevřou). Tím se do hodu částečně přenese váha a zároveň uvolní prostor pro rychlý pohyb paže v celém rozsahu.
Protože míč hozený stranou poměrně rychle klesá, házíme obvykle poněkud zdola nahorů. Rychlý a přesný hod stranou vyžaduje velké vytočení lokte, který vede paži do švihu. Předloktí a zápěstí přitom zůstává co nejvíc pozadu. Tím se docílí velkého napětí před následujícím švihem dopředu.
Zjednodušeného házení stranou používáme při rychlé přihrávce z nevýhodného postavení, při velké časové tísni nebo při ztrátě rovnováhy. Bez ohledu na postavení nohou se horní část trupu vytáčí v pase ve směru hodu. Nápřah lokte je méně výrazný, loket jde téměř okamžitě dopředu do švihu. Podle situace si pomáháme nakloněním trupu a ramen k získání místa pro pohyb paže.
Jinou modifikací hodu stranou je hod pod rukou, jehož se někdy používá k rychlé přihrávce doleva po sebrání míče ze země. Hráč hází bez zdvihání těla - rovnou z předklonu - stranou, takže předloktí se pohybuje ve svislé rovině. Nápřah lokte je stejný jako při házení stranou. Hozený míč směřuje zespoda nahoru.

6. Přihrávka nakrátko spodem

Na krátkou vzdálenost přihráváme zásadně spodem. Rychlost míče není velká, takže ho chytající hráč může snadno zpracovat. Více než jinde zde však o rychlosti přihrávky rozhoduje délka přípravných pohybů. Technicky správné provedení znamená maximální úsporu času.
Postavení před hodem je stejné jako při házení vrchem. Tělo pokrčené v kolenou a v pase, nohy rozkročené na šířku ramen, váha na špičkách. Míč držíme oběma rukama vpředu u pasu, předloktí u těla. Levý bok směřuje k cíli.
Hned na začátku uchopí pravá ruka pevně míč v rukavici. Obě ruce se rozdělí - pravá ruka s míčem se natáhne dolů k zemi, levá jde kolem levého boku doleva za záda. Zároveň se tělo vytáčí v bocích doleva a váha přenáší na výrazně pokrčenou levou nohu. V okamžiku, kdy se pravá noha odráží a dochází k velkému zrychlení pohybu doleva, jde ruka s míčem kolem levé nohy doleva před tělo. Ruka je napnutá, vytočená zápěstím do směru hodu. Při vypuštění míče sleduje pravá ruka jeho pohyb, natahuje se co nejdál ve směru přihrávky, jako by chtěla dovést míč spoluhráči až do rukavice. Zároveň levá ruka za zády protipohybem vyvažuje. Protipohyb, střih rukou je velmi důležitý: levá ruka musí jít co nejdřív a co nejdál od míče, kdyby zůstala před tělem, zakrývala by výhled chytajícímu hráči. Protože jde o přihrávku nakrátko, která vyžaduje rychlou reakci, je nutné, aby spoluhráč viděl včas dobře na míč.
Při hodu spodem neexistuje žádný nápřah - ani sebemenší pohyb nesměřuje dozadu. Aby byla dráha míče jasná, háže jej celá ruka bez jakékoliv práce zápěstí. Rychlost míče dosáhneme zejména prudkým pohybem těla do směru hodu.

7. Přihrávka obráceným zápěstím

Této přihrávky se využívá v některých zvláštních případech při hře ve vnitřním poli k přihrávce nakrátko doprava. Kdykoliv je to možné, snažíme se k míči postavit tak, abychom se rychlým vytočením boků dostali alespoň čelem do směru hodu a mohli přihrávat spodem. Proti prudkému odpalu však musíme zůstat čelem, je-li po jeho chycení potřeba rychle odehrát doprava, nemůžeme si dovolit dlouhou otočku vpravo o 180'. Taková situace nastává obvykle u druhé mety při hře na dvojaut.
Po pevném uchopení míče se ruce rozdělí, pravé zápěstí se zdvihne a otočí palcem k tělu. Bezprostředně po tomto krátkém nápřahu začne loket vést paži do hodu. Míč házíme švihem předloktí a zápěstí, směr přihrávce dává zejména ukazováček. Pohyb těla ve směru hodu pomůže zvýšit rychlost přihrávky.

8. Házení s podskokem

Dosavadní popis softbalového házení se vesměs týkal ideálního případu, kdy je na přípravu dostatek času; tělo je v klidu a rovnováze, předem natočeno do směru přihrávky. V mnoha herních situacích je však potřeba rychle odehrát míč do různých stran, z nevýhodné polohy nebo pohybu. Ve všech takových případech užíváme k dosažení dobré pozice a rovnováhy podskoku.
Podskok se skládá ze dvou kroků. Prvním krokem je předložení pokrčené pravé nohy, druhý - nakročení levé - je stejný jako při házení z místa. Pravá noha tedy nezůstává na zemi - váhu na ni přenášíme přeskokem. Během prvního kroku provádíme nápřah přesně stejným způsobem jako při házení z místa - musí být proveden rychle a rytmicky a dokončen dřív, než začneme přenášet váhu ne pevnou levou nohu. Pravá noha musí být výrazně pokrčená, aby na ni mohla být plně přenesena váha. Tím se prodlouží první krok podskoku a získá čas nezbytný pro nápřah.
Podskoku často používáme k natočení těla do směru hodu. Během prvního kroku se boky a ramena natáčejí do směru hodu se současným nápřahem ruky.
Má-li hod vzhledem k počátečnímu postavení směřovat za naše záda, otočíme se o 180' doleva. V případě házení doprava se otočíme až o půl kruhu vpravo.
Pohyb pravé nohy na začátku podskoku by měl být co nejrychlejší. Podskok provádíme na výrazně pokrčených nohou, s nízkým těžištěm. Nohy se pohybují nízko nad zemí, vertikální pohyb těžiště (vyskakování do výšky) je omezen na minimum. Při otočce si k lepšímu přenesení váhy těla na pravou nohu pomáháme tím, že se dostaneme do pohybu: noha se nestáčí poskokem na jednom místě, ale odskakuje do strany, dozadu nebo dopředu, tak aby došlo k jejímu většímu zatížení.
Při házení spodem nepoužíváme k nasměrování podskoku, pouze vytočení těla v bocích a pohybu nohou jako při vybíhání ze střehu.

9. Odehrání míče v běhu

Při házení z běhu slouží podskok k lepšímu přenesení váhy těla do hodu - běžně se používá i v jiných sportech, například při hodu oštěpem. Každý školák také umí házet kriketovým míčkem nebo granátem z rozběhu - s podskokem.
V softbalu podskakujeme na pokrčených nohou - čím větší rychlost pohybu, tím níž by mělo být těžiště. Pravou nohu podkládáme buď předem, před levou, nebo zadem.
Při běhu držíme míč v pravé ruce, ruce jsou rozpojeny a volně pracují vedle těla. Těsně před hodem poněkud zvolníme rychlost běhu. S podskokem pravé nohy se tělo výrazně vytáčí levým bokem a ramenem dopředu a odklání nad pravou nohu. Současný nápřah probíhá nejkratší možnou cestou, aniž by se ruce kdekoliv cestou spojovaly. Hod provádíme v plném rozsahu včetně protažení. Snažíme se nebrzdit pohyb na úkor síly hodu - proto při házení z běhu obvykle tělo po odhození míče uvolněně pokračuje dopředu a doleva. Pro správné odehrání míče z běhu je bezpodmínečně nutné dobré zvládnutí techniky házení. Oba kroky podskoku probíhají v rytmu běhu, tedy poměrně velice rychle (první krok na pravé noze je o něco delší díky zhoupnutí v pokrčeném koleni). Během prvního kroku je třeba dokonale koncentrovat váhu těla a zároveň dokončit nápřah, aby míč mohl být hozen plnou silou, v celém rozsahu pohybů a s rovnováhou.

10. Chytání vysokých odpalů

Vždycky, je-li to jen trochu možné, se snažíme dostat k míči tak, aby přicházel přímo zepředu a abychom jej chytali vrchem před tělem. Všechny míče se proto snažíme nabíhat obloukem zezadu - ze střehu vybíháme tak, abychom v posledních krocích před chycením běželi proti míči, v přímce jeho letu. Na míč, který by dopadl například vpravo od nás, nevybíháme přímo doprava, ale vpravo vzad a obloukem přibíháme zezadu do místa chycení.
První kroky při vybíhání musí být co nejrychlejší, abychom získali čas. Teprve před místem, kde budeme míč chytat, zpomalíme běh až do případného zastavení. Je-li dost času, opravujeme stále své postavení tak, abychom míč chytali ideálně před sebou.
Směřuje-li míč přímo za nás přes naši hlavu, otáčíme se doprava a při běhu sledujeme dráhu jeho letu přes levé rameno. Nikdy neběháme dozadu, necouváme. Pokud je dost času, doběhneme asi o dva kroky dál, otočíme se zpátky a hrajeme míč před sebou - do místa chycení přicházíme opět zezadu.
Směřuje-li míč daleko, na krajní doběh, sledujeme ho jen po očku, abychom udrželi správný směr běhu, ale snažíme se udržet hlavu sklopenou. Zdvihání hlavy totiž nesmírně zpomaluje rychlost běhu. Pochopitelně v takovém případě nenabíháme míč zadním obloukem.
Technicky náročnějším prvkem je odehrání míče okamžitě po chycení. Míč nadbíháme zadním obloukem. Před chycením se pohyb dopředu zpomalí, těměř zastaví. V okamžiku, kdy chytáme míč, vykračuje levá noha dopředu. Ruce měkce ztlumí odpal k hrudi. Zároveň se tělo natáčí bokem do směru hodu, takže míč vlastně stahujeme trochu k házecí straně, nikoliv uprostřed těla. Obě ruce s míčem plynule pokračují podél těla do nápřahu (aby byl pohyb co nejkratší, nespouštíme ruce až dolů k pasu). Uchopení míče a rozdělení rukou probíhá u těla, bez zbytečných pohybů, se současným podskokem.
Důležité a těžké je přizpůsobit házení pohybu nohou. Celý sled pohybů musí být proveden plynule a rytmicky, tak je to nejrychlejší. Míč chytáme s levou nohou vpředu (pokud se nám to nepodaří, nebo pokud ztratíme rovnováhu, je potřeba udělat krok nebo dva navíc). Současně s nápřahem podskakujeme pravou nohou a s hodem přenášíme váhu na levou. Při podskoku se, kvůli udržení rovnováhy, snažíme, aby těžiště bylo co nejníže.

11. Hraní míče na zemi

Míč ležící v klidu na zemi sbíráme pod tělem zásadně oběma rukama. Platí zásada: kam dosáhneme jednou rukou, tam můžou obě. Natahování po míči a nejisté sbírání vedle těla nahrazujeme rychlostí nohou. Při sbírání je hráč v postoji podobném základnímu střehu, váha je na špičkách, kolena i tělo v pase výrazně pokrčené. Míč leží pod tělem, na spojnici chodidel. Sbíráme jej uvolněnýma rukama ze stran, pravou rukou o prsty rukavice levé ruky (nikoliv o koš).
Jestliže následuje přihrávka na krátkou vzdálenost spodem, uchopíme ještě na zemi míč pevně do prstů, dotáhneme rukavici a přímo ze země bez jakýchkoliv dalších příprav vedeme ruku do hodu.
Také při házení na delší vzdálenost zdviháme míč nejkratší možnou cestou - ze země oběma rukama přímo do nápřahu (k lepšímu přenesení váhy si obvykle pomáháme současným podskokem).
Na míč běžící po zemi nadbíháme zadním obloukem, tak, abychom v poslední fázi běželi proti němu a mohli reagovat na jeho odskok do stran. Míč chytáme v čelním postavení, v přikrčeném, širokém postoji, umožňujícím velký dosah rukou na zemi. Obě ruce jsou uvolněné, rukavice opřená o zem, vybočená dlaní proti míči. Pravá ruka, s prsty sevřenými v pěst, je připravená zpředu překrýt míč v rukavici. Zápěstí levé ruky je naprosto uvolněné tak, aby se míč prakticky chytil sám. Ruce nevysunujeme před tělo - míč sbíráme pod tělem, kde máme největší dosah do stran a kde zápěstí může být volné.
Ani při skákavém míči nezdviháme rukavici nad zem, je lepší vyrazit míč před sebe předloktím než jej nechat projít pod rukavicí.
Ležící míč nejčastěji odehráváme v běhu. Je-li to možné, nadbíháme k němu tak, abychom byli už předem natočeni bokem do směru házení. Míč sbíráme uprostřed kroku - nejprve položíme pokrčenou pravou nohu vpravo od míče a přeneseme na ni váhu (zhoupnutí v koleni prodlouží dobu, kterou máme k dispozici pro sebrání míče). Levou nohu volně přiložíme vlevo od míče a než na ni přeneseme váhu, měl by míč být pevně v obou rukou. Následuje podskok nebo hod spodem. Ruce s míčem necháváme volně u země až do začátku nápřahu nebo spodního příhozu - nezdviháme jej do výšky.
Hrajeme-li v běhu pohybující se míč, sbíráme jej také uprostřed kroku, ale čelem proti němu (levou nohu pokládáme asi o 10 cm více dopředu - tím lépe udržíme rovnováhu). Důležitá je dynamika celého pohybu; vyběhnutí ze střehu a běh obloukem maximální rychlostí, zvolnění proti míči, pomalý krok při sbírání a velké zrychlení při podskoku a hodu. Celá akce by však měla probíhat v jednom pohybu, plynule. Rychlost běhu při sbírání musí být taková, aby umožnila bezpečné zpracování míče během jediného kroku.

