VŠSK Univerzita Zlín


Vedení softbalového útoku

A - Pálkařské pořadí

Pořadí, v němž hráči během celého zápasu nastupují na pálku, by mělo vždycky vyplývat z promyšlené strategie družstva. Správné sestavení útoku je velice obtížné: vyžaduje hodně přemýšlení, velké zkušenosti a také notnou dávku štěstí. Je třeba brát v úvahu výkonnost jednotlivých pálkařů, ale nikde není zaručeno, že se každému z nich bude dařit tak jako v tréninku. Významným faktorem je soupeřova obrana - zejména hra nadhazovače. Proti vynikajícímu nadhazovači bude třeba zejména narážet a ulejvat, z tohoto hlediska se však může relativní výkonnost hráčů jevit docela jinak než proti pomalým míčům. Jinak se hraje s rychlým a jinak s pomalým běžcem na metě. V napjaté situaci na konci hry musí družstvo vsadit všechny naděje na chladnokrevnost a umění pálkaře, který má za úkol ulejt příští nadhoz - i kdyby mu letěl metr nad hlavou. A podaří-li se obsadit všechny mety běžce, je pro vývoj zápasu naprosto rozhodující, zda do území nastupuje nejlepší pálkař týmu, nebo náhradník, který v tréninku stěží trefuje míč na stojanu.
Neexistuje univerzální návod předem zajišťující nejlepší využití pálkařské výkonnosti všech hráčů, tak aby součet oběhů dal co nejvyšší cifru. Úspěšnost je do velké míry statistická. Jisté však je, že sestavování pořadí na pálce by měla být věnována ta největší pečlivost.
Dokonce i obecně platné zásady je potřeba upravit podle situace. Mnohem lépe se pořadí sestavuje u družstva hráčů se stálou pálkařskou výkonností, s několika vynikajícími pálkaři. Pochopitelně je třeba brát v úvahu formu jednotlivých hráčů a to, jak se jim hraje proti určitému nadhazovači. Je velmi těžké stavět pořadí proti silnému soupeři, kdy si družstvo za celý zápas kromě několika více méně náhodných odpalů nezahraje, pokud se totiž nikdo z hráčů nedostane na metu, nemá kolektivní taktika žádný význam.
Ukážeme si některá měřítka, podle nichž se obvykle řídí sestavení pálkařského pořadí. Tlak na obranu soupeře by měl být pokud možno stálý. Seskupení dobrých pálkařů za sebe zkrátí soupeři práci na polovinu. Také není dobře, když nejlepší pálkaři družstva obsadí mety a nezbývá nikdo, kdo by měl větší naději, "poslat" je domů. Proto je výhodné, když se v určitém intervalu střídají dobří, spolehliví pálkaři se slabšími.
Zápas ani ining by neměl otvírat silový pálkař s dlouhými odpaly - v případě získá přinejlepším jeden bod. Při lepším pálkařském pořadí však může družstvo stejným odpalem dosáhnout až čtyř oběhů.
Naopak není dobré, jestliže první na pálku nastupuje některý z nejslabších hráčů se špatnou kontrolou míče. Laciný, velmi pravděpodobný aut hned na začátku povzbudí soupeře a velice ztíží úlohu vlastního družstva, které teď vlastně zahajuje ining s jedním autem a prázdnými metami.
Velmi důležité je v pálkařském pořadí místo hráčů, kteří výborně ulejvají. Jejich hlavním úkolem bývá posunout běžce do lepší skórovací pozice a připravit tak co největší šance následujícím nejlepším pálkařům družstva. Přitom je třeba uvažovat počet autů - při obětované ulejvce a dobré hře obrany je obvykle pálkař aut; při dvou autech by to znamenalo konec slibného útoku.
Pro nejvýkonnější pálkaře by měla být vyhrazena spíš první polovina sestavy, která zaručuje maximální počet startů na pálce během zápasu. Naopak některá družstva nechávají nadhazovače a chytače v druhé části pořadí (pochopitelně tato měřítka jsou v našich podmínkách druhořadá; o dobré pálkaře bývá nouze, a tak rozhoduje hlavně výkonnost těchto hráčů).
Při návrhu pálkařského pořadí je dobře sestavit si pravděpodobný průběh zápasu podle toho, kteří hráči mají velkou naději na odpal, kteří bývají častěji autováni, jak je pravděpodobné, že určitý hráč úspěšně uleje atd. Tak lze stanovit (pochopitelně hypotetický) vývoj alespoň začátku zápasu a získat určité měřítko kvality sestavy. Postupně probíráme nejpravděpodobnější situaci v okamžiku, kdy jednotliví pálkaři nastupují do území: počet autů, obsazení met a nejvhodnější řešení, a zároveň se snažíme vyhovět co největšímu množství požadavků na kvalitní útok.
Každé družstvo musí při sestavování pořadí pálkařů vycházet z vlastních možností. Některé obecně používané vzory sestavy předpokládají, že je k dispozici velký výběr kvalitních hráčů s určitou specializací.
V našich podmínkách má jen několik špičkových družstev možnosti vzdáleně připomínající takovou situaci. Mnohem obvyklejší jsou velké rozdíly ve výkonnosti. Nejjistější pálkaři mají zároveň nejdelší odpaly a často i ulejvají nejlépe z celého družstva.
Je velkou chybou jestliže si třeba tým, který má ve svých řadách jediného hráče s častými dlouhými odpaly zjednoduší námahu při určování vlastní sestavy tím, že svůj útok postaví otrocky podle nějakého vzoru, jenž počítá například s dvěma či třemi takovými pálkaři. Pak musí nutně v místě, kde by měl tlak útoku vrcholit, nastat mezera a uvolnění, která může mít vliv na vývoj zápasu.
Uveďme si alespoň jeden příklad (nikoliv univerzální návod) sestavy družstva v útoku. První hráč je spolehlivý pálkař s ne příliš dlouhými odpaly, nejčastěji naráží. Na pálce je málokdy autován, jeho specialitou jsou kratší umístěné odpaly. Je velmi rychlým běžcem, na metách hraje s přehledem. Jeho úkolem nejčastěji bude co nejjistější jednometový odpal a dobrá práce při další hře mezi metami. Druhý hráč poměrně jistě ulejvá. S obsazenou první metou je to velice účinná pomoc běžci. Třetí v pořadí nastupuje pálkař s nejdelšími odpaly z celého družstva. Bývá častěji aut na pálce, ale povedený odpal obvykle významně posune běžce. Čtvrtý pálkař je nejlepším pálkařem týmu - jeho odpaly jsou poměrně dlouhé, má vynikající kontrolu švihu a dokáže velmi přesně a chytře narážet. Jeho hlavní úloha je zesílit a pojistit tlak v nejsilnější fázi útoku. V případě neúspěchu předchozího pálkaře to znamená velké zachování nadějí a šancí družstva na pálce. Zdvojení, nebo dokonce ztrojnásobení hlavní části útoku je velkou zbraní, pokud si ji ovšem družstvo může dovolit. (Nemělo by to být na úkor druhé části pálkařského pořadí.) Pátý hráč je jeden z nejslabších pálkařů - bývá poměrně často autován. Jeho úkolem je obvykle snažit se získat první metu, nejlépe nárazem nebo útočnou ulejvkou. Šestý v pořadí je nejlepším specialistou družstva na ulejvky a nárazy. Jeho úloha je obdobná jako úloha druhého pálkaře: připravit vrcholnou fázi útoku. Velká spolehlivost tohoto hráče poněkud vyvažuje nižší výkonnost předchozího pálkaře. Sedmý nastupuje na pálku další ze silových pálkařů s dlouhými odpaly. Jeho místo je analogické třetí pozici v pořadí. Na osmém místě je druhý nejspolehlivější pálkař týmu s relativně dlouhými jistými odpaly a současně schopností využít soupeřových slabin umístěným nárazem. Poslední v pořadí je pálkař s průměrnou výkonností - nejčastěji míč naráží. Uvedená sestava vychází z předpokladu poměrně slušné možnosti výběru pálkařů v družstvu. Oba předpokládané vrcholy útoku jsou zdvojeny, tým má k dispozici i jisté, technické pálkaře a specialisty na ulejvky, jejichž úkolem je připravit fáze nejsilnějšího tlaku. Odhad průběhu zápasu vypadá takto:
1. Alespoň jeden ze zahajující dvojice se dostane na první metu.
2. S jedním autem nebo bez autu nastupuje nejsilnější pálkař.
3. Čtvrtý pálkař hraje podle situace - s obsazeným polem se snaží o delší odpal, při prázdných metách a méně autech většinou o bezpečné získání první mety.
4. Pravděpodobnost, že by pátý (nejslabší) pálkař nastupoval na pálku s obsazenými metami a dvěma auty je snížená na co nejmenší míru. V ostatních případech usiluje o získání první mety.
5. Šestý hráč bude pravděpodobně zahajovat nový inning. (To je v souladu se zásadami uvedenými dříve.) Pokud útok stále trvá, většinou se dvěma auty, dává tento pálkař velkou naději na udržení tlaku a přípravu další vrcholné fáze.
V každé pálkařské sestavě by měl útok mít dva připravené vrcholy. Postupné naplnění met a následné seskupení dlouhých odpalů dává družstvu větší šanci na úspěch, než pravidelně rozložené odpaly s prázdným polem. Obě vrcholné fáze by měly být téměř rovnocené, první z nich o něco silnější - nejlepší z pálkařů by měli hrát co nejvíc.
Každé družstvo však musí podle svých možností rozhodnout, zda zdvojení některého místa není příliš na úkor jiné fáze. Soustředění veškeré síly obrany do malé části útoku je velmi výhodné - pro obranu soupeře, která má pak poloviční práci.

B - Pálkař

Každý hráč se během zápasu dostane v průměru třikrát až pětkrát na pálku. Je tedy potřeba, aby všechny schopnosti a zkušenosti získané stovkami míčů odpálených v tréninku dokázal koncentrovat do několika švihů své pálky. Stojí-li proti němu dobrý nadhazovač, může si být jistý, že ani jeden z nadhozů nepůjde rovně doprostřed zóny tak, jak by si přál. Naděje pálkaře, že se úspěšné dostane alespoň na první metu, je u silných protivníků asi jedna ku třem (při nižší úrovni hry se tento poměr výrazně mění ve prospěch pálkaře). Nadhazovač je tedy obvykle v mírné výhodě. Z toho důvodu musí pálkař udělat všechno proto, aby zvýšil své šance. Přitom mu vydatně pomáhají spoluhráči - běžci na metách, koučové. Souboj pálkaře s nadhazovačem, přestože jeho výsledek závisí zejména na individuálních schopnostech, není v žádném případě záležitostí jednotlivců. Hráč na pálce si musí stále uvědomovat, že přestože v území stojí sám, jeho úloha v útoku družstva je pro daný okamžik přesně vymezená. Pálkař musí vědět, že svůj úkol splní dokonale tehdy, jestliže dokáže zahrát v souladu se strategií svého družstva; hráč si nestanoví měřítka svého úspěchu sám. Ideální odpal tedy není nejdelší nebo nejprudší, ale takový, který co nejvíce pomůže pálkařovu týmu.
Proto je třeba, aby všichni hráči dokonale znali společnou taktiku a sami v dané situaci - pokud nedostanou signál k zvláštní hře - dokázali určit nejsprávnější odpal z hlediska strategie družstva.
Dlouhý odpal uprostřed hry bývá obvykle předmětem velké radosti spoluhráčů - nikoho ani nenapadne hledat na něm něco špatného. Ale docela stranou, nepovšimnuta, zůstává skutečnost, že v mnoha případech pálkař odpalem do vzduchu riskoval zmaření slibně se rozvíjejícího útoku - často s prázdnými metami. Většinou by bylo mnohem rozumnější a méně riskantní snažit se umístěným nárazem dosáhnout první mety; o tom, jaká hra je v daném okamžiku nejúčinnější, rozhoduje mnoho faktorů. Pálkař musí v první řadě respektovat tato měřítka. Sobecká (a často hloupá) hra na vlastní úspěch je velkým oslabením družstva.
Mělo by být věcí cti každého hráče umět co nejspolehlivěji, chytře a s přehledem splnit svůj úkol v kolektivním útoku. To je jediné měřítko pálkařského umění.

