VŠSK Univerzita Zlín


A - Obecné zásady hry v obraně

1. Postavení hráčů v poli

Pozice polařů se během hry často mění. O postavení každého polaře rozhoduje velké množství faktorů: jeho rychlost a reakce, rychlost hodu, postavení okolních hráčů, časování pálkaře a prudkost nadhozů, postavení běžců na metách a jejich rychlost, prudkost hodu chytače, stav nadhozů (pravděpodobnost ulejvky nebo odpalu), šance pálkaře v souboji s nadhazovačem, pravděpodobnost útočného signálu soupeře a mnoho dalších.
V základním postavení stojí první metař asi 2 - 3 metry před metou (vzdálenost od mety musí zaručit rychlý návrat několika nacvičenými kroky) tak daleko od čáry, aby na ni snadno a rychle dosáhl - pravák může stát o něco víc do středu pole než levák. Druhý metař (s pravým pálkařem v území) stojí několik kroků vlevo od své mety, za spojnicí první a druhé. Postavení dále od domácí mety mu umožňuje mít svoji metu co nejblíž po pravici a zároveň přibližně půlit úhel mezi nadhazovačem a prvním metařem - ve skutečnosti by měl stát o něco blíž ke straně nadhazovače - tento hráč obvykle nemůže po nadhozu reagovat na míč tak rychle jako první metař, a pokryje tedy menší úsek pole. Třetí metař stojí před svou metou podobně jako první - tak blízko u čáry, aby tam nemohl projít odpal po zemi. Postavení šorta je těsně za spojnicí druhé a třetí mety, v půli úhlu mezi nadhazovačem, domácí metou a třetím metařem. Většinou není dobré, aby tento hráč stál příliš daleko od domácí mety - kratší dráha odpalu i hodu zvyšuje pravděpodobnost autu na první metě.
Vnější polaři se snaží co nejlépe vyplnit zbylý prostor v poli. Proti pravému pálkaři stojí nesymetricky, posunutí blíž k čáře procházející třetí metou. Jejich vzdálenost od domácí mety se řídí zejména silou pálkaře a důležitostí bodu. Nejdále stojí levý polař - odpaly na tuto stranu mají u pravého pálkaře největší razanci. Střední polař je o něco blíž, a z pohledu pálkaře stojí v mezeře vlevo od nadhazovače. Pravý polař musí pokrýt největší úhel - je postavený v jeho středu a blíž k domácí metě. Odpaly na tuto stranu nemají takovou sílu; stažené postavení přitom zmenší skutečnou šířku pole působnosti tohoto hráče.
Proti opačnému pálkaři se celé pole přesunuje symetricky na druhou stranu - druhý metař, protože obvykle nehází daleko, může hrát poměrně hluboko za spojnicí, šort hraje stále u spojnice druhé a třetí mety. První metař může o krok ustoupit (lepší možnost reakce na prudký odpal) a třetí metař se naopak vysunout o něco dopředu. Důležité není na které straně od domácí mety pálkař stojí, ale to, do kterého směru jde převážná část jeho odpalů - tedy hlavní je časování pálkaře. Tuto skutečnost si mnohá družstva neuvědomují a staví své pole nesprávně, jen podle postavení hráče na pálce.
S obsazenými metami a při sebemenší pravděpodobnosti hry proti běžcům se musí obvykle vnitřní polaři poněkud stáhnout ke svým metám, aby jich mohli po nadhozu snadno dosáhnout. Přitom však nesmí příliš odkrýt mezery v poli - šikovný pálkař by toho mohl snadno využít.
Je-li pravděpodobná ulejvka, vysouvá se třetí metař (zejména s levým pálkařem) blíže k domácí metě a ostatní hráči se o něco přiblíží k metám, které mají v takovém případě hrát. Všechny tyto přesuny jsou však poměrně nepatrné - v softbalu často rozhoduje rozdíl jediného kroku.
Na konci zápasu, jestliže pole hraje proti důležitému bodu, se vnější polaři stahují blíž k domácí metě: dlouhý odpal, i chycený, umožní běžci beztak skórovat. Proto je rozhodující dokonalé vykrytí bližší části pole.
Postavení hráčů před nadhozem je jedním z nejvýznamnějších taktických prvků v obraně. Velká část chyb (větší, než si polaři obvykle uvědomují) vyplývá z jejich špatného postavení. Proto je třeba stále hledat ideální pozici v dané situaci a poučovat se z vlastních chyb. Celá obrana by měla vědět, jaký nadhoz bude následovat. Zde je podmínkou dobrá znalost vlastního nadhazovače a chytačových signálů pro něj (do vnějšího pole může tyto signály předávat za zády šort nebo druhý metař).

2. Přemýšlení před hrou

Je velmi důležité, aby si všichni polaři navykli před nadhozem dobře promyslet situaci. Každý obránce musí bezpodmínečně znát postavení běžců před rozehráním míče a vědět, jaká hra je pro družstvo nejvýhodnější. Proto je třeba, aby si polař nejprve všiml, které mety jsou obsazené, a pak rychle promyslel, co by měl hrát, jestliže:
a) na něj půjde rychlý odpal po zemi
b) k němu směřuje pomalejší odpal
c) chytí míč ze vzduchu
Pochopitelně kdykoliv se situace může změnit tak, že je nutné improvizovat. V každém případě však polař musí stále vědět o postavení běžců. Rozmyšlení základních problémů předem mu usnadní a zrychlí rozhodování a často pomůže i při řešení nenadálé složitější situace. Z malé psychické připravenosti hráčů před odpalem plynou ty nejhrubší chyby v obraně.

3. Aktivita a agresivita

Mezi základní kvality softbalového hráče patří činorodost, přemýšlivost a nebojácnost. Jen málokterá akce ve hře probíhá schematicky, podle přesného plánu. Ve většině případů musí hráči přispět svou improvizací, aktivitou. V každé neobvyklé situaci by se všichni obránci měli ze všech sil snažit zapojit do hry - najít nevyplněné místo v obraně a co nejrychleji je zaujmout. Téměř vždycky existuje způsob, jak přispět a významně pomoci ve společné obraně: záběhem, sledováním běžce, hraním prázdné mety, upozorněním spoluhráče atd.
Dobře hrající obranu lze na první pohled poznat podle neustálého promyšleného pohybu všech hráčů. Pohodlnost a sledování hry z povzdálí svědčí o slabé vůli hráče a nízké morální úrovni celého týmu.
Druhou důležitou vlastností dobrého obránce je agresívní hraní míče. Při velké rychlosti a spádu hry si nikdo nemůže dovolit váhat; v některých případech je možné volit mezi pečlivou a riskantní hrou, nikdy však ne mezi váháním a rozhodností. Situace, kdy je výhodnější před míčem ustoupit nebo na něj počkat, jsou v softbalu velmi vzácné. Velká část chyb polařů je způsobena malou rozhodností a váhavým postupem proti míči. Naproti tomu počet chyb vyplývajících z příliš "ostré hry" je zanedbatelný.
Každý polař by si měl před nadhozem představit, že odpal letí na něho a duševně se připravit na prudký výběh nebo skok po míči. Jestliže je předem odhodlaný hrát naplno, nebývá pro něj takovým problémem rychle a správně reagovat, jestliže odpal směřuje skutečně na něj.