12. Skákající míč

Míč skákající po zemi je velmi těžké zpracovat. Při každém skoku ho lze nejlépe chytit ve dvou bodech - ve vrcholu oblouku a v místě dopadu na zem, nejhůř se chytá těsně po odrazu. Na skákavý míč obvykle reagujeme pohybem dopředu - ustoupit znamená darovat běžcům víc času a míči další možnost k nečekanému odskoku stranou. Stačíme-li se dostat do místa, kde míč klesá (tedy před místo odrazu), chytáme jej normálním způsobem spodem k pasu. Pokud to nestihneme, snažíme se dosáhnout jednou rukou před tělem do místa odrazu a měkkým zápěstím míč chytit (nikdy míč nevyškrabujeme pohybem dopředu - vypadl by). Jestliže se nedostaneme ani do bodu odrazu, postavíme se proti míči jako při sbírání, s rukavicí na zemi. Při troše štěstí se nám míč podaří chytit, ve většině případů se nám alespoň podaří jej vyrazit před sebe, kde ho můžeme snadno sebrat.
Ve všech případech je třeba udržet tělo vpředu; při reflexním odklánění od míče vzniká reálné nebezpečí, že odpal nevykryjeme.

13. Tečování hráče

Tečování hráče u mety vyžaduje zvláštní techniku práce s míčem. Tečující hráč stojí rozkročený nad metou, v pokrčeném postoji a s vahou těla vpředu, aby pohodlně dosáhl na celou přední hranu mety.
Při tečování oběma rukama držíme míč pevně v pravé ruce, kterou zpředu zleva kryjeme rukavicí. Okamžitě po dotyku ustupujeme tělem od slajdujícího hráče - míč prakticky nemůže vypadnou.
Tečujeme-li hráče přímo z přihrávky, postavíme se tak, abychom mohli dobře chytat míč a zároveň dosáhli na přední hranu mety - nejlépe šikmo rozkročeni přes metu. Někdy doporučovaný způsob, při němž hráč stojí vedle mety a zároveň s chycením míče naslepo překračuje metu a natáčí se k teči, je trochu obtížný, protože je těžké bezpečně chytit míč při rychlém pohybu nohou. Přihrávku nestahujeme k pasu, ale přímo na přední hranu mety - nejprve rukavice sleduje dráhu míče a ve druhé fázi jej stáhne na zem. Pravá ruka kryje míč v rukavici. Tělo je nakloněno nad slajdujícího hráče a rukavice je přitisknutá k zemi. Někdy, při těsné hře, je třeba mávnout rukavicí k zemi vysloveně silou, aby byla včas pod běžcovou nohou. Snaží-li se běžec vyhnout teči, je třeba rukavicí bystře reagovat. Je možné také do poslední chvíle držet rukavici s míčem stranou a dát ji před metu až těsně před tečí, aby se slajdující hráč nestačil vyhnout. V každém případě je pro dobré tečování rozhodující rychlá práce rukou při stažení míče na zem.
Vždycky se snažíme stát při tečování rozkročmo nad metou - teč vedle těla používáme jedině když nás nepřesný příhoz donutí opustit metu.

14. Vyhazování hráče mezi metami

Jestliže je běžec chycen mezi metami a snaží se uniknout tečování, je třeba spolupráce alespoň tří obránců, aby byl bezpečně chycen. Tato hra by měla znamenat jistý aut - k bezchybnému zvládnutí je však třeba poměrně dost tréninku.
NĚKOLIK TYPŮ PRO TUTO SITUACI:
- vždycky se snažíme zahnat běžce spíš dozadu, k metě, ze které
vyběhl
- na straně, kde je míč, musí být alespoň dva hráči
- míč přihráváme na druhou stranu v okamžiku, kdy běžec přebíhá
poloviční vzdálenost mezi obránci a je v pohybu směrem od nás
- používáme nejčastěji hodu stranou, v poslední fázi hodu spodem
- po odhození míče běžíme co nejrychleji na druhou stranu, kde se
zařadíme do pořadí na přihrávku. Pokud se hry zúčastní pouze
tři obránci, je tohle jediná fáze, kdy je třeba běžet opravdu
rychle
- cíl pro přihrávku dáváme rukavicí mimo metovou dráhu,
na házecí straně spoluhráče tak, aby míč netrefil běžce
- jestliže se běžec zastaví uprostřed, rozběhneme se proti němu,
aby se musel pohybovat; běžec musí běhat!
- ze začátku si přihráváme na téměř celou vzdálenost met,
postupně však rozestup zkracujeme
- po odhození neběžíme k
metě, ale otáčíme se pro přihrávku už dřív
- jestliže je obsazená ještě jiná, vyšší meta, je třeba hlídat
běžce a jestliže vyběhne, hrát na něj.
Při tečování hráče u první mety z odhozu od chytače musí stát metař vpravo za metou, s nohama poměrně blízko u sebe - jedině tak zůstává celá přední hrana mety volná pro slajdujícího hráče (pozor na pravou nohu, která nesmí běžci zablokovat přístup k metě!). Zároveň úzké postavení nohou umožňuje při chytání snadnou otočku doprava a dosah před metu. Široké rozkročení nohou je v tomto případě chybou - znemožňuje dostatečné vytočení v bocích proti příhozu a pak doprava proti běžci. Podobnou techniku je potřeba používat i u třetí mety při tečování běžce směrem od druhé mety.

C - Technika hráče ve vnitřním poli

Kromě základních prvků používají vnitřní polaři na jednotlivých místech některé speciální dovednosti. V následující části je popsána technika hry polařů podle postů - jde o dovednosti, které jsou charakteristické pro určitou úlohu v obraně, ale často se používají i jinde; například při nuceném postupu hrají hráči na metách technikou prvního metaře. Část technických prvků by proto měli ovládat i ostatní polaři.

1. Chytač

a) Základní postavení
Postoj před chycením míče musí chytači umožňovat snadný pohyb do všech stran, zároveň by měl dávat dobrý cíl pro nadhazovače. V základním postavení je chytač rozkročen asi na šířku ramen, špičky směřují dopředu a levá noha je asi o 10 cm předsunuta. Nohy jsou ohnuté v kolenou téměř do pravého úhlu, boky mírně nad úrovní kolen. Váha těla je vpředu, na špičkách chodidel. Rukavice je vysunutá dopředu, levá ruka mírně pokrčená. Pravá ruka s prsty sevřenými v pěst se zprava dotýká rukavice, připravena okamžitě překrýt míč. Ruce však nejsou spojené - na míče do stran musí reagovat okamžitě, samostatně. Ruce jsou uvolněné, lokty směřují dolů (ne do stran) a rukavice je natočená dlaní proti nadhazovači.
b) Postavení s hráčem na metě
S obsazenou metou je třeba, aby se chytač připravil na rychlé rozehrání míče. Levá noha se posune ještě o něco vpřed, celkový postoj se zvýší a tělo poněkud napřímí. V obou případech sedí chytač tesně za pálkařem, tak aby se před nadhozem mohl dotknout pálkařovi ruky. Každý centimetr, o který se zkrátí nadhazovací vzdálenost, je dobrý - nadhazovači se jednak přiblíží cíl, jednak se zkrátí doba letu nadhozu a tím i čas pro běžce. Přitom se většinou není třeba obávat, že dojde k zasažení chytačovy rukavice pálkou (pokud to ovšem pálkař neudělá úmyslně) - při nákroku se totiž pálkař posune dostatečně dopředu.
c) Chytání míčů
Při chytání méně přesných nadhozů používá chytač plynulých nenápadných pohybů nohou, které mu umožňují chytat všechny míče procházející kolem strajkové zóny uprostřed těla. Toto vysouvání do stran je chytačovou základní dovedností a prvním měřítkem jeho technické úrovně. Na míče vedle zóny vykračuje chytač bližší nohou do strany a co nejdál proti míči (koleno směřuje dopředu) se současným přenesením váhy vpřed. Vykročení je rychlé, plynulé, těžiště se přesunuje vodorovně - tělo se nesmí při kroku zvedat.
Nízké nadhozy a nadhozy na zem se chytají spodem, na míče u země vykračuje chytač levou nohou dopředu, pravým kolenem klečí na zemi s vahou těla na přední noze. Přikrytí míče tělem (váha vpředu) a držení rukavice na zemi je zárukou, že nízký nadhoz směřující na zem neprojde za chytačova záda.
Při chytání vzdálenějších, nepřesných nadhozů se chytač obvykle pohybuje přeskokem - v prvním kroku zadem pokládá vzdálenější nohu. Skákání po míči a natahování rukama do stran používá chytač jen v případě nutnosti u nepřesných nadhozů, všechny ostatní míče by měl chytat uprostřed těla.
Ruce při chytání pracují měkce, všechny míče se stahují k pasu. Váha těla zůstává vpředu. Oči pozorně sledují míč až do rukavice .
d) Rozehrání míče
Okamžitě po stažení míče k pasu následuje nápřah a postavení k hodu. Zdvihnout míč hned po chycení k rameni by se mělo stát chytačovým podvědomým zvykem za všech okolností. Důležitou zásadou je nedělat před hodem zbytečné kroky; ve skutečnosti by neměl chytač nikdy, kromě nakročení levou nohou, udělat více než jeden krok. Každý krok navíc znamená velkou šanci pro běžce.
Při chytání míčů na pravém okraji zóny je váha těla soustředěná na vykročené pravé noze. Před hodem chytač zcela přenese váhu na pravou nohu za současného natočení (pivotu) do směru hodu. Jestliže je míč chycen s vahou na levé noze (nadhozy doleva), stačí k přípravě na hod krátký nízký podskok. Žádné další kroky by chytač neměl dělat.
Míč nadhazovači hází chytač přesně na prsa, rovně, nejlépe vrchem (nepřesný nebo rotující příhoz může nadhazovače vyvést z míry, mnoho nepřesných hodů ho zbytečně unaví). Na druhou metu přihrává chytač vrchem, se spodní rotací na zašlápnutí do výšky prsou, na teč do výše kolen. K přihrávkám na první a třetí metu je nejvhodnější hod stranou, případně vrchem, většinou na vnější stranu mety. Stojí-li v cestě hodu pálkař, musí se chytač podskokem dostat za něj.
e) Shazování masky
Dobrá maska by měla chytači umožnit dostatečný rozhled během celé hry. Jediným případem, kdy se maska obvykle shazuje jsou vysoké míče nad hlavou. Má-li chytač dost času, stahuje masku přes hlavu za dolní část a odhodí ji tak, aby mu nepřekážela v místě chytání. U nižších a vzdálenějších míčů se maska shazuje pouze tím, že se rychlým pohybem zvedne za část chránící bradu a nechá spadnout přes záda. Nosí-li chytač brýle, je moudré je mít připevněné gumičkou. Kdykoliv není předem možné odhadnout výšku míče, shazuje se maska přes záda - pomalé shazování masky za všech situací je zlozvykem. Při sbírání ležícího míče a rozehrávání na mety se maska nikdy nesundavá.
f) Chytání vysokých míčů
Je-li dost času, měly by se vysoké míče chytat před tělem, čelem k domácí metě. Vysoké míče nad domácí metou jsou "podseknuté", takže je rotace (v případě popsaného postavení) vede k hráči. Technika chycení je stejná jako u polařů, důležité je okamžité překrytí míče pravou rukou. Někteří hráči dávají přednost chytání spodem, do koše ve výši prsou. Tento způsob je bezpečnější z hlediska chycení, ale náročnější na odhad.
g) Sbírání ulejvek
Chytač je zodpovědný za sbírání ulejvek v nejbližším okruhu domácí mety. Ležící nebo pomalu se pohybující míč sbírá vždy dvěma rukama o vycpávku rukavice a pokud je to možné snaží se míč oběhnout tak, aby byl nasměrován k hodu. Vyjímkou je hraní krátké ulejvky ke třetí metě, kterou bývá někdy nejrychlejší hrát z otočky doleva. Hodu s otočkou na slepo by se mělo používat co nejméně, jestliže je víc času, obíháme míč zleva.
h) Tečování u domácí mety
Je to technicky náročná hra, zcela odlišná od tečování na ostatních metách. Běžci totiž stačí k získání bodu domácí metu proběhnout, nemusí slajdovat - proto není možné tečovat v rozkročení přes metu. Poměrně těžký úkol usnadňuje chytači jeho výstroj: rukavice a chrániče holení. K ochraně domácí mety se používá techniky tzv. blokování.
Až do okamžiku chycení přihrávky stojí chytač obvykle u vnitřního rohu domácí mety směrem ke třetí metě. Chodidla jsou těsně vedle sebe, tím je umožněn krok daleko stranou. Tělo je přikrčené. Zároveň s pozorným sledováním míče se tělo vytáčí směrem ke třetí metě a snižuje dolů. Levá noha se natahuje do běžcovy dráhy, koleno se pokládá na zem, chráničem proti běžci. Druhou nohu má chytač pokrčenou nebo klečí na koleni. Míč držený oběma rukama se přitom zpředu přitiskne na chránič, hřbetem rukavice proti běžci. Celá přední hrana mety je tedy blokovaná chráničem, chytač přitom zůstává stranou, aby se vyhnul srážce s běžcem. Přibíhající hráč musí slajdovat do chrániče, kde se nevyhne teči. Jestliže se pokusí chránič přeskočit, nebývá problém jej tečovat ve vzduchu. Domácí meta se pochopitelně nesmí zablokovat před chycením míče. Při blokování mety je důležité, aby chytač až do příchodu přihrávky vydržel klidně stát s oběma nohama u sebe, těsně vedle metové dráhy. Jenom z této pozice může snadno zablokovat celou metu.