1. Před vstupem do území

Během hry pálkař stále sleduje pořadí svých spoluhráčů (zapisovatel družstva obvykle upozorňuje hráče, když se blíží na řadu). Je nutné, aby se každý hráč připravoval dostatečně předem - překvapené shánění po pálce v poslední chvíli moc neprospívá klidnému soustřednění a je znakem nepříliš velké odpovědnosti.
Alespoň tři pálkaře předem se tedy hráč začíná připravovat na pálku. Ztuhlé svaly je neprve nutné uvolnit několika jednoduchými cviky - předklony ke špičkám nohou, dřepy, úklony do stran a rotace ramen. Tato krátká rozcvička by měla být povinností každého pálkaře. Ztuhlé a napjaté svaly vedou zákonitě ke zvýšení nervozity před odpalem a k horší koordinaci pohybů. Zvlášť důležité je důkladné rozcvičení nohou. Švihy zatíženou pálkou nebo několika pálkami společně v plném rozsahu pohybu pomohou uvolnit ruce a ramena.
Po rozcvičení by se měl hráč zcela uklidnit a soustředit na svůj úkol. Od této chvíle by měl být plně zaujat svým cílem: absolvovat odpal co nejúspěšněji; neměl by se už rozptylovat ničím, co s tím nemá přímou souvislost. Pozorné sledování nadhazovačových pohybů a rychlosti míče je to nejlepší, co může pálkař v této chvíli dělat. Jakmile se uvolní místo, nastoupí do území pro rozcvičení.
Hlavním úkolem v přípravném území je zvyknout si na rytmus nadhozu a najít správné časování. Hráč musí soustředěně sledovat míč už v rukavici nadhazovače (návyk na plnou koncentraci na míč) a proti rytmu jeho pohybu vést zášvih s nákrokem a švih na pomyslný nadhoz. Tato fáze přípravy na odpal je nesmírně důležitá - hledat časování v pálkařském území bývá pozdě, a tak švih obvykle nemá správnou dynamiku. Je třeba najít okamžik zášvihu tak, aby celý pohyb byl rytmický, pálka měla správné zrychlení a přicházela do zóny odpalu právě v okamžiku, kdy nadhoz prochází nad domácí metou. Tuto přípravu by měl hráč provádět vždycky, i tehdy, jestliže se chystá na náraz nebo ulejvku. Soupeř nesmí podle pálkařova chování poznat jeho úmysly.
V okamžiku před vstupem do pálkařského území je bezpodmínečně nutné, aby si hráč uvědomil následující věci: - které mety jsou obsazeny spoluhráči - kolik je autů a jaký je stav zápasu - jak důležitý je který oběh (tj. zda pálkař nebo některý z běžců znamená vyrovnávající nebo vedoucí bod ve hře - v tom případě by bylo nutné hrát na něj) - zda některý z koučů nedává signál - (pokud ano, soustředit se na přesné provedené úkolu, pokud ne, rozhodnout, jaká hra je nejvhodnější) - jaké je postavení obrany, kde jsou její nejslabší místa - zda obrana očekává ulejvku - v jaké formě je v tomto okamžiku nadhazovač, zda má potíže s
kontrolou nebo s některým druhem nadhozu - zda je možné ho psychickým nátlakem donutit, aby hodil určitý nadhoz

2. V pálkařském území

Ve chvíli, kdy vstupuje do svého území, musí být pálkař zcela rozhodnutý a mít přesně promyšlený svůj plán. Rychlé přemýšlení v poslední chvíli, často ještě při nadhozu, je na úkor jistoty a soustředění. Mnoho špatných, nemastných - neslaných odpalů pramení z nerozhodnosti a váhání. Co by však měl pálkař udělat pro dobrý odpal je dokonalá koncentrace na míč a přesné provedení pohybu. V této chvíli už není čas sledovat kouče - všechny signály musí být už předány.
Hráč zaujme uvolněný, klidný pálkařský postoj. Tělo ani ruce se nepohybují, ale myšlení je plně soustředěno na míč v nadhazovačově rukavici. Pálkařské postavení by mělo být co nejpřirozenější, nejpohodlnější a umožňovat snadný přechod do odpalu.

3. Jak pálit

Pálkař má dvě velké možnosti jak výrazně zvýšit poměr šancí ve svůj prospěch: 1. Překvapit obranu; udělat něco, co soupeři nečekají. 2. Vybrat nejlepší nadhoz.
Hráč vstupující do pálkařského území by v žádném případě neměl prodat kůži lacino. Švih proti špatnému nadhozu znamená jednak zvýšené riziko nepodařeného odpalu (a autu), jednak nesmírně přátelské gesto vůči soupeřovu nadhazovači, který tím zadarmo dostává nezasloužený strajk ve svůj prospěch. Ve většině situací by mělo být pro pálkaře zákonem pálit pouze dobré nadhozy ("dobrý" nadhoz však nemusí být v tomto případě nutně strajk, ale každý míč, který se pálkaři dobře a bezpečně pálí). Velký problém, zejména psychický, vyplývá z nutnosti zahájit správný švih dostatečně předem, v předstihu. Jestliže nadhazovač hází často bóly, nedokáže většina pálkařů udržet pozornost a správné časování. Při každém nadhozu by měl totiž přípravný pohyb začínat včas, a teprve švih proti míči by se měl zadržet v okamžiku, kdy je jasné, že jde o ból. Hráč tedy musí každý nadhoz zpočátku považovat za dobrý, palitelný. V tom případě je obtížné dokázat se rychle rozhodnout - nepromáchnout špatný míč. Proto musí být pálkař předem rozhodnutý pálit a jasně vědět, které míče si vybrat. Některé nadhozy jsou sporné - na hranici. V takové situaci platí pravidlo, že míč, který je dost blízko na to, aby se o něm mohlo uvažovat, je i dost blízko na to, aby se mohl odpálit.
Potíže s vybíráním míčů a zadržením švihu vedou u většiny pálkařů ke zpoždění celé akce, k zahájení pohybu až tehdy, když je na míč dobře vidět. Takové vyčkávání však znamená ztrátu časování a přechod k nárazům, často prudkým, s velkou silou a malou spolehlivostí. Nejlepší nadhazovači hází dokonce úmyslné bóly, aby snížili pálkařovu soustředěnost a pozornost a připravili ho o dobré časování.
Se dvěma strajky musí pálkař "bránit metu" - soustředit se na trefení míče a pálit všechny nadhozy, které procházejí nebezpečně blízko zóny. Mnozí, i vynikající pálkaři, z tohoto důvodu zkracují při dvou strajkách držení pálky.

4. Nárazy

Kdykoliv si pálkař není jistý - stojí proti opravdu silnému nadhazovači, nedaří se mu, atd. - měl by místo odpalu plným švihem narážet. Nárazu by měl použít i v tísni při dvou strajkách atd. Výjimkou je situace, kdy pálkařovým úkolem je snažit se riskovat a odpálit míč co nejdál.
Přestože náraz začíná mnohem později než odpal, a na jeho provedení je tedy mnohem méně času, je třeba ho provést co nejklidněji, pokud možno švihem rukou a zápěstím. V tísni a nejistotě je dobře snažit se narazit míč zpátky do směru, odkud přišel - to je nejjistější.
Velmi účinné jsou nárazy do opačného pole. Pohyb začíná ještě později, zápěstí je vytočené ještě více dozadu a ruce se pohybují směrem k první metě (pomůže nákrok k metě a menší vytočení těla). Pálka zásáhne míč poměrně pozdě, až nad metou, vedle pálkaře.
Výšku letu odpáleného nebo naraženého míče je možné ovlivnit nasměrováním švihu. Snažíme-li se poslat míč na zem, vedeme pálku trochu šikmo nahoru, proti míči - tím odpal dostane vrchní rotaci. Naopak švih shora dolů, pod míč, vede k vysokému odpalu s dolní rotací (nejlepší pálkaři někdy využívají spodní rotace míče k prodloužení délky odpalu - vzniká však velké nebezpečí vysokého odpalu do vzduchu).
Míče na horní hranici zóny znamenají nebezpečí podseknutí a autu ze vzduchu. Proto se vždycky snažíme vést pálku proti vysokým míčům šikmo nahoru. Nejúčinnější odpal obvykle je ten, který letí rovně, nízko nad zemí.

5. Ulejvka

Ulití míče je jednou z nejúčinnějších zbraní v softbalu. Dobře, chytře zahraná ulejvka dokáže dokonale zaskočit soupeřovu obranu a v některých případech pro ni může dokonce znamenat neřešitelný problém.
Při útočné ulejvce hraje velkou roli moment překvapení. Proto se hráč musí do poslední chvíle tvářit, že bude pálit. Prudce promáchnutý první strajk a "divoké" postavení před dalším odpalem může účinně zmást soupeře (pokud si to ovšem pálkař může dovolit). Nezdaří-li se útočná ulejvka na první pokus, obvykle ji už neopakujeme, protože obrana právě dostala důrazné varování. Zkušení hráči se mohou v takovém případě pokusit o naznačenou ulejvku a nárazem přepálit vnitřní polaře.
Do postoje k ulejvce se snažíme dostat rychle a co nejpozději, ale tak, aby vlastní ulití míče proběhlo bez velkých pohybů těla a rukou. Snažíme se vždycky pocitem tlačit pálku proti míči. Tlak těla proti míči jednak zrychluje počáteční výběh, jednak pomáhá dostat míč k zemi. Zvláště u rychlých míčů, které směřují k pálkaři, je třeba překonat počáteční strach z nadhozu a neodtahovat se tělem od pálky a od míče.
Nejlepší směry pro umístění ulejvek jsou podél čar omezujících pole. Pochopitelně správné místo pro ulejvku se řídí postavením a schopnostmi polařů. Pokud nadhazovač pomalu sbírá, je velmi účinné ulít směrem k první metě, asi do 2/3 vzdálenosti - pak je ulejvka pro chytače příliš daleko a u prvního metaře zase obvykle pozdě. Ulejvka ke třetí metě by měla být pokud možno krátká. Chytač musí na tuhle stranu míč obíhat, aby mohl házet. Mnohem nebezpečnější je třetí metař, který může míč sbírat v plném běhu; přitom může vyběhnout mnohem dřív než chytač.
Jestliže pálkař dobře zná pohyby polařů při ulejvce, může přejít do nízkého postoje úmyslně dřív, a tím rozhýbat vnitřní pole. Ulejvka pak směřuje prudce do mezery mezi běžícími hráči - nejčastěji mezi prvního metaře a nadhazovače. Naznačování ulejvky ještě před nadhozem je však předčasné. Dobře hrající polaři se nedají oklamat a vyběhnou až při nadhozu. Ale nadhazovač může po varování změnit směr nadhozu tak, aby se jen těžko ulejval - k pálkaři, do výšky ramen.
Jednou z velkých předností ulejvky je ve srovnání s odpalem její nesmírná bezpečnost, velká naděje na přesné trefení míče. K tomu je však nutné, aby hráč stejně soustředěně jako při pálení sledoval míč až k pálce. Nebezpečí je zejména ulití do vzduchu, které může znamenat i dvojaut. Jestliže se hráč málo sníží v těle, je pálka proti ramenům nízko - u pasu - a pohyb zápěstí směřuje šikmo dolů, pod míč. Proto je vždycky třeba dostat se co nejblíž k míči a ulejvat před tělem, s mírnou horní rotací míče. U zvlášť nízkých míčů si pomáháme vytočením pálky špičkou k zemi. Ze stejného důvodu se nedoporučuje ulejvat míče nad úrovní ramen (pokud to nevyžaduje nutnost situace). Je totiž velké nebezpečí, že pálkař nestačí zdvihnout ruce dostatečně vysoko a trefí míč v jeho dolní polovině.
Na začátku, před ulitím držíme tedy pálku vždycky vždycky na horní hraně strajkzóny - a reagujeme jen směrem dolů (je to mnohem rychlejší). Míče směřující nad pálku jsou bóly, nebývá tedy třeba je brát.
Poměrně velkou komplikaci přineslo nové pravidlo, podle něhož je hráč povinen včas stáhnout pálku ze zóny, pokud nechce ulít - jinak je míč považován za promáchnutý strajk. Velké množství pálkařů dělá psychickou chybu: soustředí se na to, aby byli připraveni včas stáhnout pálku a samotná ulejvka, pokud je provedena, pak za mnoho nestojí. Stáhnout pálku při bólu k tělu je velmi obtížné, mnohem těžší než zadržet ji uprostřed odpalu. Dá se to snadno zvládnout jen tehdy, jestliže se hráč příliš nekoncentruje na vlastní ulejvku, ale na hodnocení míče. Zdá se tedy, že snaha stahovat pálku ze zóny je na úkor kvality ulejvání. Proto je správnější riskovat "promáchnutý" ból a nezabývat se ničím jiným než dokonalou ulejvkou. V našem družstvu nepovažujeme pozdní stažení pálky zdaleka za tak velkou chybu, jako je zbrklá, odbytá ulejvka. Každé ulití by totiž mělo být souhrou jemné a přesné práce očí a rukou.