4. Pozornost

Jednou ze známek dobrého družstva je neustálá pozornost při hře. Průměrný zápas trvá asi hodinu a často se stane, že za celou dobu mají někteří hráči - zejména vnější polaři - možnost všehovšudy jednou nebo dvakrát zasáhnout. Vydržet hodinu v relativní nečinnosti a pak bezchybně a přesně zahrát jediný obtížný míč není žádná legrace. V mnoha, zejména slabších, družstvech se stává, že pole "usne", jestliže je nadhazovač v tísni a začně pálkařům dávat mety. Nedostatek vůle a pozornosti se v takové chvíli obvykle krutě nevyplatí: nadhazovač bojuje ze všech sil, podaří se mu přinutit pálkaře ke špatnému odpalu, který by měl znamenat aut, ale nedostatečně koncentrovaní polaři začnou dělat chyby. Taková hra má pochopitelně ničivý účinek na psychiku nadhazovače - podařilo se mu vlastně zvítězit, potřeboval by si odpočinout, ale vlastní spoluhráči ho sami přinutili k dalšímu boji (tahle situace by samozřejmě neměla nastat, jestliže má družstvo k dispozici více přibližně rovnocenných nadhazovačů a může je vystřídat).
Požadavek přesné a pozorné hry při malé frekvenci odpalů je pro polaře velmi těžkou zkouškou. Ale i tehdy, jestliže je obrana hodně zaměstnaná, není snadné, aby všichni polaři vydrželi v maximálním soustředění při každém nadhozu a během celé rozehry.
Základní podmínkou bezchybné práce obránců je sledování míče. Tato vlastnost je zcela otázkou zvyku - dá se poměrně dobře vycvičit, pokud k tomu hráč má dostatek chuti a vůle. Sledování míče periferním viděním (tak, jak je to podvědomé) zdaleka nestačí k jeho bezpečnému odehrání; jestliže má polař schopnost soustředit se až do okamžiku chycení nebo sebrání výhradně na míč, a teprve pak "přepnout" pozornost na běžce a další hru, výrazně tím zvýší procento úspěšnosti svých zásahů.
Mezi nadhozy, před hrou, mají všichni polaři čas na fyzické uvolnění a současně promyšlení a přípravu na další hru. Jakmile nadhazovač s chytačem dokončí výměnu signálů, přechází celé pole do střehu - a právě od této chvíle se zároveň všichni hráči celým svým myšlením soustředí na pálkaře a na místo odpalu.
Odpálený nebo přihrávaný míč by měl polař vždycky pozorně sledovat až do rukavice, do místa chycení. Stejné pravidlo platí i pro míče běžící po zemi: teprve, když je míč bezpečně zpracovaný, je čas na ohlížení po běžcích. Zejména u ulejvek a zdánlivě jednoduchých míčů ležících v klidu na zemi je třeba nucené pozornosti k bezpečnému sebrání.
Žádný z polařů nesmí během rozehry zbytečně ztrácet míč z očí. Dokud je míč ve hře, musí být celé pole připravené bleskurychle zasáhnout. Jestliže se tedy polař musí při běhu otočit k míči zády, měl by to provést co nejrychleji a co nejdříve být hotov k další hře.

5. Hraní míče před sebou

Odpálený míč - ať už po zemi nebo vzduchem - se nejlépe hraje tehdy, jestliže se polař pohybuje přímo proti němu, ve směru jeho dráhy. Důvodů pro toto tvrzení je hned několik, a žádný z nich není zanedbatelný. Předně je velmi obtížné odhadnout rychlost míče a vlastního běhu tak, aby polař, běžící více méně napříč dráhy odpalu, křižoval tuto dráhu přesně v okamžiku, kdy tudy prochází míč. Většinou to hráči řeší tak, že v poslední fázi zpomalí a - pokud mají čas - čekají na míč v klidu. Při větší časové tísni a rychlém běhu je to ale dost těžký manévr, hlavně proto, že hráč má díky své setrvačnosti snahu pohybovat se dál z dráhy míče. Špatná rovnováha ztěžuje bezpečné zpracování a hlavně značně prodlouží přípravu k dalšímu hodu. Dobře vyvážené postavení proti míči naopak umožňuje rychlou reakci do stran a krytí náhlého odskoku tělem. Odpal přicházející zpředu se kromě toho lépe sleduje.
Ze všech uvedených příčin vyplývá nutnost hrát pokud možno každý míč před tělem, čelem proti němu (výjimkou jsou jen ty odpaly, při nichž to opravdu není možné stihnout). Nadbíhání obloukem sice prodlužuje dráhu běhu, ale ve skutečnosti podstatně zrychlí celou akci: při pohybu proti míči se hráč nemusí při sbírání nebo chytání zastavovat a může míč odehrát plynule, v běhu.

6. Spolupráce

Kdyby byl pohyb jednotlivých polařů při hře neorganizovaný, došlo by nutně k chaosu, z něhož by těžil soupeř. Proto si všichni hráči obrany stále vzájemně pomáhají. Za organizaci hry ve vnitřním poli je vždycky odpovědný chytač. Najít správnou míru individuality a organizovanosti není snadné: každý hráč se rozhoduje samostatně (to je nejrychlejší), ale ve sporných situacích je třeba "zásahu shora". Kdykoliv mohou hrát letící míč dva hráči zároveň, musí chytač rozhodnout a hlasitě zavolat jméno polaře, který hraje. Při velké rychlosti hry ve vnitřním poli není v softbalu zpravidla vhodné, aby chytač volal na polaře, jakou hru má zahrát. Na to nebývá čas - a příliš pozdní pokyn vede většinou k zaváhání a chybě (je spíš třeba, aby měli všichni dobrý přehled o situaci a hru předem promyšlenou).
Během hry dochází často k nepředvídaným událostem - běžec vyběhne k další metě, nešlápne při probíhání na metu, vybíhá příliš daleko, polař nemůže najít míč, který mu vypadl atd. Ve všech takových případech je třeba okamžité pomoci spoluhráčů, kteří, jestliže nemohou sami zasáhnout, polaře alespoň hlasitě upozorní. Zvlášť při některých náročnějších hrách (tečování, odříznutí apod.) se obránce musí plně soustředit na míč a v dalším rozhodování je z velké části odkázaný na hlasitou pomoc ostatních polařů. Úkolem takové pomoci je však hlavně upozornění na situaci, kterou hráč nevidí - a ne rada, co hrát.
Při vysokých odpalech do vnějšího pole se hráči řídí navzájem: ten z polařů, který běží na míč ze strany, a vidí tedy dobře křivku jeho letu, pomáhá svému spoluhráči k postavení ve správné vzdálenosti.
Kdykoliv se některý z polařů - to platí i ve vnitřním poli - rozhodne chytat vysoký odpal ze vzduchu, je povinen hlasitě a jasně zavolat, že hraje. Spoluhráči (ve vnitřním poli obvykle chytač) by měli potvrdit hru hlasitým zavoláním hráčova jména. Špatné dorozumění mezi hráči může vést nejen k chybě, ale i k nebezpečné srážce. Ve všech případech však musí každý polař, u něhož to jen trochu přichází v úvahu, jít naplno po odpáleném míči, tak jako by hrál v poli sám - dokud neuslyší volat některého spoluhráče, který odpal chytá.
Důležitou součástí souhry v obraně je zabíhání - krytí prostoru za metou nebo místem, na němž se chytá míč. Kdykoliv může hrát míč víc polařů, hraje jeden z nich a ostatní - pokud nemusí hrát na důležitějším místě - ho zajišťují, zabíhají. Při chytání vysokého odpalu stojí zabíhající hráč ve střehu blízko u chytajícího (obvykle za ním, ale tak, aby se mu nepletl pod nohy), připravený skočit po míči, kdyby polaři vypadl. Také všechny hry na metách, pokud nemají být hazardem, vyžadují bezpodmínečně dobrý záběh. V takovém případě stojí zabíhající hráč asi 5 metrů za metou (co nejblíž, ale aby stačil bezpečně zareagovat) ve směru příhozu. Pokud zabíhající hráč přibíhá z větší dálky (např. z vnějšího pole), měl by se snažit co nejdřív dostat do směru přihrávky - ze stejného důvodu jako při hraní proti míči.
Dalším příkladem spolupráce polařů při hře je nastavení hodu. V softbalu se nastavení nepoužívá příliš často - vzdálenosti nejsou obvykle příliš velké, a pokud jde odpal opravdu daleko za vnější polaře, bývá šance chytit běžce malá. Obvykle tedy vnější polaři házejí přímo do vnitřního pole; přesto však je v některých případech výhodnější příhoz nastavit. V takové situaci vybíhá obvykle druhý metař nebo šort několik metrů do vnějšího pole (ale ne příliš daleko - druhý hod by měl být vždycky kratší) a výrazným máváním zdviženýma rukama a voláním dává hráči zřetelný cíl k okamžité přihrávce - tohoto signálu užívají všichni vnitřní polaři, kdykoliv si žádají přihrávku z vnějšího pole. Protože nastavující hráč stojí zády ke hře, musí ho v tomto případě spoluhráči (nejčastěji chytač nebo ten hráč, který žádá o míč) hlasitě řídit.