2. První metař

a) Návrat na metu
Před nadhozem stojí první metař ve střehu několik kroků před svou metou. Jestliže nemusí reagovat na odpal, vrací se co nejrychleji na svou metu a připraví se k chytání příhozu. Ze střehu se obvykle otáčí vpravo (první krok pravou nohou), tak aby v případě potřeby mohl sledovat v běhu spoluhráče s míčem. První metař by měl vždy vědět přesně o své metě a najít ji poslepu bez hledání - používáme pokud možno upevňovací metu, která se nemůže pohnout z místa. U mety se hráč otočí čelem proti míči a pravou nohu položí celým chodidlem na pravý vnitřní roh mety (jedině tehdy, jestliže přihrávka přichází zleva - ve směru od domácí nebo třetí mety - dotýká se první metař své mety levou nohou, stojí vysunutý do pole, čelem k míči). Pravá noha na metě umožňuje hráči ce nejdelší dosah levé ruky. Pokud je však první metař levák, měl by stát na metě vždy levou nohou a na míče dopředu vykračovat pravou. Nohy jsou lehce rozkročené, tělo uvolněné a mírně pokrčené, váha vpředu a ruce daleko před tělem připraveny k rychlému zásahu. Vnější polovina mety zůstává volná pro běžce.
b) Chytání míče
Práce metařů při nuceném autu je jedním z nejhezčích prvků softbalu. Technicky dobře hrající obránce lehce a elegantně pokryje velký prostor v celém svém dosahu, aniž by se přestal dotýkat mety. Pro prvního metaře je vysouvání při nuceném autu základní dovedností - měl by v tomto oboru být opravdovým specialistou.
Hlavní význam pro vysouvání pro míč má práce nohou. V základním postavení se pravá noha dotýká mety. Na míč směřující vlevo hráč nejprve přinoží pravou nohu k levé, tak, aby stál na levém okraji - vykračuje levou nohou doleva a pokud možno dopředu proti míči. Směřuje-li přihrávka přímo nad metu, vykračuje se levou nohou co nejdál dopředu - tím se značně zkrátí dráha míče, často o okamžik, který znamená aut. U míčů vpravo od mety nejprve hráč provede výměnu nohou - levou stoupne na metu a vykračuje pravou do strany a dopředu.
Vzdálenější míče přes ruku se chytají překrokem, pravá noha zůstává na metě a levá křížem překračuje daleko do strany. Vytočení levým bokem k míči umožňuje maximální dosah.
Vzhledem k rychlosti přihrávek musí nohy pracovat velmi svižně. Výměna nohou se provádí co nejrychleji, ještě před začátkem pohybu těla směrem k míči a musí být první automatickou reakcí na odhadnutý směr přihrávky. Nohy pracují pružně pod tělem, bez jakéhokoliv vertikálního pohybu těžiště.
Vykročení nohy a přenesení váhy dopředu musí být dokončeno ještě před příchodem míče - chytání v pádu proti míči je chybou. Zadní noha se vždycky zdvihá z mety patou, zatímco špička stále zůstává na jejím kraji.
Ruce se při výkroku natahují proti míči, pravá v omezenějším rozsahu, aby umožnila plný pohyb levé. Všechny míče se co nejměkčeji stahují k pasu.
Při nízké přihrávce směřující na zem vykračuje první metař s nízkým těžištěm, koleno zadní nohy leží na zemi, špička se však stále dotýká mety. Rukavice je u země, tělo v předklonu s váhou vpředu kryje míč proti případnému odskoku.
c) Odehrání míče
Při obsazených metách musí být první metař připraven okamžitě po chycení míče k jeho dalšímu rozehrání. Protože většinu míčů chytá v širokém rozkročení, používá obvykle podskoku k dosažení dobré rovnováhy a postavení k hodu. Protože váha těla je při chytání soustředěna na vykročené noze, nevrací se zpět, ale přesune se dopředu na tuto nohu a krátkým podskokem se dostane do pozice, kdy je připraven okamžitě hodit. Tento pohyb by měl metař provádět okamžitě po chycení míče, automaticky kdykoliv je některá z met obsazená.
Při podskoku je těžiště nízko, tělo se nezvedá. V případě nutnosti je možné házet přímo z podskoku; jestliže hráč nepřihrává hned, zastaví se i rukou napřaženou k hodu. K přihrávce pak stačí jen malý nákrok levou nohou.

3. Druhý metař

a) Dvojaut
Dvojaut u druhé mety je jednou z nejnáročnějších herních akcí v softbalu. Tuto hru je možné úspěšně provést jen při velice rychlé a přesné práci obránců. Zašlápnutí druhé mety a rychlé odehrání na první klade velké nároky na technickou vyspělost hráče. Správné provedení předpokládá schopnost čistě, přesnými pohyby zpracovat míč a s dokonalou rovnováhou jej v pohybu odehrát do strany. Druhý metař hraje metu při všech odpalech do levé části pole. Nabíhá obvykle obloukem tak, aby v poslední fázi přiběhl k metě zezadu vzhledem k přicházejícímu míči. Rychlost běhu je na konci potřeba přizpůsobit přihrávce: míč by měl chytat v okamžiku, kdy došlapuje levou nohou na metu (dvojaut je možné hrát několika způsoby - to závisí především na zkušenostech hráče, technika s levou nohou na metě je však základní). Po zašlápnutí mety provede podskok; jeho směr se řídí podle pozice slajdujícího běžce, aby nedošlo ke srážce - dopředu, dozadu nebo je-li dost času, přímo do strany (nejčastěji se používá podskoku dopředu, protože je nejrychlejší). Odskok pravou nohou je poměrně velký, hráč se musí dostat mimo metovou dráhu, aby mohl bez nebezpečí trefení běžce házet na první metu. Levá noha nakračuje směrem k první metě, hod se provádí vrchem. Provedení celé akce musí být rytmické, plynulé, s nízkým těžištěm a na pokrčených nohách. Míč musí být stažen měkce a v plném rozsahu až k tělu, pravá ruka musí mít dost času na pevné uchopení míče, aniž by se pohyb zastavil.
Po zvolnění před metou musí během zpracování míče dojít k výraznému zrychlení pohybu, který vrcholí hodem plnou silou.
Jestliže přihrávka přichází poměrně pozdě a aut na druhé metě je těsný, musí hráč očekávat míč na předním okraji, s pravou nohou na metě. Po chycení míče hází s podskokem tak, aby se vyhnul slajdujícímu běžci na první metu.
b) Přihrávka na dvojaut
Při většině odpalů do pravé části pole,kdy druhý metař sbírá míč, druhou metu hraje šort. Po chycení míče za spojnicí první a druhé mety se hráč vytáčí v bocích doprava a přihrává spodem, jestliže míč chytá ve vnitřním čtverci, hází na druhou metu obráceným zápěstím. Přihrávka musí směřovat přímo nad metu, do výše prsou. Po přihrávce bývá někdy potřeba uhnout z dráhy hodu, nejlépe na zem.
U odpalů daleko po levici je někdy třeba udělat otočku doprava podskokem a házet stranou (v tomto případě však na dvojaut nezbývá dost času). Směřuje-li odpal do bezprostřední blízkosti mety, hraje metař dvojaut sám za běhu.
c) Hraní první mety
V některých případech hraje druhý metař první metu. Většinou jde o těsnou hru - polař přibíhá na metu před běžcem, míč přitom bývá v okolí domácí mety. V takovém případě běží druhý metař na první metu plnou rychlostí obloukem zezadu. V posledních krocích přibíhá na metu víceméně odzadu z hlediska míče, proto může snadno chytit přihrávku směřující nad metu - kdyby přibíhal ze strany, bylo by pro spoluhráče velmi těžké správně mu načasovat přihrávku do běhu. Při šikmé přihrávce z větší hloubky pole je nutné, aby hod směřoval na tuto stranu mety, odkud hráč přibíhá do výšky prsou.

4. Šort

a) Dvojaut
Směřuje-li odpal do pravé části pole, hraje druhou metu zpravidla šort. Technika otočky (pivotu) pro zašlápnutí mety je obdobná jako u druhého metaře, hráč na spojce má navíc výhodnější postavení - většinou hází ve směru pohybu.
Pohyby při dvojautu jsou podobné jako při odehrávání míče v pohybu kdekoliv v poli. Celá akce však musí být nesmírně rychlá a přesná. Hráč vybíhá ze svého místa nejvyšší rychlostí, obvykle obloukem, aby přibíhal k metě zezadu vzhledem k přihrávajícímu spoluhráči. Před metou zvolní rychlost běhu tak, aby míč chytal těsně za metou ve zpomaleném pohybu, se současným vykročením levé nohy na metu. Podle postavení běžce podskakuje buď rovně k první metě, nebo v případě potřeby poněkud dopředu či dozadu. Podskok je mohutný, ale na pokrčených nohou a s nízkým těžištěm - tím se zkrátí doba pohybu. Během podskoku se tělo výrazně vytáčí v bocích a ramenou doprava, bokem k první metě.
Důležitá je správná dynamika pohybu při zachování maximální plynulosti - výběh sprintem, zpomalení před metu, přesné a úplné zpracování míče během dvou kroků nohou a výrazné zrychlování pohybu v podskoku až do dokončení hodu. b) Přihrávka na dvojaut
V případě těsné hry očekává hráč přihrávku na metě, na straně bližší k míči s nohou dotýkající se mety. Na první metu pak hází obvykle po rychlém podskoku a natočení těla (je však třeba, aby nezdvihl nohu z mety dříve, než přijde míč).
b) Přihrávka na dvojaut
V případě těsné hry očekává hráč přihrávku na metě, na straně bližší k míči s nohou dotýkající se mety. Na první metu pak hází obvykle po rychlém podskoku a natočení těla (je však třeba, aby nezdvihl nohu z mety dříve, než přijde míč).
Při odpalu do levé strany pole šort přihrává na dvojaut druhému metaři. Přihrávka má směřovat na pravý okraj mety, do výšky prsou. Obvykle se používá hodu spodem s vytočením horní části těla v bocích, někdy hodu stranou nebo pod rukou.
c) Hraní třetí mety
Při některých akcích vnitřního pole bývá šortovým úkolem pokrýt třetí metu. K metě vybíhá nejvyšší rychlostí, obloukem zezadu, aby usnadnil případnou přihrávku ještě dříve, než se dostane k metě.

5. Třetí metař

a) Prudké odpaly ke třetí metě
Okolí třetí mety se říká "horký koutek" - obvykle sem směřuje největší část prudkých odpalů po zemi .Rozhodující kvalitou je rychlá reakce hráče na míč a v neposlední řadě určitá dávka nebojácnosti. Je-li to možné, měl by hráč chytat míč v rozkročení, čelem proti odpalu, pod tělem a s vahou vpředu. Většinou však není možné dostat se k míči tímto způsobem - důležité je, aby se třetí metař snažil hrát v co nejširším okruhu. Většinu odpalů musí sbírat jednou rukou vedle těla.
Ze střehu startuje třetí metař na míč obvykle překrokem. Při pomalém odpalu je nutné co nejvíce zkrátit dráhu míče, běžet proti němu. Během sbírání míče je rukavice na zemi v klidu, rychlost míče je ztlumena měkkým zápěstím. Rukavici nezdviháme prudce od země ani míč "nevyškrabujeme" dopředu - ruka je uvolněná a pohybuje se co nejméně. Po chycení se snažíme dostat levou rukou a tělem k rukavici - většinou nám to umožňuje vlastní setrvačnost a pokračovat plynulým pohybem od země do nápřahu. Míč nezvedáme do výšky.
Je důležité poznamenat, že techniku sbírání míče vedle těla používáme jen v těch případech, kdy není možné postavit se čelem proti odpalu. Všechny pomalé pohyby a ulejvky je třeba hrát mezi nohama, pod tělem. Na většinu pomalých ulejvek si třetí metař nabíhá zprava, tak, aby je sbíral v pohybu k první metě.