6. Kdy nepálit

Přestože hlavní snahou pálkaře by mělo být využít všech příležitostí k dobrému odpalu nebo ulejvce, existují výjimečné situace, v nichž bývá moudré pustit i strajk.
Není dobře pálit první míč, jestliže předchozí pálkař byl vyautován na první nadhoz. Dva auty na dva nadhozy jsou velkou psychickou vzpruhou pro nadhazovače a celou obranu. Soupeř se může dostat do tempa, snadno udělat i třetí aut a možná rozhodnout zápas.
Také tehdy, jestliže nadhazovač ztrácí kontrolu a jistotu, bývá výhodné pustit i dobrý míč. Špatně hrající nadhazovač by měl házet co nejvíc - bývá proto rozumné pálit až druhý nebo dokonce třetí míč, nejlépe jistým nárazem. Taková hra znamená neustálý tlak na nervy nadhazovače, který má potíže, aby dostal míč do zóny. Pokud ho v takové chvíli rychlými auty nepodrží obrana (která mívá ale při velkém množství bólů problémy s pozorností) a pokud soupeř nemá druhého kvalitního nadhazovače, který by vystřídal, může to znamenat rozhodující moment v utkání. Pochopitelně při naplněných metách je pak výhodné změnit taktiku, dát dobrému pálkaři všechny tři šance na dlouhý odpal a teprve dalším hráčem pokračovat v trpělivém tlaku.
Špatně hrající nadhazovači - bez možnosti být vystřídáni - jsou zatím častým zjevem v nižších soutěžích. Chytře vedený útok toho dovede snadno využít a jejich špatný výkon náležitě potrestat. Většina družstev však hraje tak, jako by nadhazovače neviděla - pálí všechny možné míče bez ohledu na stav a vývoj zápasu. Je trestuhodné nepřijmout možnost bezpečného postupu na první metu, jestliže ji soupeř nabízí, a místo toho riskovat aut - a povzbuzení soupeře.
Podobně jako u nadhazovačů, kteří mají špatnou kontrolu, bývá dobře nechat hodně házet méně jistého silového nadhazovače - zejména je-li horko. Mnozí nadhazovači hrají na pokraji svých možností: pokud jim družstvo na pálce neposkytne podporu a neulehčí hru, nevydrží často ani polovinu zápasu a musí se nechat vystřídat nebo začít házet volné nadhozy, příjemné pro pálkaře.
Na začátku inningu nebo zápasu je správné začít klidně, jistě. Nervózní pálkař, který se nechá vyautovat prvním nadhozem, znamená špatný start útoku. Podobně, jestliže ke konci zápasu družstvo prohrává větším rozdílem než 2 bodů (dva body je ještě možné protlačit riskantním náporem útoku), je vhodné pracovat na pálce klidně a soustavně a využívat soupeřových chyb. Ty nebývají vzácné, protože obránci mívají pocit, že vítězství je doma. Každý nadhoz navíc se počítá; nenápadná a trpělivá hra má v takové situaci největší naději na úspěch. Ve všech těchto případech - pokud je možné si to dovolit - bývá tedy výhodné nepálit první nadhoz.
Velkou chybou však je vyčkávání pálkaře proti dobrému nadhazovači. První nadhoz bývá obvykle ten nejlepší, jaký mu nadhazovač nabídne. Pokud jej nevyužije, znamená to často víc než poloviční aut. Nejistý pálkař se snaží často uklidnit "prohlížením" prvního strajku. To je v pořádku, jestliže jde o jeden z výše uvedených případů - pak je potřeba hrát co nejklidněji. Ve všech ostatních situacích (a je jich většina) je však vážnou chybou dobrovolně se vzdát jedné ze tří šancí; pravděpodobné té nejlepší.

7. Pálení a síla

Touhou snad každého pálkaře jsou rovné, dlouhé odpaly. Mnoho hráčů si přeje, aby právě oni byli těmi, kdo jediným švihem své pálky rozhodují zápas. Bohužel většina pálkařů se proto snaží vložit do odpalu velkou sílu - na úkor jistoty.
Každý hráč nemůže být silovým pálkařem - v našich špičkových družstvech je takových lidí poskrovnu, pokud vůbec existují. Je pravda, že úloha silového pálkaře v družstvu připouští oproti jiným hráčům určitou nejistotu, větší pravděpodobnost autu. To však platí proti vynikajícímu nadhazovači, nikdy ne na volné nadhozy. Mnoho hráčů si pálení silou vysvětluje jako risk, s nímž se počítá - bez velké techniky prudce švihají po míči, a i tehdy jestliže jsou autováni volnými nadhozy, mají pocit, že je všechno v pořádku.
Ve skutečnosti pálit silou mohou jen pálkaři s výjimečnou hodnotou pálky a velkým citem pro míč. Ostatní hráči, pokud se snaží pálit prudkým švihem, připravují sebe a své družstvo o spolehlivé jedno- a dvoumetové odpaly. Každý dobrý pálkař musí s přehledem a zcela spolehlivě odpálit pomalý, rovný nadhoz.
Ideální odpal je provedený klidným, přesným a rytmickým švihem s velkým zrychlením zápěstí a s nenápadnými plynulými pohyby těla. Pokud se hráč naučí tímto švihem pozorně a přesně trefovat míč, bude překvapený výsledkem. Dobré časování a zrychlení je totiž mnohem účinnější než síla. Za největší mistry pálkařského umění lze považovat ty, kdo umí odpálit dlouhé táhlé míče a zároveň spolehlivě kontrolovat svou pálku - s jistotou a přesně trefovat volné a rovné nadhozy a těžké točené míče zasáhnout nárazem. Takový hráč je pak nejcennějším pálkařem pro své mužstvo. Při odpalu plným švihem je nějvětší problém správné časování. Hlavním cílem je, aby začátek pohybu pálky proti míči byl co nejplynulejší a zrychlení největší v okamžiku dotyku pálky s míčem. Většina švihu musí být soustředěna v zápěstí, ne v těle a ramenou. Největší impuls dodá odpalu závěrečný pohyb zápěstí. Proto je důležité před zášvihem mít zápěstí skloněné a snažit se udržet je tak co nejdéle, až těsně před okamžik zásahu. Celý pohyb by měl mít plynulé, stálé zrychlení. Pálkař by měl zrychlovat švih ještě po odpalu za záda. Největší rychlost rotace má tedy pálka až později po přetočení, největší zrychlení (a tedy i sílu) však ve skutečnosti v okamžiku pohybu zápěstí proti míči, kdy se pálka prudce narovnává. Vrchol odpalu musí pálkař cítit co nejpozději a až po přetočení. Kdyby se totiž pálka začala předčasně zpomalovat, ovlivnilo by to i předchozí pohyb: první fázi švihu.
Mnohým pálkařům dělá potíže spolehlivě trefovat volné nadhozy. Je třeba vědět, že čím pomalejší nadhoz, tím pomalejší musí být začátek švihu. Pomalu letící míč trefený volným, táhlým pohybem pálky znamená jistý, dlouhý odpal. Základní povinností pálkaře je ovládnout svou touhu udeřit do míče silou. Minout pomalý nadhoz, to by se dobrému hráči nemělo stávat. Velmi důležité je také udržet váhu co nejdéle vzadu - nehnat se proti míči. U obloučkových nadhozů pomáhá, jestliže pálkař ustoupí poněkud dozadu, od nadhazovače, takže míč klesá k zemi před ním - ne až za ním. Protože hrozí velké nebezpečí odpalu do vzduchu, je třeba se snažit nepálit ho zpátky do směru, odkud přichází; mírně šikmo nahoru proti míči.
Také tehdy, má-li pálkař potíže proti rychlému, silovému nadhazovači, měl by ustoupit za metu. Každý centimetr, o který se prodlouží dráha míče, znamená zpomalení nadhozu a čas navíc. Vynikající - ale ne zrovna snadné - je, jestliže se pálkaři podaří ovládnout svůj švih a trefit míč co nejpřesněji klidným pohybem.
Naopak proti točeným nadhozům je výhodnější postavení poněkud před metou. Točené míče se nejvíce stáčejí až v poslední části dráhy, postavení před metou znamená menší zakřivení nadhozu. Pokud si není pálkař jistý, měl by točené nadhozy narážet. Hlavní je přesně zasáhnout míč.
Ve všech případech může hráč dojít k překvapivému výsledku: zdánlivě pomalý, uvolněný švih znamená většinou delší odpal, než rychlý pohyb pálky. Je to způsobeno tím, že klidnější a plynulejší začátek švihu umožní větší zrychlení na konci. Během odpalu není v lidských silách výrazně zrychlit pálku dvakrát - na začátku a před zasažením míče. Intenzívní zapojení paží při rychlém zatažení na počátku sice dodá pálce rychlost, ale snižuje možnost dalšího zrychlení. Navíc prudký pohyb znamená nepřesnost (o tom už bylo psáno v kapitole o technice odpalu). Pokud pálkaři nelétají míče tak daleko, jak by si přál, nebo pokud má problémy s jejich trefováním, měl by se v první řadě snažit začít švih o málo dřív a uvolnit, uklidnit jeho začátek.

8. Psychika pálkaře

Souboj pálkaře s nadhazovačem je často do velké míry soubojem nervů. Pálkař by si měl uvědomit, že i nadhazovač má své problémy - s kontrolou míčů, s rozhodčími atd. Důležité je, aby pálkař dokázal chladnokrevně využít všech svých zkušeností nasbíraných v tréninku a v zápasech i příležitostí, které mu soupeř nabídne. Bez ohledu na kvalitu pálkaře je přílišná nervozita vždycky na úkor výkonnosti. Naopak: čím slabší pálkař, tím více zbraní musí nasadit, aby ze souboje vyšel vítězně.
Hlavní psychickou zbraní pálkaře je sebejistota - důvěra v sebe a své družstvo. Pálkař musí znát své schopnosti a věřit, že dokáže odpálit, i když pochopitelně existuje určitá pravděpodobnost, že v tomto malém souboji zvítězí protivník - nadhazovač.
V prvé řadě musí pálkař udělat všechno pro svůj dobrý odpal - uvolnit se, klidně soustředit a během pálení být naprosto jasně rozmyšlený a rozhodnutý. Dostane-li se hráč do tísně, měl by se vždy uklidnit a zároveň vyvést nadhazovače z tempa. Běžnou a účinnou taktikou je vyžádání času od rozhodčího a úprava nástroje, během které se pálkař může znovu soustředit a případně přehodnotit a promyslet svou situaci v poli. Tento taktický tah by měl pálkař udělat i tehdy, kdykoliv se změní situace ve hře, ale pro velké tempo nadhazovače nestačilo útočící družstvo v pořádku předat signál.
V některých případech působí pálkařům psychické obtíže strach z rychlých a točených míčů. Jedinou obranou pálkaře proti těmto nadhozům je jejich pozorné sledování. Vyčkávání na nadhoz, pozdní švih, nakračování od mety jsou zlozvyky, které prakticky znemožňují dobrý odpal. Pokud se pálkař soustředí na míč, je nebezpečí, že bude nadhozem trefen, minimální. Hráč musí být soustředěný na odpal - a nic jiného.
Druhou snahou pálkaře by mělo být zmatení obrany a donucení nadhazovače hodit určitý nadhoz. Předstíraný nevydařený pokus o ulejvku na první nadhoz, držení pálky s rukama od sebe, přikrčení těla, falešné signály, chování před odpalem - to všechno jsou znaky, které mohou účinně oklamat soupeře.
U dobrého nadhazovače je těžké předem odhadnout, jaký nadhoz bude následovat. Pálkař by měl být kvůli časování stále připraven na rychlý míč, a pozorně nadhoz sledovat po celé dráze, kdyby se stočil. Velkým problémem je zpomalený nadhoz - vypadá jako rychlý, ale míč letí mnohem pomaleji. Naštěstí si nadhazovač nemůže dovolit házet tento míč příliš často. Pokud je na něj pálkař připravený, dá se totiž odpálit mnohem snáz než ostatní míče.
Nikdy však není dobré "věřit" nadhazovači; očekávat s důvěrou určitý druh nadhozu. Jestliže se pálkaři podaří proniknout do psychologie protivníka, může se snažit ho přimět, aby hodil určitý nadhoz, předstíraným chováním na pálce.
Na některé méně zkušené nadhazovače silně působí suverenita pálkaře, jeho přikrčený postoj, budící dojem silného hráče, a ohlasy ostatních členů útočícího družstva. Získá-li takový nadhazovač pocit, že proti němu stojí výborný pálkař, snaží se jej často za každou cenu vyřadit nebo dát mu metu zdarma - hlavně ho nenechat odpálit. Tak může pálkař malou lstí dosáhnout svého cíle. Nadhazovač začně házet nad své možnosti, a pokud ho v tom pálkař klidně nechá, ztratí kontrolu a velkou část sebedůvěry.