B - Příklady obranné hry družstva

Následující kapitola uvádí většinu standardních situací a příklady jejich řešení. Každý tým musí pochopitelně přizpůsobit obrannou hru svým zkušenostem a schopnostem - zvlášť u náročnějších akcí. V některých fázích zápasu bývá často i pro vynikající družstvo výhodné zvolit jednodušší a méně riskantní variantu obrany.
Kromě dovednosti hráčů a úrovně souhry kolektivu rozhodují o obranné hře zejména tyto faktory: 1) počet autů 2) vývoj a skóre zápasu 3) důležitost jednotlivých běžců (zda některý z nich neznamená vyrovnávací nebo vedoucí bod)

1. Odříznutí míče

Dříve než se dostaneme k vlastním obranným hrám, je třeba probrat techniku odříznutí, která má v softbalové obraně velký význam.
Odříznutí přihrávky má dva účely: jednak kontrolovat současně při jedné přihrávce dva běžce a podle situace autovat kteréhokoliv z nich, jednak dát lepší cíl přihrávajícímu polaři a zvýšit bezpečnost hry.
Řezání míče se používá tehdy, jestliže se po metových drahách pohybuje více běžců současně. S jedinou výjimkou bývá přihrávajícím hráčem některý z vnějších polařů. Kromě něho se této hry přímo účastní další dva obránci; střední hráč, který řeže přihrávku, a zadní hráč na metě, jenž většinou řídí celou hru. Teoreticky je možné hrát odříznutí z větší dálky s nastavením. Není to však příliš častá hra, protože v takovém případě už většinou nelze chytat na metách dva běžce.
Před přihrávkou se musí řezající hráč postavit asi 15 metrů před metu, na kterou se hraje (a na které stojí zadní hráč). Je nutné, aby přední obránce stál přesně na přímce mezi přihrávajícím polařem a metou - ještě před akcí, v době, kdy vnější polař chytá a zpracovává odpal, se musí řezající hráč nastavit do směru. Zadní hráč ho přitom může hlasitě řídit. Tuto část hry je třeba se dokonale naučit, aby se hráči dokázali opravdu rychle srovnat do zákrytu.
Přední obránce dává máváním rukou cíl pro přihrávku z vnějšího pole. Přihrávaný míč by měl letět prudce nízko nad zemí, prudce a mířit na hlavu hráče, který odřezává míč. Zadní hráč - z mety - řídí hru podle situace v poli hlasitým a včasným voláním. Pokud má možnost vyautovat vedoucího běžce přímo z přihrávky zavolá "Mám!", "Já!" apod., čímž dává signál řezajícímu hráči, aby nechal míč projít. V tomto případě se tedy hraje úplně stejně, jako kdyby před metou nikdo nestál a přihrávalo se přímo na tečování běžce.
Jestliže však hra vzadu, na metě, nemá význam - běžec má příliš velký náskok na to, aby mohl být autován, nebo naopak o metu neusiluje - dává zadní hráč signál, po kterém vpředu stojící polař chytá míč,"odřezává" ho a okamžitě podle situace přihrává na některou z dalších met k autování následujících běžců.
Odříznutí přihrávky je velkou zbraní polařů, jeho zvládnutí je však velmi náročné na technickou úroveň, správné návyky a pozornost polařů. Tato hra byla (jako ostatně většina ostatních) převzata z baseballu, kde je jednou ze základních obranných akcí - v softbalu, při menších rozměrech hřiště a pomalejším míči, vyžaduje nesmírně rychlou a přesnou práci všech hráčů.
Má-li být odříznutí míče úspěšné musí být splněny následující podmínky:
1. Přihrávka z vnějšího pole musí být okamžitá, prudká a rovná a musí směřovat přesně na odřezávajícího hráče.
2. Přední hráč (při této hře klíčový) musí rychle reagovat na pokyny ze zadu a včas před přihrávkou se nastavit přesně do směru.
3. Důležité je, aby se tento hráč očima soustředil na míč a sluchem na hráče za sebou.
4. V případě nepřesné přihrávky je povinností předního hráče míč chytit a zabránit možnosti jeho průchodu do zámezí. Musí být tedy odhodlán chytat každý míč jako kdyby za ním nikdo nestál, a jen v případě, že si zadní hráč přihrávku vyžádá, nechat ji projít.
5. Přední hráč může sledovat situaci na metách teprve tehdy, když drží míč pevně v rukavici - do té doby se musí soustředit jen a jen na přihrávku. Sledování běžců při chytání míče je nebezpečným zlozvykem, který může pokazit celou akci. Kam bude házet, se dozví ze signálu - např.: "Řež - dva!" znamená příhoz na druhou metu.
6. Zadní, řídící hráč (obvykle to bývá třetí metař nebo chytač) by měl rychle hodnotit situaci na metách a včas, podle přesnosti přihrávky a postavení běžce dát signál přednímu hráči k odříznutí nebo puštění míče. Povel musí být výrazný a hlasitý, aby ho bezpečně slyšel i polař, který se soustředí na chycení míče. Hráč stojící vpředu by neměl být nucen k rychlé reakci na poslední chvíli. Signál k puštění míče, by měl být vydán jen tehdy, směřuje-li přihrávka přesně k cíli. V každém případě platí pravidlo, že bez signálu se míč odřezává.
7. Pokud se hraje na vedoucího běžce - s puštěním přihrávky - je třeba, aby se zadní hráč od chvíle, kdy je hra jasná, soustředil na míč. Jeho úkol nebývá snadný: obvykle má částečně zakrytý výhled až do posledního okamžiku a navíc bývá potřeba rychle pracovat s míčem při tečování. Pokud je přihrávka přesná, měla by k metě přicházet ve výši pasu nebo kolen - tedy ideálně k tečování.
8. Ostatní polaři na metách musí pozorně sledovat odřezávajícího hráče a být připraveni na rychlou přihrávku. Ostatní obránci (obvykle zabíhají) by měli sledovat běžce mezi metami a upozorňovat na jejich pohyby. Někdy se stává, že vedoucí běžec se snaží po odříznutí přihrávky a jejím rozehrání o postup na další metu. Při méně než dvou autech musí pole okamžitě zareagovat, a je-li to možné, zahrát na tohoto běžce (při pozdní reakci polařů je však samozřejmě výhodnější aut, než zbytečná přihrávka na vedoucího běžce). Také při dvou autech, jestliže vedoucí běžec usiluje o bod a není možné udělat na metě rychlý aut, je třeba hrát okamžitě na domácí metu.
Rozehrání míče na mety je tedy riskantní, pokud hráči na metách nedovedou rychle reagovat a odehrát míč jinam - ať už po tečování, nebo ještě před ním. Celá hra musí být ze strany polařů dokonale promyšlená. Někdy totiž bývá pro soupeře výhodné získat postup pro vedoucího běžce dokonce i za cenu autu. S důležitým běžcem a méně než dvěma auty musí tedy obrana hlídat především jeho a zabránit mu v postupu i za cenu toho, že další běžci získají mety.
V ideálním případě by měli obránci udržet běžce na metách (nedovolit jim zbytečně postupovat) nebo, pokud je to možné dosáhnout autu. Nikdy je to však nesmí stát zbytečný bod.
Odříznutí přihrávky je jednou z nejtěžších a nejkrásnějších softbalových akcí.