D - Technika hráče ve vnějším poli

a) Zaklekávání odpalů po zemi
Je pravidlem ve vnějším poli zaklekávat všechny míče letící po zemi, pokud nemusí být odehrávány ve velké rychlosti. Těsně před chycením míče vykročí hráč levou nohou dopředu a do strany a zároveň poklekne na pravé koleno. Tělo je nakloněno dopředu, čelem proti odpalu, kryje míč proti případnému odskoku. Rukavice leží na zemi pod tělem, oči pozorně sledují míč až do bodu chycení. Levou ruku nikdy nevysouváme dopředu - před tělem nemůže být zápěstí uvolněné a vzniká velké nebezpečí, že si míč vyrazíme do obličeje nebo za záda.
b) Chytání vysokých míčů
Odpaly vzduchem, kdykoliv je to možné, nadbíháme obloukem, zezadu. Vyběhnutí by mělo být maximálně rychlé i tehdy, jestliže míč nesměřuje příliš daleko. Vlastní chycení, aby bylo bezpečně provedeno, nesmí doprovázet rychlý pohyb těla, musí být provedeno pokud možno v klidu. Míč chytáme vrchem, před sebou, a stahujeme na prsa.
c) Odehrání do pole
V případě, že je některá meta obsazená, odehráváme míč zpravidla bez váhání nejbližšímu vnitřnímu polaři nebo tomu, kdo si jej vyžádá. V takové situaci současně se stažením míče provádíme měkký podskok - spíše podložení nohy a vytáčíme se bokem do směru hodu. Míč tedy vlastně stahujeme k pravé straně těla, přímo do nápřahu. Stažení však musí být měkké, v plném rozsahu - manipulace s míčem daleko od těla je nejistá a pomalá.
Dráha hodu musí být nízká, nikdy neházíme vysokým obloukem - je to příliš pomalé - v případě velké vzdálenosti je lepší, jestliže se míč odrazí o zem, než když letí vysoko vzduchem.
d) Hra proti slunci
Zvláštní techniku používá polař při chytání vysokých míčů proti slunci. Při sledování míče, zejména v poslední fázi chycení, drží rukavici vpředu nad obličejem tak, aby její dlaní kryl oči proti paprskům a zároveň viděl na míč. Clonění očí rukavicí je mnohem výhodnější než volnou rukou. Teprve v posledním okamžiku natáhne hráč rukavici proti míči. Clonění očí a současné sledování míče vyžaduje určitý cvik, ale osvojení této techniky je významnou pomocí při chytání nepříjemných míčů ve slunci.

E - Technika nadhazovače

Nadhazovač je nesporně klíčovým hráčem obrany. Na jeho výkonu závisí úroveň hry celého družstva - zejména v nižších soutěžích nadhazovači prakticky určují výsledek zápasu.
Z hlediska techniky existují dvě zásadně odlišné skupiny nadhozů: na jedné straně točivý nadhoz (také točka nebo větrný mlýn) a na druhé nadhozy s nápřahem (kyvadlový a prakový nadhoz). Točivý nadhoz je nejrychlejší, používá se zejména ve špičkovém, převážně v mužském softbalu. Prakový nadhoz je co do rychlosti srovnatelný s točivým, hlavní rozdíl od nadhozu točkou je v počátečním pohybu paže, a tím i v časování pohybu těla a nohou.
Zvládnutí základů kyvadlového nadhozu je jednodušší, než u předchozích nadhozů a míč při něm nedosahuje takové rychlosti, proto je tento nadhoz v různých formách hodně používán zejména v nižších soutěžích a v rekreační hře. Také kyvadlový nadhoz lze však zdokonalit natolik, aby mohl být při současném stavu hry používán na vrcholné úrovni.
Styl našich špičkových nadhazovačů je výsledkem dlouholetého individuálního tréninku, proto se v jejich nadhozech objevuje řada rozdílů a odlišností. Protože nadhazování je poměrně náročnou záležitostí, uplatňují se při vývoji nadhazovače významnou měrou subjektivní faktory - fyzické a psychické předpoklady - které výrazně ovlivňují jeho styl. Navzdory těmto velkým rozdílům je však možné za současné situace udělat některá zobecnění, stanovící základní techniku, která by při úspěšném nadhazování měla být dodržována.
Následující řádky je třeba chápat spíš jako vodítko než jako závazný předpis. Klíčové prvky, nezbytné pro správnou techniku, jsou uvedeny v dalším textu.

1. Kyvadlový nadhoz

Před zahájením nadhozu stojí hráč čelem k domácí metě - špičkou levé nohy se dotýká zadní hrany a patou pravé nohy přední hrany nadhazovací mety. Míč drží ve spojených rukou před tělem, všechny svaly jsou uvolněné. Po zahájení nadhozu - rozpojení rukou - se pravá ruka pohybuje dozadu a do strany za záda. Současně začíná levá noha výkrok přímo vpřed a boky se vytáčejí doprava - levý bok směřuje k cíli.
Uvolněná, natažená ruka s míčem opíše za tělem kličku a začíná se s velkým zrychlením pohybovat dopředu, podél těla. Současně se váha těla přenáší dopředu - boky vedou těžiště do nadhozu.
S energickým dokrokem pevné levé nohy dojde k prudkému zrychlení pohybu zápěstí a současně k rotaci ramen a boků doleva. Míč opouští prsty na úrovni těla, s odrazem zadní nohy a napřímením trupu.

2. Nadhoz točkou

Základní postavení před nadhozem je stejné jako u předchozího způsobu. Nohy se dotýkají mety, spojené ruce s míčem jsou volně svěšené před tělem. S výkrokem levé nohy a vytáčením boků doprava začíná natažená pravá ruka pohyb dopředu směrem k domácí metě a celým kruhem nahoru a dozadu až k pravému boku. Míč opouští prsty na úrovni pravé nohy se současným důrazným překrokem z pravé nohy na levou a rotací boků a ramen zpět doleva.

3. Nadhoz prakem

Technika nadhozu prakem se od nadhozu točkou liší svou počáteční fází. Ruka s míčem se ze začátku nepohybuje dopředu, ale naopak dozadu a půlkruhem až k pravému uchu. Natažená ruka, v poloze zhruba svisle nahoru mění svůj směr a vrací se půlkruhem, s velkým zrychlením do nadhozu. Tato fáze už je shodná s technikou otáčivého nadhozu.
Změna směru pohybu a zdržení ruky v mrtvém bodě nad hlavou ovlivňuje okamžik soustředění váhy těla do nadhozu - od otáčivého nadhozu se prakový nadhoz odlišuje hlavně jiným časováním pohybu těla a nohou.

4. Práce paže při nadhazování

Dráhu paže při každém nadhozu je možné rozdělit do tří hlavních fází : l - nápřah, 2 - švih paže dopředu, 3 - vypuštění míče.
a) Nápřah
Nápřahem se ruka dostává do bodu, z něhož začíná vlastní švih dopředu. Pro tuto fázi nadhozu platí jen málo omezení z hlediska správné techniky - hlavním měřítkem je získání rytmu a možnost soustředit váhu těla do nadhozu. Nápřah provádí většina nadhazovačů nataženou, uvolněnou rukou. U kyvadlového nadhozu předchází nápřah plynule bez zřetelné hranice do švihu vpřed.
Určitou výjimku tvoří nadhoz točkou, při němž je první a druhá fáze spojená do jediného plynulého švihu - ruka musí být po celou dobu natažená. Někteří nadhazovači užívají před začátkem točivého pohybu ještě krátkého nápřahu dozadu.
Mnozí hráči si pro získání správného rytmu a přenesení váhy individuálně upravují - zkracují nebo prodlužují nápřah. Tím se vytváří celá řada nadhazovacích stylů, které se liší zejména časováním, technika však vcelku zůstává shodná. Sem patří například zkrácený prakový nadhoz (nápřah čtvrtkruhem dozadu), nebo modifikace nadhozu točkou, při níž se ruka nad hlavu pohybuje pokrčená - tento nadhoz však patří časováním mezi prakové nadhozy.
b) Švih paže
Při dobré nadhazovací technice se švih provádí zásadně nataženou paží. Hlavním požadavkem je velké zrychlení pohybu. Na začátku pohybu se dosud volné zápěstí sklápí do krajní polohy dozadu, do nápřahu. Paže směřuje do bodu těsně u pravé nohy.
c) Vypuštění míče
Tato fáze nadhozu je klíčová. Základní dovedností nadhazovače je schopnost plně zapojit v tomto okamžiku zápěstí - bez dobré práce zápěstí při nadhozu nemůže být hráč dobrým nadhazovačem.
V okamžiku, kdy se ruka s míčem přibližuje k pravé noze, převezme úlohu celé paže, která v průběhu švihu udělovala míči stále zrychlení, zápěstí. Houpavým pohybem dolů k zemi, pod míč a dopředu nahoru se zápěstí prudce překlopí z krajní polohy (ve které bylo během celého švihu) až do přední krajní polohy. Tím je míči zároveň se směrem uděleno poslední, nejprudší zrychlení. Pro umožnění dokonalé práce zápěstí v poslední fázi pohybu je bezpodmínečně nutné současně zastavit pohyb celé paže. V okamžiku vypuštění míče je ruka maximálně natažená svisle k zemi. Někteří nadhazovači si při určitých nadhozech pomáhají ještě pohybem předloktí dopředu nahoru (skrčením ruky) se současným sklopením zápěstí. Ve všech případech musí však nadloktí směřovat stále k zemi. Loket nikdy nesmí při švihu pokračovat dopředu před tělo - tím by se zcela znemožnila správná funkce zápěstí.
Schopnost nadhazovače házet rychlé a točené míče závisí zejména na koordinaci pohybů - na umění plně zapojit zápěstí při co nejrychlejším švihu a dodat tak míči v poslední chvíli maximální energii. Po vypuštění míče pokračuje obvykle ruka uvolněně před tělo. Teprve v této fázi - po nadhozu a bez síly - může loket před úroveň boku.

5. Práce nohou a těla

Pohyby těla a nohou jsou při všech nadhazovacích způsobech v zásadě stejné. Podle jednotlivých stylů se však zásadně liší časování, to znamená rytmus, doba trvání jednotlivých fází.
Celý nadhazovací pohyb je proveden v jediném kroku. Na začátku, v okamžiku rozpojení rukou, se levá noha zvedá ze země, začíná výkrok. Během nápřahu se váha těla pomalu přenáší dopředu, hráč se tělem pokládá do nadhozu, směrem k domácí metě. Levá noha se však zatím pohybuje jen pomalu vpřed.
V okamžiku zrychlení, švihu, vykračuje levá noha těsně nad zemí energicky dopředu, vyrovnává rovnováhu těla a v okamžiku, kdy dochází k zrychlení míče zápěstím, prudce došlapuje na zem s plným zatížením těla.
Boky se při nápřahu vytáčejí doprava a umožňují tak volný pohyb ruky podél těla během švihu. V okamžiku, kdy levá noha došlapuje do nákroku, se boky energicky vracejí zpátky, doleva. S odkrokem levé nohy se pravá noha odráží od mety, nejprve špičkou směrem za tělo, doleva (tento pohyb vypadá, jakoby chtěl hráč odsunout nadhazovací metu vlevo). Zahrábnutí zadní nohy má velký význam pro vytvoření chvilkové, dynamické rovnováhy. Při snaze boků a ramen otáčet se vlevo a současném protipohybu pravé nohy vznikne na okamžik napětí, které nedovolí bokům se zcela vrátit do původní polohy kolmo k domácí metě (tím se vytvoří vedle těla místo pro ruku) a zároveň zpevní během překroku postoj natolik, že do poslední fáze nadhozu může být vložena plná síla.
Po vypuštění míče pokračuje pravá noha volně ve svém kroku doprava před tělo. Velmi důležité je udržet při nadhozu dokonalou rovnováhu bez ztráty síly a energie pohybů. Levá noha, na níž se vykračuje, musí být pevná.
Trup může být při nadhozu mírně předkloněn v pase, v poslední části pohybu se však napřimuje a boky vysunují poněkud dopředu, nad vykročenou nohu. Tento pevný postoj umožní soustředit větší sílu do vrcholné fáze nadhozu. Oči během celého nadhozu sledují cíl.