9. Ztráta formy

Velmi nepříjemnou záležitostí pro každého pálkaře je přechodná ztráta formy. Obvykle pálkař špatně trefuje míč, má potíže s rovnováhou, s časováním. Ve hře bývá často aut, jeho odpaly nemají někdejší rasanci a jistotu.
Je třeba si uvědomit, že podobné problémy se nevyhýbají ani nejlepším pálkařům. Ve většině případů jde o malou chybu v technice, která může být snadno objevena a napravena. Nejhorší je, jestliže hráč ztratí jistotu a sebedůvěru. Nikdy by neměl zapomenout, že pálit ve skutečnosti umí - předchozí výkonnost nemohla být náhodná.
Odstranění chyby vyžaduje určitou pečlivost. Nejjistější cesta je, když při tréninku hráč odpaluje navyklým pohybem a zároveň si postupně kontroluje jednotlivé technické prvky. Protože odpal probíhá zcela podvědomě, může být příčina potíží při takové kontrole brzy nalezena: ztráta míče z dohledu v poslední fázi odpalu, velký nákrok, nezatížená přední noha, trhavý začátek švihu atd. Pokud se hráči nepodaří nedostatek objevit, měl by požádat o pomoc trenéra nebo některého zkušeného spoluhráče, který rozezná správnou techniku a individuální styl od hrubé chyby. Pochopitelně by mělo jít pouze o odhalení aktuální chyby - další "dobré rady", i když dobře míněné, mohou pálkaři přinést nové problémy v nepravou chvíli. Jestliže se chybu nedaří najít a odstranit, nezbývá hráči nic jiného než s dvojnásobnou chutí, ale pozorně, pálit další a další míče. Měl by se přitom vyvarovat všech trhavých pohybů, omezit nákrok a soustředit se na přesné trefení míče. Při dostatečné trpělivosti se ztracená forma zcela určitě navrátí.

10. Sledování míče

Tento bod je uveden nakonec, protože je základním zákonem dobrého pálení. Od okamžiku vstupu pálkaře do území až do odpalu nesmí hráč ztratit míč z očí. Mnozí pálkaři dobře vidí míč většinu letu, ale ztrácejí ho z dohledu v poslední části dráhy. Proti točeným míčům má tento zlozvyk zcela ničivý účinek na pálkařovu výkonnost. Proto nejlepší pálkaři pěstují vlastní disciplínu tak, že sledují i puštěný nadhoz až do chytačovy rukavice. Velkou chybou je také sledování míče po odpalu. Protože oči nestačí rychle reagovat na prudkou změnu směru pohybu míče, ve skutečnosti se dívají "za odpalem" ještě dřív, než se míč dotkne pálky. Kromě toho, místo aby se hráč plně soustředil na rychlý výběh k metě, ztrácí čas sledováním vlastního odpalu.
Hlava pálkaře se při odpalu nesmí pohybovat, musí zůstat po celou dobu otočená k místu odpalu. Jedinou výjimkou je odpal plným švihem, kdy natočení hlavy v poslední fázi protažení brání dostatečné rotaci ramen a boků. I v tomto případě je však třeba sledovat místo odpalu co nejdéle po úderu - jedině tak je zaručeno, že oči neztratí míč předčasně z dohledu.
Každý hráč by si měl ve vlastním zájmu vypěstovat velkou vnitřní disciplínu, pokud jde o sledování míče a klidné držení hlavy. Dokonalé soustředění na nadhoz je prvním prokem k opravdovému pálkařskému umění.

C - Běh po metách

Úspěšným odpalem pálkař ve většině případů ještě nesplnil svoji úlohu. Teprve teď se mu otevřela cesta k bodu. Dobrá hra na metách není proto o nic méně důležitá než pálkařská technika. O kvalitě běžce nerozhoduje ve většině případů ani tak rychlost nohou jako odvaha, rozhodnost, chytrost, rychlé reakce a dobrá slajdovací technika. Proti dobrým běžcům se obraně hraje nesrovnatelně hůř - sebemenší chyba obránce bývá potrestána. Chytrá hra na metách je proto důležitou součástí psychologického nátlaku útočníků.

1. Vyběhnutí po odpalu

Okamžitě po odpalu běžec plnou rychlostí vybíhá k první metě. Je ovšem nutné, aby hráč v plné pozornosti dokončil celý odpal. Mnozí pálkaři totiž ve snaze vyběhnout co nejdřív ošidí poslední fázi švihu (to se týká zejména levých pálkařů, kteří mají často tendenci odpalovat v pohybu od mety). Pochopitelně bez dobrého odpalu nemá naději na úspěch ani ten nejrychlejší běžec, proto je bezpodmínečně nutné vyvarovat se tohoto zlozvyku. Opačným extrémem - a bohužel ještě mnohem více rozšířeným - je sledování odpáleného míče. Pálkař by se měl naučit okamžitě po dokončení švihu dokonale přepnout myšlení na rychlý start. Žádný člověk nedokáže myslet na dvě věci současně: pokud se dívá za odpalem, vybíhá jen podvědomě, automaticky, a proto zdaleka ne největší rychlostí.
Je důležité, aby se pálkař naučil přibíhat k první metě mimo pole - v jednometrovce. Jestliže hod od domácí mety (při ulejvce nebo nezdařeném odpalu) zasáhne hráče běžícího vnitřkem pole, je podle pravidel aut za bránění ve hře. Toto pravidlo je z hlediska obrany snadno pochopitelné, ale pro běžce znamená problém: po odpalu se pálkař dostává dopředu, do pole, a celá první meta leží také uvnitř pole. Hráč tedy nesmí sprintovat nejkratší cestou, ale nejprve ven z pole (polovinu dráhy) a pak na vnější hranu mety.
Před první metou se hráč řídí výhradně pokyny kouče stojícího vedle metové dráhy; v žádném případě se nerozhlíží po míči. Podle těchto pokynů buď pokračuje v plném běhu na druhou metu, přebíhá několik kroků do nízkého vyčkávacího střehu čelem k míči nebo probíhá v maximální rychlosti metou směrem ven ze hřiště (proběhnutí do pole je pravidly klasifikováno jako snaha pokračovat na druhou metu). Po proběhnutí mety směrem ven by se měl hráč co nejdřív zastavit, aby byl při chybě obrany připraven pokračovat na druhou metu.
Bez ohledu na situaci by si měl každý hráč navyknout běhat na první metu plnou rychlostí. Samozřejmě při jasně jednometovém odpalu je možné dosáhnout mety pohodlným klusem. V určitých případech - při chybě obránců - se však situace může náhle změnit, a pak rychlost běhu k první metě rozhoduje o získání další mety, nebo met. Už tahle možnost, i kdyby nastala jen v jednom z padesáti případů, stojí za to rychle běhat za všech okolností. Právě tyto vlastnosti - neustálá ostražitost a schopnost využít všech šancí k vítězství - dělají z průměrného hráče velkého. Kromě toho pohodlnost není dobrou vizitkou hráče ani družstva.

2. Na metě

S každým nadhozem hráč vybíhá několik kroků k další metě a v nízkém střehu čelem k nadhazovači sleduje další vývoj hry. Délka výběhu je co nejdelší, ale stále stoprocentně bezpečná proti autování přihrávkou na metu. Zvláštní opatrnosti je třeba tehdy, jestliže běžec představuje důležitý (vyrovnávací nebo vedoucí) bod nebo jestliže je vedoucím běžcem na metách - vzrůstá totiž pravděpodobnost, že obrana bude hrát právě proti němu.
Před vyběhnutím musí běžec stát v přikrčeném startovním postoji. I když výběh není rychlý, nesmí obránci poznat, zda hráč nebude krást metu. Během výběhu hráč stále sleduje míč - nešťastné trefení odpalem znamená aut. Na metové dráze by měl být běžec neustále ostražitý, připravený na nečekaný příhoz na metu a zároveň schopný kdykoliv využít chyby v obraně. Z třetí mety hráč zásadně vybíhá mimo pole - případné trefení prudkým odpalem tam totiž neznamená aut. Naopak zpátky na metu se vždycky vrací vnitřkem, aby chytači co nejvíce ztížil přihrávku k autování.
Při špatné práci obránců by se měl dobrý běžec snažit vytěžit maximum z každé situace. K takové hře se rozhoduje zcela samostatně a je plně zodpovědný za to, že svou nepozorností, "zaspáním" nebo naopak zbytečným riskováním nepřekazí útok družstva.
Jestliže chytač hází pomalu, je možné - zejména na první a druhé metě - vybíhat dál a při příhozu na aut ukrást další metu. Rychlé odehrání míče předpokládá dobrou techniku metaře a zároveň spolupráci celé obrany. Zejména na první metě polař při zpracování přihrávky nemůže sledovat hráče, a pokud ho spoluhráči včas hlasitě nevarují, pokouší se obvykle nejprve tečovat u vlastní mety, než pozná, že běžec je už dávno jinde. Pochopitelně takovou hru není možné hrát často. Metaři mohou být pozornější a odehrát míč okamžitě, navíc dobrý chytač hráče vyběhnutím donutí, aby se rychle vrátil k metě (zkrácení vzdálenosti hodu znamená zvýšené nebezpečí autu). Také nečekaný, rychlý hod chytače znamená pro běžce při dlouhém výběhu téměř jistý aut.

3. Vysoké míče

Důležitá je práce běžců na metách při odpalu do vzduchu. Po chycení míče přímo z odpalu se musí běžec dotknout mety, na které stál, než může pokračovat v dalším postupu. Při vysokém a krátkém odpalu vybíhají běžci z met jen tak daleko, aby se po chycení stačili vrátit na metu a nemohli být rychlým hodem autováni. Přitom je třeba vědět, že polařům stačí metu zašlápnout (běžec je totiž povinen se vracet, proto je meta zašlapávací) - aut je tedy rychlejší než tečováním. Při středně dlouhém odpalu do vnějšího pole vybíhá běžec dál, podle vzdálenosti míče - do třetiny až poloviny metové dráhy. Kdyby hráč zůstal až do chycení odpalu u mety, neměl by dost času, aby se bezpečně dostal na další metu. Dlouhý výběh mu pak však dává určitou naději: pokud polař míč chytí, stačí se vrátit na svou metu; při jeho chybě snadno získá další. Jestliže tedy hráč chytající odpal není od běžce tak daleko, aby bylo možné po chycení míče získat metu, vybíhá běžec z mety - tím získává výhodu pro případ chyby polaře, aniž by se vystavoval nebezpečí autu.
Jiná je situace při dlouhém odpalu. V tomto případě se hráč okamžitě z vyběhnutí vrací na metu a současně s chycením míče plnou rychlostí vyráží k další metě. Vážnou chybou by bylo v tomto případě vybíhat - v případě úspěšného zásahu polaře se běžec musí vracet k metě a připravuje se tím o možnost postupu. Pokud vysoký míč směřuje ven z pole, měli by se hráči automaticky vrátit až na metu (pokud polař míč pustí je hra přerušena a stejně není možné běžet).
Pochopitelně o okamžité taktice běžce rozhoduje délka, kterou musí polař hodit. Proto je třeba kromě dobrého odhadu také znát schopnosti, zejména sílu hodu, jednotlivých vnějších polařů. Na třetí metě obvykle běžec zůstává na místě i na středně dlouhé odpaly. Domácí meta je z vnějšího pole nejdál a jen velmi prudký a přesný příhoz zabrání běžci, aby na odpal vzduchem do vnějšího pole neskóroval. Vyběhnutí z třetí mety by při odpalu do vzduchu neznamenalo pro běžce výhodu. Jeho úkolem je proběhnout domácí metu, a to se mu při chybě chytajícího vnějšího polaře podaří vždycky. Výběhem se však může připravit o možnost skórovat i tehdy, jestliže obránce míč chytí. Výjimečná situace je při dvou autech, kdy chycení odpalu ze vzduchu znamená konec iningu. Běžec se proto snaží na každý odpal získat další metu - držet se u mety pro případ chycení nemá žádný smysl.