2. Odpal nebo útočná ulejvka do vnitřního pole

a) s první metou obsazenou (nucený postup)
Při prudkém odpalu a bezchybném zpracování míče by se polaři měli snažit o dvojaut přes druhou metu (dvě - jedna) - pokud jsou na to technicky dostatečně vybaveni. Určitě lze však dosáhnout alespoň autu na druhé metě, na vedoucího běžce. Při dvojautu se vždycky snažíme autovat nejprve vedoucího běžce, pak teprve pálkaře; pálkař je vždycky po odpalu pomalejší než běžec, který má výhodu vyběhnutí z mety při nadhozu. Kromě toho autování nejprve na první metě by znamenalo sice jistější aut, ale zároveň odstranění nuceného postupu, a tedy povinnost běžce na druhé metě tečovat. To se však může podařit jen u extrémně pomalého nebo nepozorného hráče.
I tehdy, směřuje-li prudký odpal na prvního metaře, měl by se tento hráč snažit zahrát aut nejprve na první metě a po odhození míče se rychle vrátit na svou metu a čekat přihrávku na autování běžícího pálkaře.
Jiná situace nastane tehdy, jestliže je odpal pomalejší nebo polař má obtíže s jeho zpracováním. Pak je nutné zahrát alespoň jistý aut na první metě. Příklad 1. (obr. )
Odpal po zemi na šorta s první metou obsazenou. Chytač - běží za pálkařem vnějškem pole zabíhat první metu; první metař se rychle vrací na svou metu; druhý metař hraje dvojaut na své metě; třetí metař reaguje na míč a pokud nehraje vrací se na třetí metu; šort sbírá míč a rychlou hrou přihrává na druhou metu na dvojaut; levý polař běží proti míči (v případě chyby vnitřního polaře ho sbírá a snaží se autovat některého z běžců, jestliže nedává pozor nebo usiluje o další postup); střední polař zabíhá druhou metu při dvojautu a v případě nově vzniklé situace pomáhá při hře na této metě; pravý polař přibíhá k první metě (na pomoc při případné další hře).
b) s první a druhou metou obsazenou (nucený postup)
Tato hra je obdobou předchozího případu - navíc připadá v úvahu možnost nuceného autu na třetí metě. Při prudkém odpalu se obvykle hraje dvojaut přes druhou metu, výjimečně bývá výhodnější zahrát nejprve třetí metu (pokud směřuje míč přímo na třetího metaře) nebo tečovat hráče probíhajícího okolo a pak zahrát na metu, nejčastěji první. Pokud hraje obrana jen na jeden aut je při dostatku času výhodnější zahrát třetí metu a vyřadit tak vedoucího běžce. Při dvou autech a včasném zpracování míče se vždycky hraje na nejbližší z met (pochopitelně z výjimkou domácí) - je to nejbezpečnější a nejrychlejší. Důležitý běžec na druhé metě by měl ke konci zápasu znamenat změnu taktiky v obraně: pak se polaři musí snažit autovat nejprve na třetí metě.
c) s obsazenou první a třetí metou (částečně nucený postup)
O volbě obranné hry rozhoduje stav a vývoj zápasu. Při jednom autu se obvykle polaři snaží o dvojaut přes druhou metu - v případě úspěchu bod stejně neplatí. Často se takto hraje i v bezautové hře, pokud ovšem stav zápasu není vyrovnaný nebo těsný; dva auty někdy obraně stojí za puštěný bod (pravděpodobnost, že by běžec dosáhl bodu během další hry, je velká).
Situace s první a třetí metou obsazenou je pro vnitřní polaře nejtěžší - obětovaná ulejvka, kradení i odpal vyžadují zcela odlišnou taktiku obrany. Protože šort i druhý metař hrají obvykle staženi těsně k druhé metě, bývá pro ně obtížné zahrát v takovém případě dvojaut, neboť většina odpalů pro ně směřuje na stranu vzdálenou od mety. Není-li tedy dvojaut možný, měli by se obránci snažit alespoň udržet běžce na třetí metě. Vnitřní polař držící míč se musí do poslední chvíle tvářit, že chce zahrát na běžce na třetí metě (a v případě, že se tento běžec nestáhne, na něho skutečně zahrát) a v poslední chvíli přihrát na první metu. Přihrávka však musí přiletět včas a první metař musí okamžitě reagovat a v případě potřeby po autování rychle odehrát míč k domácí metě. Tato akce je tedy náročná zejména na techniku prvního metaře při práci s míčem.
Jinou možností je náznak hodu na první metu plným pohybem - musí však být dostatečně věrohodný - a chycení hráče, který při něm vyběhne z třetí mety. Tato hra je vysloveně riskantní; spoléhá na oklamání běžce. Je však výhodná tehdy, jestliže by příhoz na první metu přišel už příliš pozdě nebo jestliže není čas udržet běžce (zejména takového, který znamená důležitý bod) u třetí mety. Odehrát míč po autu z první mety na domácí včas se může podařit jen tehdy, jestliže je běžec v okamžiku přihrávky stažený blízko ke třetí metě.
Obranná hra proti odpalu s běžci na první a třetí metě je náročná zejména pro třetího metaře a šorta. Pokud směřuje odpal do levé části pole, reagují oba na míč a ten z nich, který míč nesbírá, běží co nejrychleji na třetí metu. Pokud totiž není u mety nikdo z polařů, nelze pozorného běžce ani udržet na metě, ani na něho zahrát.
d) s běžci na všech metách (nucený postup - naplnění pole)
Tato situace je obdobná jako v bodě b) z hlediska volby, zda hrát na dvojaut nebo proti vedoucímu běžci (proti bodu). S jedním autem je možné hrát standardní dvojaut přes druhou metu - protože však v softbalu není tato hra nikdy příliš jistá (je třeba opravdu velké rychlosti), bývá výhodnější hrát bezpečnější aut na domácí metě, případně se pokusit i o dvojaut přes tuto metu. Taková hra je ideální zejména za bezautového stavu: dvojaut domácí - první. Na jeden aut by se mělo vždycky, když je to možné, hrát na domácí metu; při dvou autech na nejbližší nebo v případě časové tísně na první metu (na tuto metu se hraje i při chybě, jestliže vedoucího běžce už není možné chytit).
e) vysoký odpal vzduchem do vnitřního pole
Hráč, který míč chytá, hlasitě zavolá "Mám!" a chytač potvrdí jeho hru (pro případ, že by se více polařů ozvalo současně). Ostatní polaři - včetně vnějších - se snaží jednak obsadit volné mety, na nichž jsou běžci nebo na něž by mohli běžet po chycení nebo po vyhlášení "vnitřního chyceného" rozhodčím, jednak tyto mety zabíhat ze strany příhozu a zabíhat chytajícího hráče.