6. Technika prstů

Pohyb zápěstí při základním, rovném nadhozu byl stručně popsán v předchozím textu. V této části si všimneme různých způsobů držení míče a techniky točených nadhozů.
a) Základní držení
Základní držení míče je tříprstové, ukazovák a prostředník leží obyčejně na míči v místě, kde se švy sbíhají, podél nich nebo napříč. Prsty jsou mírně roztažené a leží na míči celou svou délkou. Palec je přitisknut šikmo ze strany. Čtvrtý a pátý prst jsou pokrčené. Přesná poloha prstů na míči a síla stisku míče v prstech je u nadhazovačů do jisté míry individuální. Při rychlém nadhozu je obvykle držení pevnější.
b) Rovný nadhoz
Rovného nadhozu docílíme rovnoměrným tlakem ukazováku a prostředníku při vypuštění míče. Tento nadhoz je základní, míč má při něm slabou horní rotaci - to znamení, že se otáčí podél své vodorovné osy kolmé k dráze letu a má mírnou tendenci klesat.
c) Šroubový nadhoz
Šroubového nadhozu dosáhneme pouhým zvětšením tlaku prostředníku a vytočením zápěstí a prstů při vypouštění míče po směru hodinových ručiček. Osa rotace míče je rovnoběžná s dráhou letu - míč se téměř nestáčí do strany, ale klesá pomaleji než rovný nadhoz a navíc prudká rotace znesnadňuje pálkaři jeho sledování. Šroubový nadhoz ve skutečnosti nepatří ještě mezi točené míče.
Na kvalitu točených nadhozů má vliv rychlost pohybu míče a jeho rotace. Síla, kterou působí odpor vzduchu na rotující míč, je větší na té straně, kde se švy a nerovnosti povrchu míče otáčejí proti větru, to znamená ve směru nadhozu. Před míčem se na jedné straně vytváří klín stlačeného vzduchu, který se ho snaží vychýlit z jeho dráhy, nadhoz se stáčí ve směru rotace míče.
Čím rychleji míč letí a čím má větší rotaci, tím větší vychylující síla na něj působí (lepší je pochopitelně míč s velkými švy - navíc točené nadhozy se lépe házejí proti větru a při vysokém tlaku vzduchu). Snažíme se také, aby se míč otáčel napříč co největšího počtu švů. Potíž je obvykle v tom, že rotace míče je možná jen za cenu ztráty rychlosti. Ideální točený nadhoz se prudce stáčí až v druhé polovině své dráhy (zpomalí se rychlost míče a změní poměr mezi setrvačnou a deviační silou).
Nalezení správné rychlosti a rotace nadhozu je proto zpravidla záležitostí dlouhého tréninku. Každý nadhazovač si většinou vypracuje vlastní triky pro docílení optimální křivky míče.
Držení míče při točených nadhozech záleží do značné míry na individuální volbě a zkušenosti hráče. Ohebnost zápěstí je možno zvýšit posunutím prstů k sobě a palce proti nim. Pro dosažení správného směru rotace se někdy používá přídavného tlaku zcela nebo částečně pokrčeného ukazováku.
d) Klesavý nadhoz
Klesání míče se docílí rychlou horní rotací. Nejjednodušším způsobem házení klesavých nadhozů je pouštění míče přes prsty. Švih ruky je o něco pomalejší a zápěstí se naopak sklápí náhle, trhnutím, aby se míč co nejvíc roztočil. Prsty opouštějí provrch míče postupně, jakoby jej rozbalovaly.
Další z možností je házení míče obráceným zápěstím. V poslední fázi nadhozu se zápěstí švihem vytočí doleva (proti směru hodinových ručiček) a poněkud zespoda nahoru. Při vypouštění míče je palec u těla a směřuje k zemi, prsty jsou vytočeny vodorovně od těla.
e) Křivkové nadhozy
Aby se míč stáčel ke straně, je třeba udělit mu rotaci kolem svislé osy. Levou křivku - nadhoz, který se stáčí doleva - je možné házet například obráceným zápěstím, podobnou technikou, jako klesavé míče. Při házení pravé křivky se zápěstí vytáčí opačným směrem - po směru hodinových ručiček (stočení míče doprava je však obtížnější). Míči dodává rotaci hlavně ukazováček.
f) Stoupavý nadhoz
Stoupavého nadhozu (se spodní rotací) lze nejlépe docílit přídavným tlakem ukazováku (ukazovák může ležet skrčený na míči, částečně pokrčený tlačit na míč bříškem, nebo nehtem v jediném bodě). V okamžiku vypuštění míče je zápěstí vytočené do strany, hřbetem ruky k noze, s prsty pod míčem vodorovně směřujícím od těla. Rychlé rotace můžeme dosáhnout tím, že v okamžiku vypuštění míče zápěstí prudce vytočíme zpět k tělu, hřbetem k pálkaři.
g) Zpomalený nadhoz
Této zvláštní techniky se používá pro překvapení, vyvedení pálkaře z rytmu. Míč obvykle leží v dlani, přidržován ze stran palcem a malíčkem. Přestože švih je proveden maximální silou, zápěstí je prakticky vyřazeno z činnosti a míč má mnohem menší rychlost, aniž by cokoliv bylo znát. Tohoto nadhozu se však používá jen výjimečně - nanejvýš několikrát za zápas.