4. Běh na metu

Jestliže se běžec rozhodne získat další metu, vybíhá z nízkého střehu překrokem a přenesením váhy těla. Také při rychlém návratu zpátky používá překroku pravé nohy. Pokud se vrací zpět v klidu (nehraje se na něj), neměl by nikdy ztrácet míč z očí, otáčet se zády, dokud je míč ve hře. Pomalý návrat chůzí, na natažených nohou nesvědčí o velké ostražitosti a může při chytré hře obrany přivolat nepříjemné překvapení pro běžce.
Kdykoliv polaři hrají u mety na běžce nebo je možnost, že na něho hrát budou, musí bezpodmínečně slajdovat. Při běhu na metu může hráč jen málokdy sledovat, co se děje s míčem. U třetí, první a domácí mety mu pomáhají koučové a spoluhráči svými pokyny. Na druhé metě je však běžec závislý prakticky zcela sám na sobě. Proto se většinou rozhoduje podle nepřímých znaků: postavení a pohybů obránců.
Ve většině případů by měl běžec mít dost času na bezpečné dosažení mety. Tehdy používá základního - podloženého - slajdu přímo na metu.
Jestliže je hra těsná, je třeba slajdovat dál od mety, a vždycky na opačnou stranu, než stojí polař. Pro tento účel se nejlépe hodí hákový slajd, při kterém se hráč dotýká mety poměrně včas (téměř stejně jako při podloženém slajdu), zatímco tělem zůstává stranou. V této situaci je také možné slajdovat podloženým slajdem mimo metu a dotknout se jí rukou. Výhodou tohoto způsobu je, že běžec zůstává daleko mimo dosah polaře; nevýhodou pozdní dosažení mety.
Při rychlém návratu k metě lze slajdovat nejlépe zjednodušeným podloženým slajdem - noha zůstává vpředu a neskládá se pod koleno; jde o skluz nohama napřed, z menší rychlosti. Na dobrém terénu je výhodné použít rychlého skluzu hlavou napřed. V každém případě je důležité během několika kroků při návratu získat dostatečnou rychlost a při slajdu se držet nízko u země, a tak snížit možnost tečování na minimum.
O tom, jakého slajdu běžec použije, rozhoduje kromě okamžité situace ve hře také jeho technická vyspělost a v neposlední řadě i kvalita povrchu hřiště. Pokud se však hráč jednou rozhodne ke slajdu, nesmí už svůj úmysl v žádném případě měnit. Mnoho úrazů při slajdování je důsledkem váhání a nerozhodnosti běžce. Je třeba si uvědomit, že slajdem se nic nezkazí. I když je už před metou jasné, že obrana udělala chybu a je třeba běžet dál, může hráč z podloženého slajdu ještě v pohybu vstát a pokračovat přes metu.
Dobré technické zvládnutí a časté používání slajdů ve hře znamená velké zvětšení tlaku na obranu. Tečování slajdujícího hráče vyžaduje od polaře daleko větší dovednost než autování přibíhajícího (a zpomalujícího) běžce. Každý hráč by měl proto slajdovat při sebemenší možnosti, že bude u mety hráno na něj.
Správné provedení slajdů vyžaduje, aby byly vždycky používány v plné rychlosti, bez jakéhokoliv zvolnění běhu. Slajd v rychlém pohybu dopředu je jednak bezpečnější (tělo opravdu sklouzne, nepadá na zem z výšky), jednak to je právě jeho účelem, umožnit běžci dosáhnout mety s nejmenší ztrátou času.
Při mnoha situacích vyžaduje bezpečnost (a pravidla) hry, aby hráč slajdoval. Dobíhání na metu při těsné hře může znamenat vážné zranění pro tečujícího polaře. Stejně tak je třeba velké opatrnosti při slajdu pod obránce. Kovové výstupky na podrážkách bot mohou být nebezpečnou zbraní má-li je na nohou bezohledný člověk nebo hráč, který neumí dobře slajdovat.

5. Chycení mezi metami

Při správné hře by běžec nikdy neměl být chycen polaři na metové dráze. Jedinou výjimkou je prudký odpal přímo na některého z polařů. Pokud se však hráč dostane do této nezáviděníhodné situace, měl by se snažit jednak uniknout, jednak získat co nejvíc času a tím i výhodu pro běžce na metách. Dobrá hra obrany znamená jistý aut - ale obránci to nemají zas tak jednoduché, a tak chybu je možné v této hře vidět docela často. Proto má běžec stále určitou naději, kterou by měl využít. Proti méně zkušeným obráncům je dokonce možné chytrou hrou dosáhnout úspěchu ve většině případů.
V první řadě si běžec musí stále zachovat klidnou hlavu. Měl by se držet mezi hráči, dál od polaře, který má míč, a snažit se sledovat situaci, čekat na chybu a co nejméně se pohybovat. Polaři se k němu mohou snadno přiblížit teprve tehdy, když začne běhat - jenom rychlý pohyb běžce je totiž zárukou, že náhle nezmění směr. Dokud tedy hráč není dohnán k běhu, měl by se pohybovat pomalu; samozřejmě na pokrčených nohou, připravený ke startu. Hlavní starostí běžce je držet se stále mimo dosah hráče, který drží míč. Dokud je čas, měl by stále sledovat míč (pozor na naznačené hození - reagovat až na letící míč). Tak se může pozvolna přibližovat k některé z met. Pokud ho polaři pustí dostatečně blízko k metě - popřípadě k hráči, který čeká na přihrávku - prudce vystartuje do slajdu na metu. V opačném případě je třeba čekat na chybu obrany.
Okamžitě po přihrávce polařů musí běžec změnit směr pohybu pryč od míče. Pokud si však polaři nehodí míč ve správný okamžik, je možné dostat se na metu. Běžec se dívá na hráče s míčem, všímá si i postavení ostatních obránců. Jakmile je polaři donucen běhat, ohlíží se obvykle přes rameno, nebo, není-li čas, reaguje na pohyby hráče chytajícího míč, kterého má před sebou.
Předstíraný rychlý start směrem od hráče může nezkušeného polaře přinutit, aby přihrál míč předčasně. Okamžitá změna směru a rychlý běh do slajdu znamená pak obvykle úspěšné získání mety.
Běžec tedy vyčkává, až obrana udělá chybu (okamžik, kdy si musí hráči hodit míč, je poměrně přesně vymezený a není vždycky docela snadné odhadnout správné vzdálenosti a rychlost běžce). Jakmile k chybě dojde, je třeba jí rozhodně, nekompromisně využít. Opatrná hra tu není na místě - běžec musí riskovat, aby se pokusil zachránit téměř jistý aut.
Výhodou pro běžce v takové situaci je, jestliže jsou obsazené ještě další mety. Spoluhráči mohou využít toho, že obránci jsou zaměstnáni poměrně těžkou hrou, k vlastnímu postupu. Zejména vedoucí běžec - ten, který má k dosažení bodu nejblíž, může chycenému hráči vydatně pomoci tím, že odvádí pozornost polařů. Obrana se totiž obvykle snaží hrát přednostně na vedoucího běžce; pokud by se rozběhl z mety, začala by nejspíš hrát na něj. Pokud chycený běžec znamená třetí aut v iningu, měl by se hráč ze třetí mety pokusit skórovat dřív, než dojde k tečování. Je pravděpodobné, že obránci se budou snažit o jistý, rychlý aut na chyceného běžce. V každém případě je výhodou pro útok, jestliže se běžci podaří, když ne vyklouznout, tak alespoň co nejvíc zdržet soupeřovu akci.
V posledním okamžiku před tečováním by se měl běžec pokusit prudce vybočit z metové dráhy - nejlépe na zem. Přestože podle pravidel znamená vyběhnutí automatický aut, většina polařů neodolá, a přestože nemusí, natáhne se za běžcem. Tento pohyb může znamenat důležitý čas pro ostatní útočníky na metách.

6. Nucený postup

Při nuceném postupu musí běžec na každý odpal po zemi usilovat o metu. Rozpačitá hra může znamenat snadný aut. Výjimkou však je, jestliže vnitřní polař s míčem stojí běžci v dráze. V tom případě by další rychlý běh znamenal tečování a mohl by polařům umožnit zahrát dvojaut. Hra při nuceném postupu není snadná: na jedné straně je třeba dostat se rychle na metu, na druhé straně zase nezjednodušit soupeři autování.

D - Útočné hry

V okamžiku, kdy se některý hráč útočícího družstva dostane na metu, začíná spolupráce běžce s pálkařem. V mnoha případech je výhodné, aby si oba hráči (nebo všichni, pokud je obsazeno více met) pomáhali v domluvené akci. Pokyn k určité hře dává vždycky jeden z koučů pomocí signálů. Úspěch celé rozehry pak závisí na dobré práci všech hráčů - každý z nich proto musí dobře znát svou úlohu a chladnokrevně a s jistotou ji splnit. Protože příležitost vhodná pro určitou hru přichází náhodně, je třeba, aby všichni členové družstva znali co nejlépe všechny druhy používaných útočných akcí a dovedli je zahrát.
V následujícím přehledu jsou uvedeny nejpoužívanější softbalové signály: kradení, obětovaná ulejvka, skvíz, běh a ulejvka a běh a odpal.

1. Kradení

Kradení je jednou z nejpoužívanějších útočných her. Běžec vybíhá už v okamžiku nadhozu přímo a bez zastavení k další metě. Úlohou pálkaře je ztížit chytači (samozřejmě v mezích povolených pravidly) chycení míče, případně naznačenou ulejvkou přimět polaře k pohybu, a zkomplikovat jim tak hru proti běžci.
Úkolem běžce je dostat se při této hře co nejrychleji na další metu - zásadně a vždy předem rozhodnutý ke slajdu. Kradení je poměrně riskantní hra, proto je třeba vynaložit veškeré úsilí pro její úspěch.
Pálkař při každém kradení švihá po míči, ale tak aby ho netrefil. Pohyb by měl ovšem směřovat co nejblíž k nadhozu; teprve tehdy může prudké a nečekané mávnutí pálkou překvapit chytače. Výhodou je, jestliže pálkař stojí v území vzadu, tak, aby chytač byl co nejdál od nadhazovače a od met. Pochopitelně obránci by z pálkařova postavení neměli poznat, že družstvo bude hrát signál. Poměrně účinným zmatením chytače bývá také předstíraná snaha o ulejvku s rychlým pohybem pálky nahoru a dolů, který brání chytačovi v pohledu na míč.
Cílem této hry bývá obvykle dostat běžce do výhodnější skórovací pozice. Nejčastěji se kradení hraje s běžcem na první metě. V tomto případě je cílem také zamezení dvojautu při odpalu do vnitřního pole a zbavení se nevýhody nuceného postupu běžce.
Méně časté bývá kradení třetí mety - hraje se obvykle při špatném postavení nebo hře polařů nejčastěji se současným naznačením ulejvky, která vytáhne třetího metaře dopředu z mety.
Kradení domácí mety se jako signál nehraje. Pokud chytač nedává pozor a navíc vrací míče nadhazovači pomalým obloučkem, může si běžec z třetí mety vyběhnout nepozorovaně o něco dál a na hod chytače se pokusit získat bod. Vcelku je však tato hra velice riskantní, a proto ne příliš obvyklá. Mimo to vlastně nepatří mezi útočné signály; běžec jedná na vlastní zodpovědnost.
Souhra pálkaře a běžce při kradení (stejně jako při ostatních útočných hrách) je nezbytná. Kdyby pálkař nerespektoval signál a pokusil se odpálit, mohl by odpal vzduchem znamenat dvojaut. Naopak běžec se musí snažit získat metu. Kdyby totiž zůstal "sedět", ztratil by pálkař zcela zbytečně drahocený strajk promáchnutím míče.
Úspěšně zahrané kradení znamená jednoznačnou výhodu pro útočící družstvo - posunutí běžce bez jakékoliv oběti. Pokud k tomu dá soupeř příležitost (pomalé nadhozy nebo hody chytače, špatné postavení a hra vnitřních polařů), mělo by je pálkařské družstvo používat co nejčastěji. Proti dobrému soupeři se však nedoporučuje krást mety příliš často. Protože jde o riskantní hru, měla by se používat hlavně tehdy, když je riskování na místě - například na konci zápasu, kdy je těsné skóre a o výsledku může rozhodnout jediný míč. Pak je výhodné všechno vsadit na riskantní drtivý útok; opatrná a trpělivá hra už obvykle nic nezachrání. Příliš časté kradení met však ztrácí svou účinnost. Soupeř se nenechá překvapit mnohokrát za sebou. A neúspěšné kradení zase znamená jednoznačnou výhodu pro obranu.