3. Odpaly do vnějšího pole

Na příkladě nejjednodušší standardní situace si vysvětlíme pohyb hráčů v obraně při delších odpalech. Důležitou zásadou je nikdy zbytečně neotálet s míčem ve vnějším poli. Zejména při delším odpalu mohou běžci postupovat beze strachu po metách tak dlouho, dokud je míč daleko od nich - dlouhý příhoz je dobře vidět a běžec má v případě nebezpečí dost času na to, aby se vrátil nebo naopak pokračoval na další metu. Každý míč musí tedy být po zpracování okamžitě odehrán do vnitřního pole tomu hráči, který si jej znamením vyžádá, nebo popřípadě nejbližšímu vnitřnímu polaři (obvykle na 2. metu).
Vnější polaři se při každém míči vzájemně zabíhají: při odpalu do středního pole z obou stran; v ostatních případech zabíhá vždy střední polař, zatímco hráč na odlehlé straně hřiště běží pomoci do vnitřního pole.
Vnitřní polaři se snaží obsadit a zabíhat mety, na nichž se bude pravděpodobně hrát, pod celkovým řízením chytače. Při delších odpalech vybíhá šort (do levého) nebo druhý metař (do pravého pole) pro nastavení.
a) dvoumetový odpal do levého pole s prázdnými metami (příklad 2)
Nadhazovač zabíhá třetí metu ze strany příhozu; chytač kontroluje hru ve vnitřním poli a zůstává u své mety pro případ další hry; první metař kontroluje, zda běžec šlápl při probíhání na první metu, a jakmile dosáhne druhé mety, běží první metař zabíhat domácí pro případ chyby a další hry; druhý metař hraje svoji metu (až do okamžiku přihrávky však stojí vedle ní a nechává ji volnou pro běžce) - tento hráč by se měl zřetelným máváním dožadovat přihrávky z vnějšího pole; šort obvykle reaguje nejprve po míči, proto by se na druhou metu sotva stačil včas vrátit - vybíhá tedy do pole pro nastavení v případě, že by polařům míč utekl; třetí metař hraje svoji metu; levý polař sbírá míč a okamžitě jej odehrává do vnitřního pole; střední polař ho zabíhá; pravý polař běží mezi první a druhou metu zabíhat přihrávku z vnějšího pole.
Zcela stejně se řeší tyto situace: dvoumetový odpal s obsazenou třetí a (nebo) druhou metou a delší odpal do vnějšího pole chycený ze vzduchu s běžcem na první metě. Ve všech případech je totiž situace v okamžiku přihrávky stejná: běžec usiluje o druhou metu, ostatní mety jsou prázdné.
b) jednometový odpal s prázdnými metami do pravého pole (příklad 3)
Chytač vybíhá za běžcem k záběhu první mety; první metař hraje svoji metu; druhý metař obvykle reaguje po míči a projde-li odpal, je pro další okamžik ze hry - měl by se skrčit, aby nemátl spoluhráče při přihrávce; šort hraje druhou metu; levý polař přibíhá na pomoc do vnitřního pole; pravý polař sbírá míč a hází jej podle postavení běžce (ve výjimečných případech je možné na prudký odpal do pravého pole při rychlé hře autovat na první metě!). Pokud stojí polař daleko nebo běžec hodně vybíhá od mety, znamenala by přihrávka na první metu risk, že běžec ukradne druhou. V takovém případě je tedy třeba buď zahrát druhou metu (to je zcela bezpečné) nebo při kratší vzdálenosti vyběhnout proti běžci a snažit se ho vyautovat, jakmile se pohne určitým směrem; střední polař zabíhá pravého při sbírání míče.
Analogická situace nastává při jednometovém odpalu s obsazenou třetí metou.
Pokud odpal směřuje do levé nebo střední části pole, nebývá šance chytit běžce přebíhajícího přes první metu reálná - proto se míč obvykle odehrává na druhou metu nebo z kratší vzdálenosti přímo nadhazovači.
c) třímetový odpal do středního pole (příklad 4)
Nadhazovač zabíhá třetí metu; chytač zůstává na domácí; první metař kontroluje běžce při probíhání první mety a pak běží zabíhat domácí metu; druhý metař nebo šort (obvykle ten z nich, který lépe hází) vybíhá pro nastavení, zbývající hráč kryje druhou metu; třetí metař hraje na své metě; střední polař sbírá míč a okamžitě ho odehrává nastavujícímu hráči - z nastavení se míč přihrává podle postavení běžce na třetí nebo na domácí metu; oba krajní polaři běží na míč a zabíhají středního při hře.
Stejně hraje obrana i proti chycenému odpalu ze vzduchu s obsazenou druhou metou. V tomto případě, protože míč neprošel za obranu, je však vzdálenost na přihrávku obvykle menší, a je tedy možné hrát přímo z vnějšího pole na třetí metu - nízkým příhozem, z větší dálky nejlépe o zem.
d) jednometový odpal s obsazenou první metou (odříznutí přihrávky u třetí mety)
Tato situace je prvním ze složitějších případů, kdy se v okamžiku přihrávky pohybuje na metách větší počet běžců. Při odpalu do levé části pole se běžec z první mety stěží pokusí pokračovat přes druhou metu na třetí: míč je na této straně hřiště a vzdálenost pro přihrávku není nijak velká - běžet dál by tedy bylo přinejmenším riskantní. Jiná situace už je při odpalu do středního nebo pravého pole. Větší délka hodu z vnějšího pole dává běžci reálnou naději získat třetí metu. A pokouší-li se obránci o autování na třetí metě, využívá obvykle situace běžící pálkař a pokračuje na druhou metu. V tomto případě musí tedy polaři rozehrát složitější obrannou hru. Analogická situace nastane při delším odpalu chyceném ze vzduchu s obsazenou první a druhou metou.
jednometový odpal do středního pole s první metou obsazenou (příklad 5)
Nadhazovač - zabíhá třetí metu; chytač řídí práci vnitřních polařů, hraje na své metě; první, druhý a třetí metař hrají na svých metách; šort odřezává přihrávku před třetí metou - třetí metař řídí zezadu jeho hru podle pohybu vedoucího běžce; střední polař sbírá míč a okamžitě jej odehrává prudkým, nízkým a přesným hodem na odřezávajícího hráče; oba krajní polaři jej zabíhají.
Pokud dojde k odříznutí přihrávky a rozehrání na některou z met, pokoušejí se polaři autovat, ale jestliže se přitom "utrhne" vedoucí běžec z třetí mety, je třeba všeho nechat a okamžitě zahrát na něj. Proto je důležitá úloha okolních hráčů, zejména nadhazovače za třetí metou a prvního metaře, kteří sledují vedoucího běžce a v případě, že vyběhne, je jejich povinností upozornit spoluhráče. Chycení běžce na domácí metě vyžaduje v tomto případě rychlou reakci polařů, ale při troše cviku se dá bezpečně stihnout (kdyby tomu tak nebylo, nemůže si družstvo dovolit rozehrát na další mety).
jednometový odpal do pravého pole s první metou obsazenou (příklad 6)
Tato situace se významně liší od předchozí - na nízký odpal totiž obvykle reaguje druhý metař a šort automaticky obsazuje druhou metu (kdyby se podařilo chytit míč ještě ve vnitřním poli, může se hrát dvojaut; proto šort musí být na druhé metě). Jestliže však míč projde do vnějšího pole, je při tomto postavení hráčů prakticky nemožné zahrát předchozím způsobem. Proto je výhodné, aby si při stejné hře prohodili hráči úlohy: nadhazovač odřezává přihrávku před třetí metou (jeho postavení je k tomu nejvýhodnější); chytač a první metař hrají stejně jako v předchozím případě; druhou metu však kryje šort a třetí metu zabíhá levý polař.
Při téměř stejné situaci tedy dochází k naprosto odlišnému pohybu hráčů v poli. O tom, jak bude obrana v daném okamžiku hrát, rozhodují v tomto případě první pohyby druhého metaře a šorta. Zejména u sporných míčů - někde mezi pravým a středním polem, kdy druhý metař nemusí daleko od mety - je třeba, aby chytač rychle posoudil situaci a pohotově nařídil obranu ve vnitřním poli. Výhodou prvního ze způsobů, kdy přihrávku odřezává šort je možnost rychlého a užitečného zabíhání třetí mety nadhazovačem (tento způsob se v baseballu, kde mají hráči více času na pohyb po hřišti, používá výlučně). Naopak druhá hra je jednodušší jak pro dvojici hrající u druhé mety, tak pro organizaci celé obrany, neboť hra jednotlivých obránců odpovídá i ostatním situacím při odřezávání přihrávky. Proto je výhodnější méně komplikovaná hra, při níž je odřezávajícím hráčem nadhazovač (i s tímto zjednodušením je akce beztak dost náročná díky velké rychlosti hry). V tomto případě má důležitou úlohu levý polař při zabíhání třetí mety - přehoz na této metě by znamenal dva body.
e) dvoumetový odpal s běžcem na první metě (odříznutí před domácí metou)
Úkolem obranné hry v této situaci je zabránit vedoucímu běžci získat od, případně se pokusit o aut na druhé nebo třetí metě.
dvoumetový odpal do pravé části pole s obsazenou první metou (příklad 7)
Nadhazovač odřezává přihrávku před domácí metou; chytač řídí jeho hru podle vedoucího běžce; první metař kontroluje u své mety běžce a po jeho proběhnutí druhou metou zabíhá domácí; druhou metu hraje jeden z dvojice druhý metař - šort (buď hraje druhý metař a šort ho zabíhá, nebo hraje šort a druhý metař vybíhá do pole pro případné nastavení); třetí metař kryje svoji metu a levý polař ji zabíhá pro příhoz ze strany nadhazovače; pravý polař, zabíhaný středním, sbírá míč a rychle odehrává na odřezávajícího hráče.
Této situaci je analogický také jednometový odpal s druhou nebo první a druhou metou obsazenou. V tom případě je důležité, aby se vnitřní polaři stačili co nejrychleji nastavit na odříznutí. Stejnou akci je možné zahrát také při kratším odpalu vzduchem do vnějšího pole s obsazenou třetí a některou další (nejčastěji první) metou - běžec z první mety se bude snažit využít přihrávky na domácí metu k získání druhé mety.
Odříznutí příhozu se tedy vyplatí, kdykoliv je na metách víc běžců; dává v mnoha případech alespoň možnost vyautovat nepozorného běžce při přebíhání mety. Tato hra je však náročná na rychlé posouzení siutace - pohyby jednotlivých hráčů jsou odlišné i při malé změně v poli. O tom, zda odpal umožní běžci získat jednu či dvě mety, rozhoduje kromě délky odpalu také kvalita vnějších polařů. Z toho musí obrana (řízená chytačem) vycházet při volbě okamžité taktiky: bylo by například chybou postavit se na odříznutí před třetí metu, jestliže běžec bude v okamžiku přihrávky už usilovat o domácí. Vnitřní pole musí tedy rychle reagovat na každou změnu ve vývoji rozehry a každý z hráčů musí přesně vědět, kde je jeho místo v dané akci.