F - Technika hráče v útoku

1. Technika odpalu

Dobrá pálkařská technika je největším kladem softbalového hráče. Úspěšně odpálit rychlý nebo točený nadhoz znamená provést dlouhou řadu přesných pohybů zcela automaticky, při koncentraci na jediný předmět - míč. Odpal je bezesporu nejtechničtějším prvkem hry; zvládnout dobře techniku pálení znamená získat jistotu, stálou výkonnost a možnost k jejímu dalšímu rozvíjení.
Celý odpal směřuje k jedinému cíli, přesným, svižným pohybem se zrychlením trefit letící míč. Důležitou podmínkou je neustálá koncentrace, soustředěné sledování nadhozu po celé dráze letu. Proto je správný odpal provedený plynule, bez trhavých pohybů, které by ztížily zasažení míče. Vložení síly do odpalu předpokládá neustálou dokonalou rovnováhu, dobrý odhad dráhy a rychlosti míče a vysokou úroveň nervosvalové koordinace paží a celého těla. Přitom pohyb by měl být stejně dokonalý při pálení ze stojanů, jako při nejrychlejším nadhozu (podle orientačních měření dosahuje průměrná rychlost míče na dráze l4 m u našich předních nadhazovačů více než 110 km/h).
Technika odpalu popsaná v této části knihy se vztahuje k pravému pálkaři, tj. hráči stojícímu při odpalu v levém pálkařském území (z pohledu chytače). Pro levého pálkaře platí všechny pohyby zrcadlově obráceně.
a) Základní postavení
Ve výchozím postavení stojí pálkař ve svém území bokem k nadhazovači, tak daleko od domácí mety, aby pálkou bez naklánění dosáhl na její střed. Spojnice chodidel je rovnoběžná s nadhazovací čarou. Někteří hráči používají mírně otevřeného nebo naopak zavřeného postoje (přetočení nohou by nemělo být větší než asi 5 cm). Tělo stojí poměrně zpříma, nohy jsou pohodlně rozkročené a pokrčené v kolenou. Váha je stejnoměrně rozložená na přední části chodidel obou nohou. Osa ramen je vodorovná, tělo se nenaklání na žádnou stranu.
Existuje několik způsobů držení pálky. Koncového držení užíváme při plném švihu nebo u lehčích pálek, při odpalu na jistotu raději používáme držení zkráceného o 3 - 5 cm. Při uchopení spočívá pálka v prstech - nikoliv v dlaních - pálkaře. Levá ruka je vespod, blíž ke knoflíku pálky, pravá ruka drží pálku z druhé strany. Dlaně rukou se musí na držadle pálky vzájemně dotýkat, nesmí mezi nimi být mezera. Vzájemné natočení rukou se u jednotlivých pálkařů mění od srovnání druhých kloubů (počítáno od konce prstů) do jedné řady proti sobě - toto držení umožňuje větší rozsah pohybu zápěstí - až po přetočení druhých a třetích kloubů do jedné řady (nejdelší články prstů tvoří rovnou plošku) - tento způsob dovolí větší zapojení síly zápěstí.
Poloha paží před odpalem by měla umožnit co nejkratší pohyb do následujícího nápřahu. Hráč drží pálku tak, aby knoflík byl na horní hraně strajkzóny nedaleko pravého ramene. Pálka směřuje dozadu, za tělo a mírně šikmo nahoru, téměř se ze strany dotýká ramenního svalu. Zápěstí je skrčené do krajní polohy směrem k palci pravé ruky - pálka je držena kolmo k předloktí. Pravý loket je přitažen k tělu, levý loket pohodlně, mírně od těla.
Celý postoj je pružný, ale maximálně uvolněný. Hráč je fyzicky v naprostém klidu, bez jakýchkoliv pohybů. Oči pozorně sledují míč v nadhazovačově ruce, pozornost zcela soustředěná na začínající nadhoz.
b) Zášvih
Vlastnímu odpalu předchází krátký, ale výrazný a rytmický nápřah dozadu - zášvih. Prvním pohybem při odpalu je nákrok levou nohou do strany, proti míči. Současně pálkař provede výrazný protipohyb rukama dozadu a mírné vytočení boků doprava (zavření). Váha je po nákroku soustředěná na pravé noze, ruce drží pálku daleko od těla, oči stále soustředěně sledují míč.
c) Švih
Okamžitou reakcí po zášvihu je začátek pohybu pálky vpřed. Ruce vedou pálku podél těla přímo dopředu. Levé předloktí je zdvižené do vodorovné roviny, pravý loket je co nejvíc vytočený spodem dopředu - obě paže souběžně táhnou pálku dopředu. Zápěstí jsou stále skrčená do krajní polohy doprava. V první fázi pohybu dopředu se začíná pokrčená pravá noha vytáčet na špičce doleva, pod tělo, boky se postupně s pohybem pálky otáčejí doleva proti pevně zapřené levé noze.
Pálka se nejprve pohybuje ve skrčených pažích podél těla, ramena se přitom otáčejí zároveň s boky. Ruce pokračují s velkým zrychlením dopředu proti míči. Při střetnutí pálky s míčem jsou ruce téměř natažené směrem k nadhazovači, pálka kolmo na předloktí. Tělo je napřímené, nad skrčenou pravou nohou. Během švihu rukou a rotace trupu se váha přenáší z pravé nohy na levou. Oči pozorují míč až do okamžiku odpalu.
d) Protažení
Po odpálení pokračují paže a ramena ve zrychleném pohybu doleva. Zápěstí se zcela narovnává, ruce plně natahují dopředu. Zároveň dochází k přetočení zápěstí - pravá ruka se otvírá a pouští držadlo pálky až do konečků prstů. Konec pálky směřuje vodorovně dopředu v prodloužení rukou. Uvolněné ruce pak vedou pálku kolem těla až za záda, pravé rameno se vytáčí směrem k nadhazovači. Váha je soustředěná ve špičce levé nohy.
Hlava zůstává co nejdéle natočená tak, aby oči mohly sledovat místo odpalu. Pálkař nesmí sledovat odpálený míč, ale zůstává očima v bodě, kde se míč setkal s pálkou. Jedině tak je zaručeno, že při rychlém pohybu pozorně sleduje míč až na pálku.
e) Pohyby rukou
Podobně jako při házení i při odpalu by měly 90 % celkové práce vykonat ruce, nohy vytvářejí rovnovážný základ a pohyby těla umožňují vložit do odpalu váhu - vlastní odpal je však téměř výhradní záležitostí paží.
Pro správné trefení míče je zásadní podmínkou vedení celého švihu v jedné rovině. Proto se pravá ruka vytáčí skrčeným loktem co nejvíc dopředu. Švih pálky připomíná pohyby sekery při kácení stromu - lokty pracují tak, jako bychom švihali svisle shora dolů (štípání dříví) a celý pohyb sklopili do vodorovné roviny.
Požadavek rovného švihu určuje postavení rukou už v počátečním postoji - pravý loket je těsně u těla, připravený k vytočení dopředu. Levý loket není daleko od polohy, ve které vede pálku do švihu.
Během zášvihu se ruce dostanou do správného postavení pro švih - levé předloktí je vodorovné, pravý loket vytočený do krajní polohy k tělu, dopředu. Zášvih je třeba provádět směrem od těla, od nadhazovače, a nikoliv za záda. Z tohoto bodu je totiž možné vést v případě potřeby rychle pálku rukama do odpalu, ruce za zády předpokládají náhlou, nežádoucí rotaci těla. Pálka je při zášvihu skloněná téměř do vodorovné roviny - větší poklesnutí jejího konce by však znamenalo porušení rovinného odpalu hned na začátku.
Spolehlivě trefovat míč znamená přesné vedení pálky rukama - úloha rukou musí v odpalu skutečně převládat. Hlavně z toho důvodu je nutné, aby byla pálka vedená do odpalu skrčenými pažemi - natažené ruce pálku prakticky nemohou kontrolovat, navíc většina síly musí vycházet z pohybu ramen. Přehnaný pohyb těla je však zákonitě na úkor možnosti přesně sledovat míč. Hlavního největšího zrychlení pálky v posledním okamžiku před zasažením míče je docíleno natahováním rukou (pohyb předloktí jako při ranách kladivem).
Ze všech těchto důvodů vyplývá důležité pravidlo: zápěstí musí co nejdéle zůstat skrčená (směrem k pravému palci). Skrčené zápěstí prakticky znemožňuje vést odpal nataženýma rukama - je to nepřirozené a psychologicky téměř nemožné.
Pálka má vlivem odstředivé síly, působící na její těžký konec, snahu narovnat zápěstí, přetočit se dopředu. Jestliže však udržíme zápěstí pokrčené co nejdéle, až téměř do okamžiku odpálení míče, soustředí se setrvačná energie pálky do jediného bodu.
Rovný švih nesmí být porušen ani po odpálení, při protažení. Těsně po odpalu se ruce dostávají do úplného natažení, pálka, kterou jsme v okamžiku odpalu uvolnili, pokračuje v pohybu dopředu a přetáčí zápěstí na druhou stranu. Aby přetočení proběhlo v rovině, je třeba zcela uvolnit pravou ruku a pustit pálku do konečků prstů - pálka se přetáčí v natažené levé ruce, bez porušení roviny švihu.
Při protažení za záda jsou obě ruce zcela uvolněné. Na konci celého odpalu by se měla pálka téměř dotýkat zad.
f) Práce nohou a trupu
Přesné zasažení míče v plné síle znamená dokonalou rovnováhu těla a správné přenesení váhy do odpalu. Proto se říká, že dobrá úroveň pálkaře (po zvládnutí základní techniky) závisí na dobré práci nohou.
Před odpalem je váha těla posunutá mírně dopředu, k domácí metě a na levou nohu. Soustředění váhy na špičkách chodidel je - nejen při odpalu - nezbytné pro udržení rovnováhy. Lehké zatížení levé nohy umožňuje výraznější a přesnější provedení nákroku.
Při nákroku se levá noha pohybuje těsně nad zemí - jde spíš o posunutí nohy než o skutečný krok. Vhodný je poměrně krátký nákrok ne více než asi 30 cm. Levá noha nakračuje stranou, přímo proti nadhozu a dosedá na zem přední částí vnější levé hrany chodidla, jen mírně otevřeného šikmo vpřed. Nohu je třeba zatížit při nákroku natolik, aby se chodidlem pevně zakotvila na zemi a nedošlo k jejímu skluzu při následujícím rychlém pohybu. Proto se při nákroku těžiště posune mírně k nadhazovači, ale jen natolik, aby pravá noha byla více zatížená - pálkař nakračuje dopředu, ale váha se přenáší z levé nohy na pravou. Pravá noha je mírně pokrčená, měkká, levá noha je naopak pevná, zapřená o levou hranu špičky chodidla a méně zatížená.
Je nesmírně důležité, aby byl nákrok (a všechny pohyby těla při odpalu) proveden výhradně ve vodorovné rovině - pouze do strany, na pružné pravé noze. Jakýkoliv vertikální pohyb těžiště (zvedání) ztěžuje klidné sledování míče a zhoršuje tak pálkařskou výkonnost.
Tělo se při nákroku v žádném případě neodklání do stran - zůstává napřímené, lehce předkloněné v pase směrem k metě. Nákrok je pouze záležitostí nezávislé práce nohou, mírného posunu těžiště a výrazného pohybu rukou do zášvihu. Pro zvětšení napětí před švihem se doporučuje připojit k nákroku mírné zavření, natočení boků doprava. V každém případě však musí zůstat osa ramen vodorovná.
S pohybem pálky dopředu, do švihu, se začíná pravá noha vytáčet na špičce chodidla doleva, pod tělo. Zároveň se váha těla postupně přenáší do odpalu, proti pevné levé noze. Ramena se otáčejí souběžně s boky (tělo není přetočeno v pase).
V okamžiku odpalu je pálkař vytočen čelem k nadhazovači, pravá noha s pokrčeným kolenem je pevně zaklesnutá dovnitř, pod tělo. Váha je zcela soustředěná šikmo dopředu, na zablokovanou přední nohu. Tlakem těla proti levé noze se docílí chvilkové rovnováhy v pohybu a pevného postoje, který umožní soustředit do odpalu veškerou sílu.
Levá noha je už od nákroku natažená nebo jen mírně pokrčená. Důležité je zaklesnutí přední části chodidla o zem, které blokuje pohyb nohy tím, že zabrání, aby se koleno vytočilo ve směru tlaku těla (proti nadhozu).
Boky jsou v okamžiku odpalu mírně vysazeny dopředu - malý záklon ramen směrem od pálkaře zvětší tlak na přední nohu a zpevní postoj.
Po odpálení míče převládá v pohybech těla rotace ramen. Celé tělo se uvolní a ramena přirozeně pokračují v otáčení doleva až téměř pravým ramenem k nadhazovači.
Při správném provedení odpalu musí pohyb těla během celého švihu směřovat proti míči. Rotace boků a ramen je plynulá, bez trhavých pohybů a nenápadně podporuje sílu rukou. Těžiště se pohybuje výhradně v horizontální rovině.
Pro správné trefení míče je zásadní podmínkou vedení celého švihu v jedné rovině. Proto se pravá ruka vytáčí skrčeným loktem co nejvíc dopředu. Švih pálky připomíná pohyby sekery při kácení stromu - lokty pracují tak, jako bychom švihali svisle shora dolů (štípání dříví) a celý pohyb sklopili do vodorovné roviny.
Požadavek rovného švihu určuje postavení rukou už v počátečním postoji - pravý loket je těsně u těla, připravený k vytočení dopředu. Levý loket není daleko od polohy, ve které vede pálku do švihu.
Během zášvihu se ruce dostanou do správného postavení pro švih - levé předloktí je vodorovné, pravý loket vytočený do krajní polohy k tělu, dopředu. Zášvih je třeba provádět směrem od těla, od nadhazovače, a nikoliv za záda. Z tohoto bodu je totiž možné vést v případě potřeby rychle pálku rukama do odpalu, ruce za zády předpokládají náhlou, nežádoucí rotaci těla. Pálka je při zášvihu skloněná téměř do vodorovné roviny - větší poklesnutí jejího konce by však znamenalo porušení rovinného odpalu hned na začátku.
Spolehlivě trefovat míč znamená přesné vedení pálky rukama - úloha rukou musí v odpalu skutečně převládat. Hlavně z toho důvodu je nutné, aby byla pálka vedená do odpalu skrčenými pažemi - natažené ruce pálku prakticky nemohou kontrolovat, navíc většina síly musí vycházet z pohybu ramen. Přehnaný pohyb těla je však zákonitě na úkor možnosti přesně sledovat míč. Hlavního největšího zrychlení pálky v posledním okamžiku před zasažením míče je docíleno natahováním rukou (pohyb předloktí jako při ranách kladivem).
Ze všech těchto důvodů vyplývá důležité pravidlo: zápěstí musí co nejdéle zůstat skrčená (směrem k pravému palci). Skrčené zápěstí prakticky znemožňuje vést odpal nataženýma rukama - je to nepřirozené a psychologicky téměř nemožné.
Pálka má vlivem odstředivé síly, působící na její těžký konec, snahu narovnat zápěstí, přetočit se dopředu. Jestliže však udržíme zápěstí pokrčené co nejdéle, až téměř do okamžiku odpálení míče, soustředí se setrvačná energie pálky do jediného bodu.
Rovný švih nesmí být porušen ani po odpálení, při protažení. Těsně po odpalu se ruce dostávají do úplného natažení, pálka, kterou jsme v okamžiku odpalu uvolnili, pokračuje v pohybu dopředu a přetáčí zápěstí na druhou stranu. Aby přetočení proběhlo v rovině, je třeba zcela uvolnit pravou ruku a pustit pálku do konečků prstů - pálka se přetáčí v natažené levé ruce, bez porušení roviny švihu.
Při protažení za záda jsou obě ruce zcela uvolněné. Na konci celého odpalu by se měla pálka téměř dotýkat zad.
f) Práce nohou a trupu
Přesné zasažení míče v plné síle znamená dokonalou rovnováhu těla a správné přenesení váhy do odpalu. Proto se říká, že dobrá úroveň pálkaře (po zvládnutí základní techniky) závisí na dobré práci nohou.
Před odpalem je váha těla posunutá mírně dopředu, k domácí metě a na levou nohu. Soustředění váhy na špičkách chodidel je - nejen při odpalu - nezbytné pro udržení rovnováhy. Lehké zatížení levé nohy umožňuje výraznější a přesnější provedení nákroku.
Při nákroku se levá noha pohybuje těsně nad zemí - jde spíš o posunutí nohy než o skutečný krok. Vhodný je poměrně krátký nákrok ne více než asi 30 cm. Levá noha nakračuje stranou, přímo proti nadhozu a dosedá na zem přední částí vnější levé hrany chodidla, jen mírně otevřeného šikmo vpřed. Nohu je třeba zatížit při nákroku natolik, aby se chodidlem pevně zakotvila na zemi a nedošlo k jejímu skluzu při následujícím rychlém pohybu. Proto se při nákroku těžiště posune mírně k nadhazovači, ale jen natolik, aby pravá noha byla více zatížená - pálkař nakračuje dopředu, ale váha se přenáší z levé nohy na pravou. Pravá noha je mírně pokrčená, měkká, levá noha je naopak pevná, zapřená o levou hranu špičky chodidla a méně zatížená.
Je nesmírně důležité, aby byl nákrok (a všechny pohyby těla při odpalu) proveden výhradně ve vodorovné rovině - pouze do strany, na pružné pravé noze. Jakýkoliv vertikální pohyb těžiště (zvedání) ztěžuje klidné sledování míče a zhoršuje tak pálkařskou výkonnost.
Tělo se při nákroku v žádném případě neodklání do stran - zůstává napřímené, lehce předkloněné v pase směrem k metě. Nákrok je pouze záležitostí nezávislé práce nohou, mírného posunu těžiště a výrazného pohybu rukou do zášvihu. Pro zvětšení napětí před švihem se doporučuje připojit k nákroku mírné zavření, natočení boků doprava. V každém případě však musí zůstat osa ramen vodorovná.
S pohybem pálky dopředu, do švihu, se začíná pravá noha vytáčet na špičce chodidla doleva, pod tělo. Zároveň se váha těla postupně přenáší do odpalu, proti pevné levé noze. Ramena se otáčejí souběžně s boky (tělo není přetočeno v pase).
V okamžiku odpalu je pálkař vytočen čelem k nadhazovači, pravá noha s pokrčeným kolenem je pevně zaklesnutá dovnitř, pod tělo. Váha je zcela soustředěná šikmo dopředu, na zablokovanou přední nohu. Tlakem těla proti levé noze se docílí chvilkové rovnováhy v pohybu a pevného postoje, který umožní soustředit do odpalu veškerou sílu.
Levá noha je už od nákroku natažená nebo jen mírně pokrčená. Důležité je zaklesnutí přední části chodidla o zem, které blokuje pohyb nohy tím, že zabrání, aby se koleno vytočilo ve směru tlaku těla (proti nadhozu).
Boky jsou v okamžiku odpalu mírně vysazeny dopředu - malý záklon ramen směrem od pálkaře zvětší tlak na přední nohu a zpevní postoj.
Po odpálení míče převládá v pohybech těla rotace ramen. Celé tělo se uvolní a ramena přirozeně pokračují v otáčení doleva až téměř pravým ramenem k nadhazovači.
Při správném provedení odpalu musí pohyb těla během celého švihu směřovat proti míči. Rotace boků a ramen je plynulá, bez trhavých pohybů a nenápadně podporuje sílu rukou. Těžiště se pohybuje výhradně v horizontální rovině.
g) Hlava
Jedním z hlavních zákonů techniky pálení je zásada klidné hlavy. Oči musí pozorně a soustředěně sledovat míč od chvíle, kdy nadhazovač spojí ruce před tělem, až do okamžiku odpalu. Sebemenší pohyb hlavy nesmírně ztíží přesné sledování a trefení nadhozu. Proto je nesmírně důležité, aby se pálkař pohyboval při odpalu pouze ve vodorovném směru a aby všechny jeho pohyby byly co nejplynulejší. Schopnost sledovat míč až na pálku je důležitou vlastností dobrého pálkaře. Jestliže však oči pozorují míč i po odpalu, ztratí jej s největší pravděpodobností na určité dráze z dohledu: změna směru míče je tak rychlá, že se oči musí už v předstihu dívat dopředu.
Tomuto zlozvyku předejdeme, jestliže budeme dodržovat zásadu, podle níž i po odpalu zůstávají oči soustředěné na místo střetu pálky s míčem.
Omezení pohybů hlavy, pozorné sledování míče a soustředění na místo odpalu jsou technické dovednosti nezbytné pro každého dobrého pálkaře.
h) Časování a síla
Lze bez nadsázky prohlásit, že časování je při odpalu největším uměním. Každý odpal má svou dynamiku, gradaci - začátek, zrychlení, soustředění síly, vrchol a uvolnění. Vtip je v tom, že tato dynamika by měla být stejná při každé rychlosti nadhozu. Jakékoliv "dohánění" - trhavé pohyby, ztráta rovnováhy, omezení rozsahu pohybů - je na úkor síly a jistoty odpalu. Typickým znakem nejlepších pálkařů je lehkost, plynulost a samozřejmost, s jakou odpalují ty nejrychlejší míče, jako by šlo o pomalé nadhozy obloučkem. Hlavní tajemství této schopnosti je v dobrém načasování pohybu a dostatečně včasné přípravě na švih.
Z hlediska rytmu má odpal dvě výrazné fáze - zášvih s nákrokem a vlastní švih. Tyto dvě fáze, třebaže navazují bezprostředně na sebe, jsou u dobrých pálkařů výrazně rytmicky odlišené. Zášvih je opravdovým švihem, ruce doslova strčí pálku do nápřahu (tělo však zůstává v klidu).
Na druhou dobu připadá pohyb pálky proti míči. Z hlediska dynamiky pohybu je třeba, aby byla co největší síla soustředěná do bodu odpalu. Druhým, neméně důležitým požadavkem je, aby počáteční pohyb byl co nejplynulejší, bez náhlých pohybů a trhnutí, které by znesnadnily trefení míče.
Švih pálky nezačíná prudce, trhnutím, ale tahem, bez velké síly. Důležitější než počáteční rychlost je zrychlení během pohybu. Odpal musí být tedy plynulý, táhlý, bez škubnutí pálkou, ale s velkým zrychlením zejména ve druhé části švihu. Soustředíme se na to, aby se síla rukou stupňovala s pohybem proti nadhozu. Trhnutí za pálku v počáteční fázi může odpalu také udělit značnou energii (přestože vrchol síly je už před odpalem), ale na úkor přesnosti a spolehlivosti.
Po odpálení míče se pohyb pálky samozřejmě nezastaví - naopak pro provedení odpalu zrychlujícím se dynamickým švihem je nutné, aby pálka stupňovala svou rychlost ještě po odpalu. Snažíme se proto vyvarovat jakýchkoliv brzdících pohybů, které by mohly ovlivnit celkovou svižnost odpalu. Při správném odpalu má pálkař pocit, jako by zrychloval pálku až do konce protažení za záda.
Při správném časování musí pálkař stačit klidně, rytmicky a v dokonalé rovnováze v plném rozsahu provést celý sled pohybů odpalu a dokázat přitom soustředit sílu do správného okamžiku. Záleží na rychlosti nadhozů, v jakou chvíli pálkař zahájí nákrok - u velmi rychlých nadhozů je to zpravidla dřív, než míč opustí nadhazovačovu ruku. Odpal musí být plynulý a táhlý se stálým zrychlením. Čím je volnější nadhoz, tím volnější a klidnější musí být začátek švihu.
První pohyby pálkaře začínají většinou ještě v okamžiku, kdy není vidět směr nadhozu. Na každý nadhoz musí proto pálkař automaticky jít jako na strajk - a v případě špatného nadhozu pálku uprostřed švihu zdržet. Čekání s odpalem "až podle nadhozu" vede k rychlým počátečním pohybům (spíše technika narážení), které jsou znakem špatného pálkaře.
Nejdůležitější pro kvalitu odpalu je přesné trefení míče se zrychlením. Více než množství vynaložené síly rozhoduje přesnost a správná dynamika pohybů. Dobrý pálkař by měl s jistotou odpalovat volné i rychlé odpaly - klidným, rytmickým švihem přesně na střed míče. Získání jistoty a standardní pálkařské výkonnosti je mnohem cennější než náhodné odpaly velkou silou. Každému družstvu se pochopitelně hodí jeden nebo dva siloví pálkaři, kteří v pravou chvíli umí poslat míč za ohrazení hřiště (pokud nebudou vyautování) - takovým pálkařem se však nemůže stát každý člověk, a úrovni hry by to ani neprospělo.
V každém případě musí být pálka ovládána hlavně rukama. Do každého odpalu je třeba vložit váhu a rotaci těla, ale nikdy ne natolik, aby paže ztratily svou privilegovanou úlohu - pohyby těla jen podporují sílu paží. Rotace boků a ramen tedy sleduje pohyb pálky a umožňuje rukám plný švih.
i) Odpálení nízkého míče
Popsaná technika by měla umožňovat odpaly nadhozů ve všech místech předního okraje pálkařské zóny. Při pálení nízkých míčů je třeba dodržet všechny zásady správného odpalu, včetně pevné přední nohy a rovinného švihu, není tedy správné odpalovat tyto nadhozy z pokrčených nohou nebo golfovým obloukem. Ve skutečnosti se takový odpal přiliš neliší od ostatních - jedinou změnou je vyklonění horní části těla v pase směrem nad metu (ve fázi otočení čelem proti nadhazovači). Tím se celá rovina švihu sklopí šikmo k zemi. Dolní část těla, od pasu dolů, se pohybuje stále v horizontální rovině, bez jakékoli změny. Horní část pracuje stejně jako při vysokém nadhozu, ale v rovině šikmo skloněné. Vytočení roviny švihu podél osy směřující od pálkaře k nadhazovači se řídí výškou nadhozu.
j) Poloviční odpal, náraz
Polovičního odpalu užíváme, kdykoliv není třeba pálit plným švihem (při hře velmi často). Narážení je jednodušší a jistější - odpadá řada pohybů, nejsou problémy s časováním. Proto jej často využíváme k umístěným odpalům, v tísni nebo při malé pálkařské jistotě (také při rekreační hře nebo při hře začátečníků).
Zásadní rozdíl mezi odpalem s nárazem spočívá v dynamice švihu, v okamžiku největší síly. Na rozdíl od odpalu začíná náraz zpravidla mnohem později, často bez přípravných pohybů, bez výrazného zášvihu. Pálka musí být do místa odpalu přivedena v mnohem kratší době, proto švih je už od začátku velmi rychlý, silový. Zapojení síly na začátku znemožňuje její další vystupňování, při nárazu dosahuje pálka nejvyšší rychlosti už v první polovině švihu a dál se pohybuje více méně setrvačností. Velké protažení u nárazu není obvyklé, rychlost pálky má už při dotyku s míčem klesající tendenci.
Také tělo pracuje při nárazu v menší míře, boky se vytáčejí jen tak, aby umožnily volný pohyb pálky. Nákrok je obvykle stejný jako při odpalu, pravá noha se však obvykle nevytáčí v takové míře (je to dáno menším pohybem boků).
Široce rozšířenou chybou je používání příliš velké síly a přehnaných pohybů těla při narážení - hlavně na jeho začátku. Náraz nemůže nahradit odpal. Výhodou nárazu je, že začíná velmi pozdě. Pálkař může tedy dlouho sledovat míč bez pohybu, v klidu. I v poslední chvíli by se však měl vyvarovat příliš trhavých, prudkých pohybů bez dobré rovnováhy, jinak jeho výkonnost a spolehlivost klesá; bývá často vyautován i poměrně mírnými a nezáludnými nadhozy, které by měl při dobré technice a soustředění bezpečně odpalovat.
Je-li náraz veden klidným ale svižným pohybem přesně na střed míče, může odpal letět překvapivě daleko. Nikdy však neužíváme síly na úkor přesnosti. Vytočením zápěstí a posunutím bodu odpalu na dráze míče směrujeme náraz do stran.