2. Dvojí kradení

V některých případech se kradení hraje i s dvěma běžci na metách. Pokud je obsazená první a druhá meta, je tato hra prakticky rovnocenná s jednoduchým kradením třetí mety - druhý hráč pouze následuje vedoucího běžce. Tato hra je náročnější jedině tím, že je třeba přesné spolupráce tří - místo dvou lidí.
Mnohem častější je však kradení met v situaci, kdy je obsazená první a třetí meta. Běžec z první mety krade dvojku a zároveň běžec z třetí mety kousek vybíhá. Pokud polaři hrají na aut na druhé metě, snaží se běžec z trojky skórovat; jestliže však obránci drží běžce u třetí mety, získává útočící družstvo druhou metu. Protože vyřešení této hry je pro obranu velice obtížnou záležitostí, používá se dvojí kradení v takové situaci velmi často, zejména na nižší úrovni družstev. Druhou metu obvykle získávají útočníci prakticky zdarma - méně zkušená obrana se celkem správně snaží v první řadě uhlídat vedoucího běžce a na dalšího často nehraje. Tato hra je tedy v tomto případě velmi výhodná. Druhý běžec se dostane do skórovací pozice (z druhé mety bývá často možné získat na odpal do vnějšího pole bod) a uvolní se první meta - odpadá nepříjemný nucený postup.
Pokud se polařům podaří zahrát na druhou metu včas, měl by se běžec pokusit zdržet hru například tvrdým (ale ne nebezpečným!) slajdem, který vyvede tečujícího hráče z rovnováhy, nebo - pokud má čas - tím, že se zastaví a nechá se vyhazovat mezi metami. Hlavním úkolem je získat čas ke skórování pro běžce z třetí mety.
Hráč stojící na třetí metě musí dávat zvláštní pozor, protože je poměrně pravděpodobné, že obrana bude hrát na něj. Nesmí se nechat vylákat k běhu naznačovanými hody chytače. Dokonce i tehdy, jestliže příhoz směřuje k druhé metě, je třeba sledovat postavení a pohyby polařů. Obránci totiž mohou pustit běžce na druhé metě a místo toho hrát okamžitě zpátky na domácí. Dobrá obrana hraje v tomto případě odříznutí míče - tato akce je však snadno rozpoznatelná. Běžec by měl s hodem na druhou metu jen o málo zvětšit svůj výběh (odehrání míče trvá polaři nějaký čas), a teprve když je vidět, že se obránce pokouší tečovat, měl by se snažit co největší rychlostí získat domácí metu.

3. Obětovaná ulejvka

Úkolem této zajímavé hry je posunout běžce do výhodnější pozice za cenu autu. Pokud je obětovaná hra správně provedená ze strany útočníků i obránců je výsledkem obvykle aut na první metě a postup běžce o metu. Proti méně zkušené obraně však dobře zahraná obětovaná ulejvka nemusí ani nutně znamenat aut - pak je tedy její použití ještě výhodnější.
Běžec při nadhozu vybíhá několik kroků z mety a ze střehu sleduje, zda pálkař opravdu úspěšně ulil. Teprve pak sprintem vybíhá k další metě.
Úkolem pálkaře je dostat míč bezpečně na zem. Při obětované ulejvce není nutné hrát všechny míče - pálkař by měl vybrat jen dobrý nadhoz, u něhož si je jistý úspěchem. Zejména natahování po vysokých míčích je často příčinou naražení do vzduchu a autu.
Obvykle se používá zvláštní techniky pro obětovanou ulejvku, umožňující snadné a bezpečné sledování nadhozu. Hráč si musí uvědomit, že prvním úkolem, který musí splnit, je ulití - pomoc běžci. Skrýt svůj úmysl před soupeřem a snažit se získat první metu je druhořadou záležitostí, kterou by si měl dovolit teprve tehdy, když si je dokonale jistý (v tom případě je možné až v poslední chvíli vytočit horní část těla a ulejvat bez nakročení nohou).
Ulejvka by měla v ideálním případě pomalu běžet podél některé z čar. S obsazenou druhou metou bývá výhodnější ulití k třetí metě. Polař musí pak dopředu pro míč, a uvolní tak metu pro běžce.

4. Skvíz

Skvíz, nebo také nátlaková hra, je velmi účinnou, ale také dost náročnou akcí. Přestože se v zápasech použije jen zřídka, každému dobrému družstvu se vyplatí její zvládnutí - znamená totiž nesmírně mocnou zbraň pro kritický moment utkání. Jediná situace vhodná pro skvíz je na konci zápasu, jestliže je skóre vyrovnané nebo družstvo těsně prohrává. Hráč, který představuje důležitý bod, stojí na třetí metě; jsou méně než dva auty.
Běžec jako při kradení vybíhá s nadhozem a bez zaváhání sprintuje na domácí metu, aniž by vyčkával, co se bude dít před ním.
Pálkař musí dostat míč na zem, ať je nadhoz jakýkoliv; nesmí jej narazit do vzduchu a nesmí dopustit, aby se dostal k chytači. Ulejvka musí být naprosto jistá a doběhnout několik metrů před metu - tak, aby na ni samotný chytač nedosáhl. V okamžiku, kdy polaři sbírají míč, už běžec probíhá domácí metou. Dobře zahraná skvíz je tedy pro obránce neřešitelnou situací.
Samozřejmě ještě více než u obětované ulejvky záleží výhradně na pomoci běžce. Pálkař se může starat o to, aby zachránil vlastní kůži, teprve tehdy, až dobře uleje.
Popsaná skvíz bývá označována obvykle jako ostrá skvíz. Jejím protějškem je tzv. bezpečná svíz, při níž běžec usiluje o domácí metu teprve podle hry polařů. Tato akce je obdobou obětované ulejvky s obsazenou třetí metou a používá se poměrně často hlavně v nižších soutěžích. Dobře hrající obrana totiž dokáže autovat na první metě a zároveň uhlídat běžce na třetí. Bezpečnou skvíz je možné hrát častěji, ale není pochopitelně tak účinná jako ostrá skvíz.

5. Ulejvka a běh

Tato hra je stejná jako skvíz s tím rozdílem, že účelem není skórovat z třetí mety, ale posunout běžce v poli (třetí meta není obsazená). Ve srovnání s obětovanou ulejvkou je ulejvka a běh mnohem náročnější, protože pálkař nemá možnost vybrat si vhodný nadhoz. Na druhé straně výhodou je značný náskok běžce. Při obětované ulejvce - zejména je-li nucený postup - se dobrá obrana může pokusit autovat vedoucího běžce. Při ulejvce a běhu to však není možné.
Vcelku je tato hra vyhrazena pro vynikající ulejvkáře v okamžiku, kdy je potřeba silně zatlačit na pevnou soupeřovu obranu.

6. Běh a ulejvka

Častěji používaným signálem je běh a ulejvka. Běžec s nadhozem sprintuje přímo na další metu, ale pálkař ulejvá podle nadhozu. Pokud je nadhoz dobrý, je tato hra shodná s ulejvkou a během, při špatném nadhozu je to kradení (ovšem bez pomoci pálkaře).

7. Odpal a běh

Odpal a běh se v softbalu příliš nepoužívá. Úkolem této hry je zabránit dvojautu při nuceném postupu z první mety. Běžec vybíhá jako při kradení, pálkař odpaluje jakýkoliv nadhoz po zemi, nejčastěji do pravého pole. Signál odpal a běh je velmi oblíbený v baseballu, hlavně s pravým pálkařem, pálícím do opačného pole. Na pohyb běžce na začátku kradení totiž musí reagovat druhý metař směrem ke své metě. Tím se odkryje velká část pravé strany pole pro odpal. Výhodou pálení za běžce je, že odpal do pravého pole obvykle umožní získat ještě třetí metu, která je odsud poměrně daleko. Proto je tato hra výhodnější s pravým pálkařem, kdy druhou metu obvykle hraje druhý metař.
V softbalu, při menších vzdálenostech mezi metami, nemívá start běžce k druhé metě tak okamžitý účinek na pohyb polařů. Navíc pálení za pálkaře je velkým uměním - špatné trefení míče znamená obvykle dvojaut. V softbalu hře proto častěji užíváme o něco bezpečnější ulejvky a běhu.

8. Běh a odpal

Je obdobou běhu a ulejvky. Špatný míč pálkař pouští, dobrý nadhoz se snaží odpálit pokud možno na zem. Při nuceném postupu dává tato hra v případě odpalu větší šanci běžci, že dosáhne druhé mety. Nevýhodou je riskantní kradení při špatném nadhozu a velké nebezpečí dvojautu při odpalu do vzduchu.
Jednoznačně výhodný je však běh a odpal při dvou autech, nuceném postupu a plném stavu na pálce. Špatný nadhoz znamená stejně metu zdarma, dobrý nadhoz musí hráč odpálit - a běžci při dvou autech běží na každý odpal.
Proto se v takové situaci hraje běh a odpal vždy, automaticky a bez signálu. Náskok běžců může znamenat zmaření autu při odpalu na zem.
Jediným nebezpečím je, že běžec bude trefen odpalem - proto musí všichni hráči na metách sledovat pokud možno i v rychlém běhu směr odpáleného míče. Tutu zásadu je třeba dodržovat při každé hře, kdy pálkař pálí spoluhráči do běhu.