C - Obrana proti zvláštním útočným hrám

1. Kradení

Nejúčinnější obranou proti kradení met je co největší pozornost vnitřních polařů, zejména chytače, kdykoliv jsou na metách běžci. Chytře a pozorně hrající chytač může ve spolupráci s polem udržet po celý zápas běžce u met a krádež jim nedovolit jim ukrást ani jednu metu.
Důležitá je správná taktika při rozhazování míče na mety. Pokud si běžec vybíhá dál z mety nebo nedává při výběhu pozor, měl by se chytač snažit překvapit ho nečekaným příhozem. Jediná přihrávka na metu obvykle stačí k tomu, aby si běžec dával příště větší pozor a držel se víc zpátky (zejména tehdy, když chytač ukáže, že o běžci nejen ví, ale že také umí dobře házet). V další hře už pak většinou postačí náznak hodu k tomu, aby se běžec stáhl.
S výjimkou této hry - kdy je účelem zastrašit běžce a držet ho u mety, by však chytač neměl zbytečně rozhazovat míč, pokud neexistuje reálná možnost autu. Hráč, který rád hází, bývá pro útočníky příjemný: jestliže vědí, že se nechá větším výběhem běžce vyprovokovat k hodu na metu, mohou toho využít k ukradení další mety (pochopitelně nejde o kradení na signál, s nadhozem, ale až na příhoz - kradení s počkáním).
Z toho důvodu nesmí chytač házet za běžce tehdy, jestliže vybíhá hodně daleko z mety - zejména pokud jde o zkušeného protivníka. Zpracovat přihrávku na metě a okamžitě ji odehrát dál si vyžádá i u vynikajícího polaře poměrně dost času; naděje chytit běžce je poměrně malá. Pokud tedy běžec vyběhne daleko do metové dráhy, je potřeba přimět ho věrohodným náznakem hodu, aby prozradil svůj úmysl. Jestliže se chytí a vyběhne k další metě, nebývá problém ho autovat. Zůstane-li však mezi metami, musí chytač běžet proti němu tak dlouho, dokud se nepohne určitým směrem. (Běžec, pokud nechce být autován, se musí pomalu stahovat k metě s tím, jak se zkracuje vzdálenost chytačova hodu. Jestliže chytač umí dobře házet z běhu, může běžce, který se málo stahuje k metě, překvapit prudkým příhozem. Stejně tak se může pokusit autovat běžce, jakmile se výrazně hne k metě - nebezpečí, že by stačil otočit běh a ukrást metu, nehrozí).
Při házení na mety by se měl chytač vyvarovat jakýchkoliv zbytečných kroků a přípravných pohybů, které by varovaly běžce (jediným pohybem je nákrok s případným podskokem a nápřah ruky, který chytač provádí automaticky po každém chycení míče). Pouze tehdy, když je jeden nebo více běžců daleko z mety, vybíhá chytač ze svého postavení do hřiště. V žádném případě se pochopitelně nezdržuje shazováním masky.
Důležitá je při hře proti kradení spolupráce ostatních polařů. Kdykoliv jsou obsazené mety, měli by se obránci co nejrychleji vrátit ke svým metám, jakmile projde míč kolem pálkaře (ale ne dřív!). Zároveň musí vnější polaři okamžitě reagovat záběhem. Zabíhání met, přestože je při delším zápasu fyzicky vyčerpávající, je nesmírně důležité pro bezpečnost hry - proto je povinností vnějších polařů zaběhnout metu vždycky, když je možnost, že se na ni bude házet. Vnější polaři by měli vyběhnout, jakmile míč projde zónou (pozor však na odpal) a běžet co nejrychleji do směru přihrávky, tak aby i z větší dálky přibíhali proti míči přímo a ne ze strany. V okamžiku, kdy je jasné, že míč nebude rozehrán, se musí zastavit a rychle vrátit na své místo, aby byli včas připraveni před dalším nadhozem.
Dobře zahraný záběh znamená do velké míry vyloučení rizika přehozu. Často se dokonce stane - k velkému zadostiučinění poctivě hrající obrany - že běžec se záběhem nepočítá a na přehoz vyběhne k další metě. Pěkný aut je pak zaslouženou odměnou za vynaloženou námahu vnějších polařů.