2. Odpal bez švihu - ulejvka

Techniky ulejvky se používá ke krátkému odpalu na zem do vnitřního pole. V zásadě je možné všechny typy ulejvek rozdělit do dvou skupin: 1. útočné ulejvky a 2. obětované ulejvky.
Útočná ulejvka plně zastává funkci odpalu, jejím hlavním účelem je, aby se hráč bezpečně dostal na první metu. Využívá se přitom zejména momentu překvapení a slabin ve hře nebo postavení vnitřního pole. Základní techniky používané při útočném ulejvání jsou strkaná a tažená ulejvka.
Obětovaná ulejvka je jednou z nejčastěji používaných kombinačních her v útoku. Cílem je pomoci hráči v poli k postupu do výhodnější pozice ke skórování. Hlavním úkolem je tady bezpečné trefení a umístění míče. Skrytí úmyslu, překvapení obrany a pálkařův postup na první metu jsou cíle druhořadé, které se musí podřídit spolehlivému splnění první podmínky. Při obětované hře se obvykle používá vlastní specifické techniky.
Technika ulejvání vychází z několika požadavků. Předně musí ulejvka zaručovat mnohem spolehlivější trefení nadhozu (i točeného). Dále je nutné, aby míč vždy směřoval k zemi - ulití do vzduchu je pro pálkaře "smrtelně" nebezpečné. Proto při ulejvání - stejně přísně jako při odpalu - platí zásada pozorného sledování míče až na pálku.
a) Strkaná ulejvka
Při ulejvce touto technikou směřuje míč do pálkařova opačného pole - u pravého pálkaře směrem k první metě. Postavení před ulejvkou musí být naprosto stejné jako k odpalu - soupeř nesmí podle sebemenší známky odhalit pálkařův úmysl. V okamžiku nadhozu vykročí pálkař pokrčenou levou nohou proti míči a trochu k metě, do nízkého postoje. Zároveň posune pravou ruku na pálce asi tak, aby pálku držel rukama v šíři ramen. Prsty pravé ruky jsou skryté za pálkou, palec drží pálku shora, ukazovák obvykle zezadu a ostatní prsty pokrčené zespoda. Paže jsou vysunuty proti nadhazovači, mírně pokrčené (tak, aby dobře ovládaly pálku), předloktí jsou rovnoběžná - loket se nevytáčí do strany. Pálka je ve výšce obličeje. Těsně před příchodem míče se tělo přesunuje přes měkkou přední nohu dopředu do směru mezi nadhazovací a první metu. Vlastní ulití je provedeno malým pohybem zápěstí.
Tlaku těla dopředu využíváme k vyběhnutí k první metě - míč je vlastně ulejván v prvním kroku pravé nohy k první metě. Stejně jako při odpalu je třeba vyvarovat se všech svislých pohybů těžiště - tělo se přesunuje dopředu přes pokrčenou,"měkkou" levou nohu bez jakéhokoliv zvedání.
Samotné ulití míče - aby bylo co nejjistější - musí probíhat v maximálním klidu, pouze horizontálními pohyby. Přechod do nízkého postoje s vykročením a vysunutím pálky před tělo musí být proveden rychle, včas. Tělo reaguje podle výšky míče zároveň s rukama - pálku držíme na začátku vysoko, protože je rychlejší ji snížit než zvedat, zmenšuje se také nebezpečí ulití do vzduchu.
Abychom si byli jisti, že míč bude směřovat k zemi, snažíme se ulejvat před tělem, nikoliv pod tělem, nohy se tedy pokud možno pokrčují s pohybem pálky dolů.
Před příchodem míče musí být už pálka nastavena ve správné výšce. Bezpečnému ulití na zem pomáháme tlakem na míč dopředu - pokud by pálka byla vzhledem k ramenům nízko (ulejvání u pasu), pohybovala by se pod míč s velkým nebezpečím podseknutí míče a ulití do vzduchu. U nízkých nadhozů tedy nepouštíme ruce k zemi, ale pomáháme si vytočením pálky šikmo nad metu jako při odpalu. Ruce jsou stále mírně "šikovně" pokrčené, pohyb v poslední fázi musí kvůli umožnění přesné kontroly míče probíhat pouze v horizontálním směru a plynule. Ruce se nehýbou, jediný drobný pohyb, dodávající míči směr vychází z pravého zápěstí.
Správně ulitý míč běží po zemi do pravé části vnitřního pole (u levého pálkaře do levé). Levý pálkař nemůže pohybu proti míči využít k běhu na první metu - musí tedy nejprve dokončit ulejvku tlakem dopředu a k domácí metě, a teprve potom překrokem vyběhnout.
Zásady správné techniky, platící i pro ostatní druhy ulejvek, je možné shrnout do těchto bodů: - ruce jsou před tělem - váha se při ulejvce přenáší dopředu, proti míči - pálkař je co nejdřív připraven v nízkém postoji, v okamžiku ulejvky se pohybuje pouze v horizontálním směru - ruce jsou při ulití míče co nejklidnější, pohybuje se pouze
zápěstí
b) Tažená ulejvka
Tato ulejvka směruje míč do pálkařova pole - u pravého pálkaře k třetí metě. Je zvláště účinná u levých pálkařů.
Na rozdíl od strkané ulejvky nakračuje pálkař do nízkého postoje do strany, proti míči. Tělo se otáčí doleva a pálka, držená v dostatečné výšce vytáčí špičku až k první metě, pravá ruka je vysunutá před tělem, levá přitažená více k tělu. Vlastní ulití probíhá v pohybu těla proti míči, mírným tlakem rukou šikmo vzhůru. Zápěstí směřuje míč ke třetí metě.
Levý pálkař využívá pádu proti míči k pohybu k první metě - po ulití se překrokem stáčí doprava. Důležité je dostatečné pokrčení nohou, tak aby pálka byla vzhledem k tělu vysoko a mohla být tažena mírně nahoru. Při správném provedení běží míč podél čáry k první metě.
Po zvládnutí techniky útočných ulejvek je možné upravit jejich provedení tak, aby úmysl ulít zůstal soupeři skrytý až do posledního okamžiku (hlavním úkolem do té doby zůstává přesně trefit míč). V takovém případě hráč v poslední chvíli bleskurychle zaujme nízký postoj, v němž setrvá zlomek sekundy tak, aby se mohl uklidnit a sledovat míč. Pak už plynule přenáší váhu těla do ulejvky. V každém případě by se měl pálkař dostat do nízkého postoje dostatečně včas, aby vlastní ulejvka proběhla v klidu a s dobrou kontrolou.
c) Obětovaná ulejvka
Technika obětované ulejvky je uzpůsobena tak, aby hráč (v souladu s účelem této hry) mohl co nejsnadněji trefit míč, i za cenu prozrazení úmyslu - určitých přípravných pohybů.
Před obětovanou ulejvkou vykročí hráč pravou nohou dopředu, aby stál čelem k nadhazovači, v mírně rozšířeném postoji (pozor na vykročení z území). Nohy jsou pokrčené, váha těla vpředu - kotníky uvolněné a více na pravé noze. Pálka je držena vodorovně na horní hranici strajkzóny před tělem, pokrčené ruce jsou vzdáleny na šířku ramen. Pravá ruka drží pálku zezadu v konečkách prstů, předloktí jsou rovnoběžná. Před ulitím nohy rychle reagují na výšku míče zároveň s rukama, tak aby pálka neklesla vzhledem k ramenům příliš nízko.
Míč ulejváme v pádu těla přes skrčené nohy dopředu - bez zvedání těžiště. Ruce tlačí pálku dopředu a šikmo nahoru proti míči. V okamžiku střetu s míčem vyklouzne pálka z prstů pravé ruky do dlaně a ztlumí tak energii nadhozu, míč se "chytí" na pálku. Při správném provedení dopadne míč několik metrů před domácí metu.
Postavení hráče čelem k nadhazovači umožňuje dobré sledování nadhozu a snadnou reakci na výšku míče. Pro dosažení hlavního úkolu - bezpečné kontroly míče - je nutné nakročit včas, obvykle už před nápřahem nadhazovače.
d) Ulejvka pro skvíz
Při útočné hře skvíz se používá upravení techniky obětované ulejvky. Úkolem hráče je dostat na zem jakýkoliv míč - ból i strajk.
V tomto případě pálkař obvykle nakračuje levou nohou dozadu, do postavení podobného obětované ulejvce, ale hlouběji v pálkařském území. Důvod je dvojí: jednak se prodlouží dráha nadhozu a tím i doba na jeho sledování, jednak je chytač, od něhož v této hře hrozí největší nebezpečí, donucen zůstat co nejdál vzadu ve svém území. Je zbytečné zdůrazňovat, že soupeř nesmí ze sebemenšího náznaku před nadhozem poznat, že se bude hrát skvíz, a že míč musí být za každou cenu bezpečně dopraven na zem.
e) Klamná ulejvka
Tato technika vlastně nepatří mezi ulejvky, ale do nárazů. Hráč nakračuje stejným způsobem jako na taženou nebo strkanou ulejvku a vysunuje pálku před tělo. V posledním okamžiku stáhne ruce k sobě - obvykle levou k pravé, do velmi zkráceného držení uprostřed pálky, a lehkým nárazem, při němž využívá hlavně pohybu zápěstí, odpálí krátký míč do vnějšího pole. Jestliže vnitřní pole správně reaguje na ulejvku, otevře se na hranici vnitřního čtverce poměrně velký nekrytý prostor. Proto je tato hra mocnou zbraní zejména proti dobré, pohybující se obraně.