E - Hra koučů na metách

Vedle první a třetí mety je čarami vyznačeno území pro kouče. Úlohu kouče (rádce) u většiny našich družstev zastávají nehrající trenéři, náhradníci a často i střídavě spoluhráči na pálce, když právě nejsou na řadě. Jejich úkolem je řídit útočnou hru družstva a pomáhat běžcům v postupu po metách. Proto musí kouč v každé situaci pozorně sledovat průběh hry, znát vždycky skóre zápasu, počet autů a stav nadhozů (a vědět, který ining se hraje), znát pálkařské pořadí a dobře ovládat útočnou strategii družstva.
Za signál k útočné hře je obvykle odpovědný kouč stojící u třetí mety; druhý kouč jeho signály opakuje, aby je běžci i pálkař mohli snadno vidět, (družstvo se pochopitelně může dohodnout jinak). Každý tým používá samozřejmě svoje vlastní signály, které se snaží utajit před soupeřem. Všechna znamení by měla být jednoduchá a snadno zapamatovatelná. Aby nebylo možné je zaměnit, užívá se obvykle klíče, který uvádí následující signál. Jak pálkař, tak běžci by měli domluveným znamením odpovědět - žádná hra by se neměla hrát bez stoprocentní jistoty, že se signál podařilo předat. Uveďme si příklad jednoduchých signálů:
1. Klíč - dotknout se opasku (bez klíče je signál neplatný, určený jen pro zmatení soupeře)
2. Kradení - zkřížit ruce na prsou
3. Obětovaná ulejvka (nebo bezpečná skvíz) - ruce za zády
4. Ulejvka a běh (nebo ostrá skvíz) - přiložit dlaň na ucho
5. Běh a odpal - mnout si dlaně rukou
6. Běh a ulejvka - jako běh a odpal
7. Odpověď - pálkař i běžec kývnou hlavou
8. Zrušení signálu - zavolání "Sleduj ho!"
Správné předání signálu je poměrně obtížné, zejména pokud se změní situace a je třeba dát pálkaři nový signál mezi dvěma nadhozy. Přestože nové doplňky pravidel značně zrychlují hru, a tím také ztěžují předávání signálů, nemělo by dobré družstvo tento problém odbýt mávnutím ruky. Schopnost zahrát určitou akci, aniž by o tom soupeř věděl, může rozhodnout o vítězi.
Signály by neměly být příliš složité - pálkaři musí zbýt dost času na promyšlení situace a uklidnění. Hlavně riskantní a náročné hry, jako je skvíz, vyžadují rychlé signalizování a vycvičenou pozornost pálkaře i běžců.
Soupeř nikdy nesmí poznat, jaký signál se hraje; ve většině případů ani to, že se bude hrát nějaká útočná hra. Proto je třeba dávat častěji falešné signály, ovšem tak, aby to příliš nerozptylovalo hráče na pálce. Také pálkař a běžec by se měli snažit oklamat soupeře, aby nepoznal okamžik, kdy je signalizována skutečná hra. Především je však třeba, aby pozorně reagovali na signály, včas odpovídali (běžec může nenápadně odpovědět, teprve když se na něho kouč podívá) a bystře rozmýšleli. Popletení signálu je neodpustitelným proviněním.
Pokud je to třeba, je možné používat i složitějšího systému signálů, určité posloupnosti pohybů pro každou hru (například dotyk čepice, tváře, ramene, opasku, zkřížení rukou a tlesknutí). Různé kombinace těchto pohybů mohou znamenat různé hry. U složitějších signálů, přestože jsou pro soupeře méně průhledné, je však mnohem větší nebezpečí omylu vlastních hráčů, navíc v časové tísni jsou poměrně nešikovné. Jestliže pálkař nestačí mezi nadhozy přijmout signál, měl by si vyžádat čas od rozhodčího, vystoupit z území (upravit si výstroj, utáhnout botu nebo vyměnit pálku) a celý signál by se měl zopakovat. Pokud kouč nevidí odpověd všech hráčů, kteří se hry zúčastní, je povinen signál co nejrychleji zrušit smluveným znamením.
Předávání signálů předpokládá značnou zkušenost a praxi kouče a pozornost hráčů. Velký zmatek, složitá znamení a signály předávané v poslední chvíli před nadhozem jsou pro útok spíše oslabením. I nejjednodušší systém signálů je však účinnou zbraní, pokud je používán pozorně, s rozmyslem a v pravou chvíli, a zároveň dostatečně přirozeně a nenápadně, aby jejich pravý smysl zůstal soupeři skryt.
Vedle řízení útočných her je důležitým úkolem koučů pomáhat běžcům na metách. Už při běhu pálkaře na první metu se ho kouč snaží povzbudit k větší rychlosti. Na metě je povinností kouče upozornit hráče na všechny důležité momenty, informovat ho co nejlépe o situaci a sledovat část hřiště, která je mimo zorné pole běžce. Je však omylem domnívat se, že kouč vydává jakési příkazy, které by hráči měli plnit. Snažit se ovlivňovat hráčovy pohyby je chyba - běžec musí pracovat podle vlastního plánu a na vlastní zodpovědnost. Je častou chybou, že rádce, pod dojmem odpovědnosti za každý hráčův krok, ho dostane do těžké situace, a pak se diví, jak je možné, že se z ní nedostal vlastní rozhodností sám. Není pravda, že kouč je zcela odpovědný za hru u mety. Jeho úkolem je informovat hráče a spolupracovat s ním - sledovat místo něho prostor za jeho zády a, je-li třeba, upozornit ho na nebezpečí. Chybou tedy je, jestliže kouč dá například hráči špatné informace nebo vlastní nepozorností ho pozdě varuje před autem. Před nadhozem, na metě, by měl kouč připomenout běžci tyto věci: - kolik je autů - jaký je stav nadhozů - zda některý z běžců představuje důležitý bod (vyrovnávací nebo
vedoucí) - zda musí běžet na odpal po zemi (nucený postup) - zda má běžet nebo počkat na odpal vzduchem (dva auty) - u třetí mety připomenout, aby se běžec vrátil při odpalu do vzduchu až na metu - při dvou autech a plném stavu připomenout hráči na první metě, že běží s nadhozem - upozornit na postavení metaře; zda zezadu neběhá na metu jiný
polař a jak často a dobře hází chytač.
Po rozehrání míče, když je běžec mimo metu, sleduje kouč polaře, které hráč špatně vidí a v případě nebezpečí běžce hlasitě upozorní. V žádném případě však není v jeho kompetenci přikazovat běžci, jak má reagovat (to je sice pravda u zkušeného hráče, ale je-li na metě nováček družstva, musí mu kouč samozřejmě pomáhat i v rozhodování).
Běžec, který plnou rychlostí přibíhá na první nebo třetí metu, se nesmí zdržovat sledováním hry - povinností kouče je pozorovat situaci a řídit běžce pomocí znamení pažemi: zda má slajdovat a na kterou stranu, zda stačí zpomalit a doběhnout na metu, zda pokračovat dál nebo jen přeběhnout metu do výběhu. V tomto případě je běžec povinen řídit se podle pokynů kouče (musí se spolehnout na jeho rozhodnutí, protože sám nemá v té chvíli přehled o situaci); pokud neuposlechne, dělá to na vlastní zodpovědnost.
Znamení pro běžce, že je potřeba slajdovat, dává kouč pažemi nataženými před tělo šikmo dolů a snížením těla k zemi. Pokud je vhodné slajdovat stranou od mety, ukazují paže na tu stranu, kam má běžec slajdovat. Znamení pro slajd je třeba dát včas, aby se běžec mohl připravit - příliš pozdní rozhodnutí ke slajdu může způsobit i zranění hráče.
Jestliže se hráč má z běhu zastavit na metě (není potřeba slajdovat), stojí kouč zpříma proti běžci s rukama ve vzpažení nad hlavou, dlaněmi proti němu. Má-li přeběhnout metu do střehu, levá ruka je ve vzpažení, pravá ukazuje vodorovně vpravo, do směru výběhu.
Znamení, aby běžec pokračoval plnou rychlostí na další metu, dává kouč rychlým otáčením natažené paže ve velkém kruhu před tělem.
Posledních dvou znamení se užívá také u první mety pro běžícího pálkaře. Všechny pohyby je třeba doprovázet hlasitým voláním (samotné zvolání na hráče však v žádném případě nestačí).
U domácí mety zastává důležitou úlohu kouče pálkař - odklidí běžci z cesty všechny předměty (chytačovu masku, ležící pálku) a obvyklým znamením mu podle situace ukazuje, zda je třeba slajdovat nebo stačí metu proběhnout. Role kouče u domácí mety je důležitá - umožňuje běžci, aby se plně soustředil na rychlost. Proto je třeba, aby ji dobře zvládali všichni pálkaři. Pokud v pálícím území nestojí pálkař (hra po odpalu), pomáhá běžci následující pálkař, který se opodál připravuje, hlasitým voláním.
Na druhé metě je běžec prakticky bez jakékoliv pomoci. Nejdůležitější informace před nadhozem a varování by měl zajistit kouč od třetí mety. Jakmile však hráč proběhne třetí metou a pokračuje k domácí, měl by se kouč soustředit na následující běžce (pokud jsou).