2. Dvojí kradení

Proti dvojímu kradení s běžci na první a druhé metě se hraje tak, jako by kradl jen vedoucí běžec (autuje se na třetí metě). Zvláštním - a pro obranu velmi obtížným - případem je dvojí kradení s obsazenou první a třetí metou. Běžec z první mety se snaží o kradení druhé, zatímco běžec na třetí metě znamená pro obranu stálou hrozbu. Jestliže se polaři pokusí autovat u druhé mety, bude se tento hráč snažit využít času ke získání bodu. Zejména při méně než dvou autech počítají útočníci často s tím, že běžec na třetí metě obranu zaměstná natolik, aby jeho spoluhráč mohl pohodlně a bezpečně ukrást druhou. Dva běžci ve skórovací pozici znamenají pak pro útok mnohem optimističtější situaci než dosavadní povinnost nuceného postupu. Proto je nesmírně důležité, aby obrana dokázala zahrát tak, aby k dvojímu kradení nemohlo beztrestně dojít. Akce proti dvojímu kradení je bezpochyby nejnáročnější hrou ve vnitřním poli.
Stejně jako vždycky, když je potřeba kontrolovat více běžců zároveň, používá se i při této hře odříznutí přihrávky. Tady jde však o zcela výjimečnou situaci: akce se odehrává na malém prostoru a velmi rychle a přihrávka přichází z poměrně malé vzdálenosti, od chytače.
Dvojice polařů u druhé mety se musí předem domluvit na tom, který z nich bude při kradení hrát metu (tak to ostatně dělají před každým míčem s běžcem na první nebo druhé metě - v tomto případě však kryje metu ten z nich, do jehož pole by mohl směřovat případný odpal; ten, jenž stojí od mety dál). Celkově se oba hráči stáhnou blíž k metě.
V okamžiku, kdy míč projde kolem pálkaře, vybíhá odřezávající hráč k metě a kolem ní rychle dopředu, směrem proti chytači. Druhý z hráčů se u mety připraví k tečování a pozorně sleduje míč. Chytačova přihrávka směřuje prudce a rovně přesně nad druhou metu, nejlépe nad její pravý okraj, bližší k běžci. Třetí metař je připraven k tečování, a drží tak běžce blízko u mety. Polař, který v běhu odřezává přihrávku se v tomto případě neřídí pokyny zezadu; jednak na to není čas, jednak se hra musí řídit podle pohybů vedoucího běžce na třetí metě. Proto hráč periferním viděním sleduje vpravo běžce a zároveň se snaží co nejlépe v běhu soustředit na přihrávku (to je velmi těžký úkol). Jestliže běžec vybíhá daleko z mety, odřezává přední hráč míč a hraje na tohoto běžce. Pokud však zůstává stažený u mety, nechá polař míč projít a jeho spoluhráč se snaží autovat na druhé metě.
Nadhazovač by měl při této hře okamžitě po nadhozu odběhnout stranou (nejlépe zabíhat za domácí nebo třetí metu), aby nestínil svým spoluhráčům. Obtížnou úlohu má chytač: přihrávka musí být okamžitá a přesná, před hodem se však musí bleskově přesvědčit, zda 1) hráč z první mety opravdu krade (v opačném případě je bezpečnější nehrát) a 2) zda vedoucí běžec nestojí daleko od mety. Zkušený běžec, pokud předpokládá, co bude obrana hrát, se totiž může snažit ukrást domácí metu s počkáním na příhoz chytače. Pokud si chytač nevšimne jeho velkého výběhu a nezahraje na třetí metu na aut (jenž je v tomto případě dost pravděpodobný), je to hrubá chyba, která obranu obvykle stojí zbytečný bod. Po odhození se chytač postaví k autování u své mety.
Odřezávající hráč - druhý metař nebo šort - musí stát před nadhozem blízko mety, a jakmile míč projde, snažit se co nejrychleji dostat do směru přihrávky a co nejdál před metu. Kdyby totiž zůstal vzadu, znemožnil by spoluhráči za sebou včas reagovat na puštěný míč. Při odřezávání přihrávky je nesmírně těžké soustředit se zároveň na míč i na běžce - jakmile se běžec rozběhne k domácí metě nebo zůstane "viset" daleko u mety, musí polař dokázat koncentrovat veškerou pozornost na zpracování přihrávky, které musí být bezchybné. Pokud se běžec drží u mety, nechává polař míč projít na druhou metu k autování. V tomto případě je však nutné, aby do poslední chvíle předstíral chytání míče a jeho zpracování a odehrání na třetí metu. Výrazné pohyby i bez míče - pokud jsou prováděny opravdu věrohodně - zaženou vedoucího běžce, který musí u třetí mety dávat velký pozor, zpět k metě a získají čas pro autování na druhé metě (kdyby na odřezávajícím hráči bylo vidět, že míč pouští, může se pozorný běžec v poslední chvíli rozběhnout k domácí metě a poměrně snadno získat bod). Je třeba zdůraznit, že povinností odřezávajícího hráče je chytit každou nepřesnou přihrávku od chytače. Hráč za jeho zády má totiž omezený výhled, a tak méně přesný příhoz znamená obvykle přehoz mety - a bod. Proto by měl být přední polař vždycky připravený na chycení míče, a pustit ho jen tehdy, je-li přesný a drží-li se vedoucí běžec u mety. Poměrně složitá funkce odřezávajícího hráče klade velké nároky na jeho pohotové myšlení, rozhodnost a bezvadnou techniku (zejména je nutné dokonalé zvládnutí odehrání míče v běhu dopředu i do strany).
Ve zjednodušené formě může úlohu odřezávajícího hráče převzít nadhazovač. Protože však stojí příliš vpředu, může jen ztěží sledovat běžce na metě a přihrávky na druhou metu procházejí kolem něj často vysoko. Navíc tato hra není zdaleka tak účinná - běžec stěží vyběhne, jestliže se mu zdá, že chytač jen vrací míč nadhazovači.
Polař, který kryje druhou metu, se musí v pokrčeném střehu nad metou - připravený k tečování - zcela soustředit na letící míč. Zpracovaní přihrávky a rychlé tečování běžce je ztíženo špatným výhledem a pohyby odřezávajícího hráče. Navíc je třeba i během tečování být připravený reagovat na volání spoluhráčů a v případě, že se běžec z třetí mety opravdu rozběhne k domácí, míč okamžitě odehrát bez ohledu na situaci. Také okamžitě po tečování musí polař okamžitě odskočit do střehu s míčem připraveným k hodu na vedoucího běžce. První metař, chytač i odřezávající hráč, který jsou částečně mimo hru, by měli sledovat vedoucího běžce, a okamžitě vzburcovat obranu, jakmile se pokusí o postup. Kolektivní spolupráce je v tomto případě nutností, protože ostatní hráči na metách musí především sledovat míč. Jako každá hra v poli, i tato by měla být pochopitelně dokonale zabíhaná z vnějšího pole (druhá a třetí meta, případně pomoc při vyhazování běžce).
Výsledkem dobře provedené obranné akce při dvojím kradení by mělo být autování vedoucího běžce nebo jeho udržení u třetí mety a autování na druhé. Menší chybou je nepřesná přihrávka nebo zbytečné odříznutí míče, které nevede k autu - jejím důsledkem je ukradení druhé mety. V žádném případě však nesmí obrana dopustit, aby vedoucí běžec dosáhl bodu: to by byla i za cenu autu jednoznačně výhodná hra pro útok. Vzhledem ke složitosti této hry je vhodné hrát ji jen po všeobecné domluvě všech zúčastněných hráčů - na smluvený signál chytače s odpovědí.