3. Technika běhu po metách

Úspěšný odpal je teprve začátkem cesty k tomu nejdůležitějšímu - k bodu.
a) Běh na první metu
Okamžitě po odpalu (ale nikoliv během něho) musí hráč vyvinout maximální úsilí v běhu na první metu. Přední noha se uvolňuje a těžiště přenáší přes ni směrem k první metě. Na začátku výběhu se těžiště co nejvíc snižuje. Vzhledem k zatížení přední nohy se vždycky první krok dělá zadní nohou - u levého pálkaře překrokem. První kroky nesmí být příliš velké - nadměrná silná zátěž je na úkor rychlosti a měly by být provedeny v co nejsvižnějším tempu, po špičkách. Hned na začátku pouštíme pálku volně z rukou - nikdy ji neodhazujeme do strany, je to nebezpečné a navíc to zdržuje. Okamžitě po odpalu musí být všechny myšlenky soustředěné na běh k první metě - v žádném případě se nedíváme, ani při běhu, za odpáleným míčem. Hlava je sklopená, ruce pracují v plném rozsahu. Hráč běží těsně vpravo od čáry, na vnější hranu první mety.
V běhu si všímá pouze kouče stojícího u první mety. Pokud nedostane signál k vyběhnutí nebo pokračování na druhou metu, přebíhá první metu plnou rychlostí a za metou vybočuje doprava (mimo pole je v bezpečí). Po proběhnutí mety - ale ne dřív - je dobře zpomalit, nepřebíhat příliš daleko, ale být připraven v případě chyby obrany k dalšímu postupu.
V případě, že běžec může pokračovat přes první metu k druhé, zahne těsně před metou tak, aby pokud možno levou nohou šlapal na její vnitřní roh.
b) Vyběhnutí při nadhozu
Okamžik poté, co nadhazovač vypustí míč směrem k domácí metě, běžec vybíhá několik kroků k další metě, odkud ve střehu sleduje odpal a další hru. Před nadhozem se hráč levou nohou dotýká mety, pravá je nakročená ve směru k další metě. Tělo je přikrčené, váha na přední noze, ruce od těla - připravené k rychlému startu. Běžec je otočen čelem do směru výběhu, natočením hlavy sleduje pohyby nadhazovače. Je důležité zaujmout tento startovní postoj, kdykoliv je hráč na metě - ve skutečnosti je rychlý start nutný jenom při přímém postupu na další metu: kradení, bunt and run apod., úmysl hrát takovou hru však nesmí být předem prozrazen.
Způsob vybíhání přes metu - s přední nohou na metě - je propagován pro možnost udělat krok předem, vlastně ještě před nadhozením, a získat tak určitou počáteční rychlost. Tato výhoda je ovšem jen teoretická - udělat takový krok v pravou chvíli a účinně znamená hodně přesné načasování, navíc nadhazovač nesmí změnit rytmus pohybu. A i při správném provedení hrozí nebezpečí, že rozhodčí, který si sleduje spíš pohyb než polohu nohy na metě, odpíská přesto předčasný výběh. Rychlý start je také znesnadněn krokem přes měkkou, často pohybující se metu.
Po opuštění mety vybíhá hráč několik kroků dopředu. Délka vyběhnutí se řídí okamžitými okolnostmi - rychlostí pohybů a hodu chytače, postavením obránce u mety, situací na metách, pravděpodobností příhozu, postavením pálkaře atd. V obvyklém případě by měl být výběh tak dlouhý, aby se hráč stačil v případě příhozu bezpečně vrátit na metu.
Ve vyběhnutém postavení stojí hráč čelem do středu hřiště, v nízkém střehu s rukama od těla, připraven okamžitě vystartovat do obou stran. Z tohoto postoje vybíhá podle situace vždy překrokem. Při návratu k metě jsou ideální dva až tři kroky a slajd.
Postupuje-li hráč po získání jedné mety přímo na další, snaží se - jako při přebíhání první mety - otáčet přes její vnitřní roh, nejlépe levou nohou. Při běhu přes více met se snaží udržet poblíž metové dráhy, ale tak, aby nemusel v zatáčkách zvolňovat (Obr. ). Nevyjde-li mu před metou krok, zásadně problouží běh - zkrácení znamená více kroků a menší rychlost.
c) Slajdování
Slajd je ovládaný skluz. Pro jeho správné provádění je nutné především pochopit jeho účel. Slajdu se používá v první řadě pro možnost okamžitě, na velmi krátkém úseku zabrzdit z běhu plnou rychlostí, aniž by bylo třeba předem zpomalit. Je to tedy nejrychlejší způsob, jak se dostat na metu a zároveň ji nepřeběhnout. Druhým cílem je zabránit, aby byl hráč při příchodu na metu tečován. Pro takový případ se často užívá zvláštní techniky slajdování.
PODLOŽENÝ SLAJD
Podložený slajd je základní slajdovací technikou. V rychlém běhu se hráč sníží k zemi a místo našlápnutí nohou do dalšího kroku ji položí, vytočenou na vnější hranu, před zadní nohu - poněkud více dovnitř. Nepřeruší však váhu nad ni, dopředu, ale za stálého snižování k zemi se od této nohy odráží do záklonu. Zároveň druhou nohu natahuje dopředu, před tělo. Okamžitě, jakmile se hráč dotkne hýžděmi země, se obě nohy zdvihají několik centimetrů nad zem - celé tělo se zhoupne dozadu. Ve slajdovací poloze je hráč rovnoměrně vyvážený na obou hýždích, tělo je v pase sklopené do pravého úhlu, (trup je téměř zpříma) a nohy zdviženy těsně nad zemí. Kotník podložené nohy se zespoda před kolenem dotýká natažené přední nohy. Podložená noha je v koleni ohnutá do pravého úhlu, koleno vytočené do strany. Ruce s prsty sevřenými v pěst jsou nahoře před tělem a pomáhají udržet vyvážení těla. Všechny svaly (kromě břišních) jsou uvolněné.
Předního okraje mety se hráč dotýká nejprve patou natažené nohy, pak sklouzne po jejím povrchu a zastaví se o ni holení podložené nohy. V případě nebezpečí tečování může hráč v poslední fázi dojezdu na metu napřímit tělo a položit se na záda.
V některých situacích - při chybě obrany - je možné ještě před ukončením slajdu pokračovat v dalším běhu. V takovém případě se běžec zastaví o metu patou pokrčené přední nohy a s pomocí rukou vstává prakticky ještě v pohybu nahoru a dopředu do dalšího běhu.
Slajdování bez dobré techniky je poměrně nebezpečnou záležitostí - skluz po zemi ve velké rychlosti může vést k odřeninám i vážnějším zraněním. Při správně provedeném slajdu se hráč pohybuje výhradně po nejměkčí části těla - po hýždích. Přetočení na bok a nebezpečí odřenin je třeba zabránit dobrým vyvážením hlavně s pomocí rukou. Podložená noha se dotýká země ve skutečnosti jen velmi krátký okamžik a pouze vnější hranou boty, během celého slajdu zůstává před tělem, hráč ji nepokládá pod sebe, tělo jde okamžitě do záklonu a nohy nad zem. Kotník podkládané nohy je nutné chránit před odřením silnými ponožkami. Sklopené tělo umožňuje rychle přenést váhu dozadu. Při správném skluzu se koleno nesmí dotknout země. Ruce zůstávají před tělem, v případě potřeby si s nimi běžec kryje obličej.
HÁKOVÁNÍ
Hákového slajdu se používá při bezprostředním nebezpečí tečování. Běžec, aby se vyhnul obránci, nemíří na střed mety, ale běží do strany. Předpokladem pro slajdování hákem je zvládnutí podloženého slajdu na obě strany (oběma nohama). Popíšeme si slajd na pravou stranu mety - hákový slajd doleva je zrcadlově převrácený.
Běžec směřuje asi 1/2 m vpravo od kraje mety. Před metou nasazuje podložený slajd na pravé noze, levá noha směřuje špičkou dopředu doleva, na roh mety. Podložená noha nezůstává ohnutá jako u předchozího způsobu, ale postupně se narovnává směrem dopředu, vedle mety. Levá noha se natahuje špičkou k metě, v okamžiku dotyku se zahákne o přední okraj mety a měkkým pokrčením zabrzdí pohyb hráče. Tělo se pohybuje kolem mety, pravá noha je natažená dopředu, pata několik centimetrů nad zemí.
Zásady správného provedení jsou u tohoto způsobu stejné jako při podloženém slajdu. Novým prvkem - a také určitým problémem - je zatížení přední nohy tak, aby se během rotace těla udržela na metě. Běžec si může pomáhat vyvažováním rukama doleva. Tělo se při slajdu pokládá na záda, v poslední fázi skluzu, při malé rychlosti pohybu, je možné využít opory pravého předloktí o zem a soustředit tak váhu k levé noze. Přední noha se musí natahovat k metě až do okamžiku dotyku - teprve pak se pružně skrčí.
Hákování používáme zejména při těsné hře, kdy obránce přibíhá k metě ze strany nebo chytá míč vedle mety nebo vedle metové dráhy. Během celého slajdu je tělo stranou, z dosahu polaře, noha se dotýká jen obránci vzádlenějšího rohu mety.
SLAJD MIMO METU
Tato jednoduchá technika umožňuje hráči slajdovat tělem daleko od mety a dává mu možnost vyhnout se téměř jistému autu. Nevýhodou je poměrně pozdní dotyk mety - proto se slajdu mimo metu používá hlavně tehdy, když se hráč už nemůže dostat na metu včas.
Běžec před metou vybočí do strany a slajduje o něco později než obvykle podloženým slajdem asi 1 m stranou od mety. Vespod může být kterákoliv noha, podložit vnější nohu je o málo výhodnější (možnost tečování do kolena). Hráč míjí metu až do úrovně ramen a v poslední chvíli se jí chytá rukou, v případně nutnosti se snaží vyhnout teči. Účinným trikem je, jestliže slajdující běžec opakovaným trhavým pohybem naznačuje levou rukou snahu uchopit metu, tím soustředí obráncovu pozornost a v poslední chvíli se rychle otočí na levý bok a sáhne po metě pravou rukou.
SLAJD PO HLAVĚ
Tohoto slajdu se používá zejména z malé rychlosti - při návratu na metu z vyběhnutí. Hráč skáče na metu nízko při zemi, hlavou napřed. Ruce s prsty sevřenými v pěst, jsou nataženy před tělo. Důležité je chytit sílu pádu na pevná předloktí - nedostat se na hruď, nebo na břicho. Hlava je zakloněná, nohy pokrčené v kolenou (tvrdý dopad na přední část stehen je nepříjemný). Slajdování po hlavě používáme jen na hřišti s dobrým, hladkým povrchem.