F - Strategie útoku v softbalovém zápase

Útok dobrého softbalového družstva by měl probíhat podle určitého strategického plánu. V každé situaci existuje řada možností a taktických prvků: dlouhý odpal, naznačení ulejvky, náraz, obětovaná ulejvka, kradení atd. Pokud družstvo sleduje jistou strategii, dá se vždycky najít jedno nebo výjimečně i několik ideálních řešení; konečný cíl je vždycky jeden a tentýž: získat co největší počet bodů. Proto je třeba, aby všichni hráči optimálně využili všech svých dovedností a promyšleně používali různé taktické prvky v souladu s jednotnou strategií. Hraje-li každý podle svého, odlišného plánu, ztrácí útok velkou část své síly.
Vazba útočné strategie družstva se řídí mnoha hledisky. Méně zkušené (a hlavně špatně sehrané) týmy se často spoléhají na stereotypní nebo živelnou hru na pálce: i když třeba používají celou řadu taktických prvků, bývá to mnohdy v nesprávný okamžik - s oslabenou účinností. Zkušené družstvo - se zkušeným trenérem - se však za každého vývoje hry snaží hledat nejúčinnější způsob tlaku na soupeře.
Hlavním měřítkem určujícím útočnou strategii je poměr sil v zápasu. Změní-li se vývoj hry v neprospěch družstva, bývá často třeba rychle zvolit novou strategii, účinnější než předchozí. Za určitých okolností se vyplatí trpělivý tlak a pomalé sbírání cenných bodů, jindy (často například na konci vyrovnaného zápasu) je výhodnější pokusit se riskovat a ostrým útokem rozhodnout v jediném iningu o výsledku.
Tak jako průběh celého utkání, i strategii družstva na pálce nejvíce ovlivňuje výkon soupeřova nadhazovače. Je-li nadhazovač silný, bývá hlavním úkolem vůbec nějak zaměstnat obranu - bez uvedení míče do hry se nedají získat body. Naopak jestliže se nadhazovači nedaří, je třeba volit takovou strategii, jež co nejvíce "potrestá" jeho chyby. Snaha strefit se do každého slušného nadhozu, který se nadhazovači povede, není v tomto případě (na rozdíl od předchozí situace) na místě. Špatný nadhazovač by se měl nechat házet co nejvíc - každý přehoz nebo meta zdarma znamená postup běžců bez jakéhokoliv rizika. Jediné, co může pomoci nejistému nadhazovači (a v co ve skutečnosti nejvíc doufá) jsou "hladoví" pálkaři.
Provedení nějaké akce v určitém okamžiku se často řídí příležitostí, kterou k ní dá soupeř, v každém případě by však tato akce měla v souhlasu s celkovou strategií pomoci družstvu k vítězství. O volbě okamžité taktiky rozhodují samozřejmě možnosti družstva. Bylo by hloupé pokoušet se v zápase o hru, která zatím není dobře zvládnutá ani v tréninku. Každý hráč musí být podrobně zasvěcen do různých strategií, musí jim dobře rozumět a s přehledem ovládat všechny taktické prvky svého družstva. Úspěch většiny akcí závisí především na rozhodnosti, rychlosti a dalších schopnostech hráče - proto není myslitelné, aby na vyšší úrovni řídil hru kolektivu jeden člověk. Všichni členové týmu by měli být odborníky přes společnou strategii a měli by se v každém okamžiku sami dokázat správné rozhodnout.
Při sestavování útočného plánu (strategií je určeno samozřejmě i pálkařské pořadí) by si měl trenér a všichni hráči před utkáním i během něho všímat zejména následujících momentů v obraně soupeře:
1. Nadhazovač
Má dobrou kontrolu, snaží se o umístěné míče? Jaké druhy nadhozů používá v zápasu, který nejčastěji? Jaký nadhoz si nechává pro těžké okamžiky; jaký používá, když vede nad pálkařem? Nadhazuje podle určitého stereotypu? Který nadhoz se dá nejlépe odpálit? Je možné poznat podle držení ruky nebo pohybů, jaký nadhoz bude házet? Jak hraje v poli - reaguje na rychlý odpal a sbírá ulejvky?
2. Chytač
Odhazuje rád na mety? Jak prudce hází; dělá přípravné pohyby či nákrok, anebo hází okamžitě? Vybíhá často ze svého postavení? Dává pozor na běžce (je možné mu ukrást metu)? Jakým způsobem vrací míče nadhazovači? Dají se odpozorovat jeho prstové signály pro nadhazovače? Jak rychle reaguje na ulejvky?
3. Vnitřní pole
Jaké je jeho postavení? Jak hrají jednotliví hráči při ulejvce s prázdnými metami; jak s první nebo druhou metou obsazenou? Jak hrají při ulejvce s obsazenou 1. a 3. metou a jak při dvojím kradení? Snaží se hrát při obětované ulejvce na vedoucího běžce nebo ho alespoň držet u mety? Jak rychle reagují obránci na kradení a na naznačenou ulejvku - nepohybuje se některý z nich předčasně? Jakým způsobem (jak rychle a s jakou jistotou) tečují na metách? Snaží se hrát při nuceném postupu dvojaut?
4. Vnější pole
Jak daleko hraje a jak postavené? Jaká je rychlost běhu a házení jednotlivých hráčů? Kde má pole své slabiny?
V první řadě by se družstvo mělo snažit využít všech slabých stránek a chyb soupeře. Často se vyplatí hojně používat útočné ulejvky, odpaly po zemi a nárazy do mezer ve vnějším poli. V mnoha případech dává soupeř jasnou nabídku ke kradení met nebo k získání mety zdarma - bylo by vážnou chybou jich nevyužít. Pokud obrana hraje bez zjevných slabin, je třeba snažit se ji přimět, aby dělala chyby. Málokteré družstvo vydrží v pozornosti celý zápas a málo zaměstnaná obrana často usne - a to je ten pravý okamžik k náporu. Hlavní je rozehrát v takové chvíli míč. Náhlá změna strategie, například použití řady útočných ulejvek, a agresívní hra na metách může soupeře překvapit, vyvést ho z míry a donutit i zdánlivě pevnou obranu, aby ukázala svoje slabé místo.
Zvláštní místo v arzenálu taktických zbraní družstva mají útočné hry. Důležitou úlohu v nich hraje moment překvapení, proto je třeba používat je s rozvahou a v pravou chvíli. Mnohé z těchto her počítají s větším či menším rizikem nezdaru - riskantní akce jsou vhodné pro závěrečné fáze vyrovnaného zápasu. Naproti tomu obětovaná ulejvka znamená obvykle postup běžců za cenu autů; je to poměrně bezpečná, účinná zbraň, ale hodí se do kvalitního zápasu, kdy družstvu stačí k vítězství udělat v iningu nanejvýš jeden nebo dva body. V každém případě je třeba vždycky zvolit takovou hru, která v případě úspěchu pomůže družstvu natolik, že se případné riziko, které s sebou nese, vyplatí (pokud družstvo prohrává o deset bodů, nevyřeší riskantní ukradení jedné mety jeho situaci; tady je spíš potřeba změnit strategii a zaútočit na soupeřovy slabiny z druhé strany).
KRADENÍ by se mělo hrát vždycky, když dá soupeř příležitost. Hráč může krást metu i bez signálu, na vlastní zodpovědnost, ale samozřejmě jen "s počkáním" - z výběhu, až když je jasné, že pálkař neodpálí do vzduchu. Proti dobré obraně by se však mělo použít tohoto signálu jen tehdy, když je třeba dostat důležitého běžce (při těsném stavu zápasu) do skórovací pozice. Zvlášť v určitých situacích nebývá kradení mety rozumné:
1) při dvou autech se slabým pálkařem. I když se kradení povede, není s tímto pálkařem příliš velká naděje na bod. Pokud však bude běžec autován, příští ining zahájí slabý pálkař, a to není z taktického hlediska dobré.
2) kradení třetí mety při dvou autech - i se silným pálkařem se nevyplatí. Pokud se odpal podaří, je pravděpodobné, že běžec bude moci skórovat i z druhé mety; nezdařený pokus o ukradení třetí mety může družstvo připravit o dobrou šanci.
3) jestliže nadhazovač má potíže. V tom případě je třeba využít co nejlépe této příležitosti a pokud možno nedarovat soupeři zbytečný aut.
Výhodná situace pro ukradení druhé mety je při dvou autech, s dobrým pálkařem. Třetí meta se proti dobré obraně krade méně často - riziko je velké a postup z druhé mety na třetí není tak významný, jako z první na druhou. Nejvhodnější okamžik je při jednom autu. V bezautové hře se kradení třetí mety většinou nevyplatí; běžec by měl mít ještě dost možností dostat se na domácí metu.
DVOJÍ KRADENÍ s obsazenou první a druhou metou. Tato hra je obdobou kradení třetí mety, je však o něco oprávněnější, protože odstraní nevýhodu nuceného postupu, a tím i nebezpečí dvojautu. Vhodná chvíle je jako v předchozím případě při jednom autu. Dvojí kradení s hráči na první a třetí metě se používá velmi často. Některá družstva nedokáží uhlídat druhou metu; jiná se zase snaží autovat, ale neudrží běžce na třetí metě. Při dobré spolupráci obou běžců bývá tato hra velmi výhodná. Taktiku je však třeba volit opatrně podle schopností obrany. Proti vynikající obraně má takovéto dvojí kradení velmi malou naději na úspěch - protože jde o dobře známou situaci, není prakticky možné využít momentu překvapení. Problém pro obranu však znamená v takovém případě hrozba obětované ulejvky. Je tedy třeba zjistit, jak v této situaci obrana reaguje na pohyb běžce a na náznak ulejvky, a podle toho volit buď kradení nebo obětovanou ulejvku (zpravidla delší, prudkou, směrem na druhého metaře).
OBĚTOVANÁ ULEJVKA je vhodná pro vyrovnaný zápas, v němž zisk každé mety má velkou důležitost - vyplatí se obětovat pro to aut. V mnoha případech (na nižší úrovni hry a proti slabšímu soupeři pravidelně) nebývá pro zisk mety ztráta autu nutná. Proto mnohem častěji používáme útočných ulejvek, u dobře sehraného družstva zpravidla bez signálu, jejichž cílem je také doběhnutí pálkaře na první metu. Útočnou a obětovanou ulejvku je třeba při hře jasně rozlišovat: obětovaná ulejvka by měla být vždycky provedená mnohem pečlivěji, s větší snahou o přesné trefení míče a jeho umístění, než o překvapení obrany a rychlý doběh na první metu.
Úkolem obětované ulejvky - stejně jako kradení - je posunutí běžců do skórovacích pozic, v některých případech i zabránění dvojautu. Při dobré hře útoku je mnohem jistější než kradení; za tuto výhodu se však obvykle platí cenou autu. Proto je třeba počítat s tímto autem při uvažování o situaci, která vznikne po úspěšné obětované ulejvce. Tato hra je tedy vhodná pro jiné příležitosti, než kradení mety. Vhodný okamžik pro obětovanou ulejvku nastává zejména v těchto případech:
1. Bez autu, obsazená první nebo první a druhá meta. Obětovanou ulejvkou se na jeden aut dostanou až dva běžci do skórovací pozice. Tuto hru se obvykle vyplatí zahrát i s dobrým pálkařem, pokud ovšem v pořadí nenásleduje řada horších pálkařů (a to by nemělo).
2. Bez autu, obsazená první a třetí meta. Úkolem je dostat druhého hráče - zejména jestliže představuje důležitý bod - do skórovací pozice. Podle schopností obrany však v tomto případě často volíme raději dvojí kradení.
3. V předchozích případech, ale s jedním autem, jestliže na pálce je slabší pálkař a po něm následuje silný. Je zpravidla výhodou mít dva hráče v pozicích vhodných pro dosažení bodu, jestliže jde na pálku dobrý pálkař - i při dvou autech.
4. Bez autu, obsazená druhá meta ve velmi vyrovnaném zápasu, pokud na pálce není ani nenásleduje dobrý pálkař. Běžec na třetí metě znamená, že obrana nesmí udělat chybu.
Vcelku není správné, aby obětovanou ulejvku prováděli nejlepší pálkaři družstva - jejich výjimečných schopností by se měl útok snažit využít lépe, než postupem běžce o metu a autem na první metě.
O uplatnění dalších, méně obvyklých taktických prvků ve strategickém plánu družstva jsme se zmínili už dřív. Při vedení útoku je v první řadě třeba vycházet z vlastních možností a soupeřových slabin a snažit se v každé situaci udělat právě to, co obráncům nejvíc uškodí. K vítězství nestačí vždycky jen dobré zbraně, často bývá důležitější umět s nimi šikovně zacházet.

V. Softbalová obrana

Hra v poli je druhou stránkou softbalu, svým charakterem zcela odlišnou od pálení. Zatímto na pálce vystupují jednotliví hráči zcela rovnocenně a do velké míry nezávisle (spolupráce je možná jen v omezené míře, mezi pálkařem a několika běžci), je hra v obraně vysloveně kolektivní záležitostí, v níž jasně dominuje úloha nadhazovače a chytače.
Dá se s jistotou říci, že výkon družstev v obraně - většinou i průběh a výsledek celého zápasu - určují v našich podmínkách z devadesáti procent nadhazovači. Dobře hrající nadhazovač eliminuje velkou část síly útoku soupeře, nedovolí pálkařům slušně odpálit a značně ulehčí práci své obraně. Vynikající nadhazovač může i s podprůměrným polem dosahovat dobrých úspěchů. Naopak i sebelepší družstvo se slabým nadhazovačem má velmi těžkou úlohu: jestliže si pálkaři mohou dovolit na kterýkoliv strajk umístěný nebo dlouhý odpal, nemohou ani bezchybně hrající polaři vykrýt celý prostor. Ještě horší pro obrannou hru družstva však je, jestliže nadhazovač často dává mety zdarma. Pak totiž stačí soupeři jen trochu klidu k tomu, aby postupoval po metách - a výkon polařů na to nemá sebemenší vliv.
Důležitým pomocníkem nadhazovače je chytač. I na nižší úrovni, kdy neřídí zcela obrannou hru svého družstva, musí tento hráč přinejmenším výborně chytat nadhozy, a pomáhat tak svému nadhazovači při hře proti pálkařům. S běžci na metách je to zejména kvalita chytače, jež zabraňuje jejich dalšímu postupu a zbytečným bodům.
Přestože hra ostatních polařů bývá pro vývoj zápasu mnohem méně důležitá (jejich chyby se při dobré hře nadhazovače a chytače většinou příliš neprojeví), není kvalita obránců zdaleka zanedbatelným faktorem. Při vyrovnanosti nadhazovačů nebo při slabším výkonu tohoto prvního hráče obrany se totiž váhy přehoupnou na opačnou stranu, pak je to výkon celého pole, jenž rozhodující měrou určuje úspěch obranné fáze hry. Každému nadhazovači se hraje mnohem lépe, jestliže ví, že za ním stojí pevná, pozorná obrana, na kterou se může spolehnout. Žádný hráč není bez nervů. Proti nadhazovači nastupuje řada nebezpečných pálkařů, mívá potíže s kontrolou míče, s nepřesností rozhodčího; s únavou se zhoršuje koordinace pohybů, v některé dny se nedaří určitý druh nadhozu. V každé chvíli musí tedy obrana ze všech sil podporovat svého nadhazovače. Jestliže se po dlouhém boji s výborným pálkařem podaří nadhodit tak, že odpál směruje vysoko do vzduchu nebo do vnitřního pole, musí obrana bezchybně autovat. Jestliže z nepozornosti nebo nedostatku dovednosti dělají obránci zbytečné chyby, je výkon nadhazovače z velké části marný. Pak by mu nezbývalo než hrát jen na strajk-auty; to si může dovolit jen málokdo - s dobrým chytačem a proti podprůměrným pálkařům.
Právě v obranné fázi zápasu se nejvíce projeví síla kolektivní hry týmu. Souhra v poli, vzájemná pomoc a zastupování, ostražitost všech hráčů a neustálý přehled o situaci jsou jasnými měřítky kvality kolektivu. Nejlepší družstva jsou nápadná svou přesnou hrou v poli, dokonalou organizací a logickými akcemi. Každý lenivý nebo nepozorný hráč je pro obranu velkou slabinou, která se dříve či později projeví. I mezi našimi špičkovými duržstvy jsou dnes taková, která stále ještě spoléhají v obraně hlavně na individuální schopnosti hráčů bez velké snahy o kolektivní souhru. Z takovéto hry však i při vysokých kvalitách obránců vyplývají zbytečné chyby, zaviněné zejména malou organizovaností a nedostatečným dozoruměním mezi hráči. Cílem každé obrany by tedy mělo být docílit vysoké úrovně kolektivní hry, vytvořit atmosféru důvěry a spolehlivosti při současných dobrých výkonech jednotlivých polařů. Taková obrana znamená pro každý útok těžko proniknutelnou bariéru.