3. Obětovaná ulejvka

Obětované ulejvky (a ulejvky vůbec) jsou v softbalu velkou zbraní. Vzhledem k rozměrům hřiště není prakticky možné, aby obrana hrála proti vedoucímu běžci - většinou se podaří nanejvýš autovat pálkaře na první metě (běžec má pochopitelně náskok z výběhu). S touto nevýhodou se musí polaři smířit a hrát obranu tak, aby pokud možno spolehlivě autovali alespoň jednoho běžce. Výhodu soupeře může však částečně eliminovat nadhazovač tím, že při předpokládané ulejvce hází těžko ulejvatelné míče - nejlépe vysoké, točené nebo stoupavé nadhozy. Ještě více než při jiných situacích závisí taktika obrany při hře proti ulejvkám na individuálních schopnostech hráčů. Každé družstvo proto hraje ulejvky trochu jinak, podle vlastních zkušeností a podmínek.
Uvedeme si tedy alespoň hlavní pravidla obrany v takové situaci:
a) ulejvka s obsazenou první metou
V tomto případě (stejně jako ve většině ostatních) je podmínkou úspěchu včasná reakce obrany. Vnitřní polaři by měli vyběhnout, jakmile se pálkař postaví k ulejvce - ale pozor! - nikdy ne dřív než při nadhozu. Předčasný pohyb obrany otvírá pálkaři mezery v obraně a umožňuje mu na poslední chvíli změnit úmysl a narazit míč mezi hráče, nebo pokud jsou příliš blízko, i pod jejich nohy (chytrý pálkař využije předčasně reagující obrany ke klamné ulejvce).
Největší část pole v této situaci obvykle pokrývá třetí metař. Jeho meta je prázdná, nemusí se držet vzadu a při hře má první metu prakticky před sebou. Tento hráč by měl dokázat odehrát všechny ulejvky směřující po pravici nadhazovače až téměř k domácí metě. S výjimkou dlouhých míčů, které směřují rychle k němu a které lze zahrát na dvojku, hází obvykle na první metu.
Úkolem nadhazovače je vykrýt celé pole vlevo před sebou a vedle sebe až k čáře. Výjimkou jsou krátké ulejvky, které sbírá chytač nebo třetí metař, a naopak dlouhé míče směřující až k první metě. Na míče před sebou by měl nadhazovač nabíhat zprava a sbírat je v pohybu k první metě, sbírání středně dlouhých ulejvek u čáry je ulehčeno malou vzdáleností k první metě a možností rychlého příhozu spodem bez nápřahu - jen s vytočením boků. V každém případě by cvičení rychlé reakce na ulejvku mělo být součástí nadhazovačova tréninku - některým nadhazovačům totiž jejich postavení a rovnováha po nadhozu a v neposlední řadě i koncentrace na nadhoz brání okamžitě vyběhnout proti míči.
Chytač sbírá ulejvky v bezprostředním okolí domácí mety. Nejtěžší míče jsou pro něho po levé ruce - měl by se snažit je rychle oběhnout zleva, a pokud jsou příliš daleko, měly by se už stát "kořistí" pohotového třetího metaře. Jen vyjímečně může chytač házet z otočky doleva, pokud je však čas, měl by se snažit k míči dobře postavit. Ve směru k první metě má chytač delší pole působnosti. Může sice vyběhnout ze svého postavení vzadu v území až poměrně pozdě, ale ani nadhazovač nemůže reagovat dřív a navíc chytač hraje míč před sebou.
První metař sbírá obvykle jen ulejvky směřující do jeho bezprostředního okolí, ty, které nemůže zahrát nadhazovač. První metu hraje obvykle sám, nebo, pokud by to nestihl, se snaží tečovat běžce před metou. Důležité je, aby tento hráč dovedl odhadnout, které míče sbírá sám, a které může hrát nadhazovač. V případě hry nadhazovače se musí první metař rychle vrátit na svou metu; bylo by však chybou, kdyby ustupoval na metu před míčem, který směřuje přímo na něho a který má hrát sám.
Některá družstva hrají proti ulejvce s pohyblivým prvním metařem - hráč vybíhá, stejně jako například třetí metař, daleko proti míči. Tato taktika má však své vážné nevýhody: druhý metař, který musí hrát na první metě místo něho, je nucen držet se do posledního okamžiku u své mety pro případ, že by soupeř nezahrál ulejvku, ale kradení (zejména s pravým pálkařem, kdy obvykle druhý metař kryje metu). Další nevýhodou je, že první metař sbírá ulejvku v pohybu k domácí metě a odehrání míče zpátky je velmi obtížné. Proto je zřejmě výhodnější přenechat větší část odpovědnosti nadhazovači a zároveň nechat hrát druhého metaře u jeho mety. Na dlouhou ulejvku do pravého pole - zejména mezi prvního metaře a nadhazovače - však druhý metař automaticky reaguje jako na odpal (pohybem na míč) a šort krytím mety. Sbírá-li ulejvku první metař, může druhý metař pokračovat dál na metu a v tomto vyjímečném případě zahrát aut. Je však potřeba, aby prvního metaře hlasitě upozornil, že mu pomáhá a že je možné přihrát na první metu.
Ve všech sporných situacích na hranici pole působnosti hráčů je třeba se i během rychlé hry hlasitě domluvit, kdo míč sbírá. Přednost má obvykle třetí metař, pak chytač, nadhazovač a nakonec první metař. Kolik dokáže který hráč uhrát, závisí na jeho rychlosti a inidividuálních schopnostech. Tomu by mělo každé družstvo přizpůsobit svoji obrannou taktiku.
b) ulejvka s obsazenou druhou metou
Při této hře je třeba navíc pokrýt třetí metu - nedovolit vedoucímu běžci, aby ji přeběhl do dlouhého výběhu, nebo v případě rychlejší ulejvky směřující přímo na některého polaře se pokusit na této metě o aut.
Takovou situaci lze řešit například tím, že se třetí metař drží stažený u své mety a jeho čáru s výjimkou dlouhých ulejvek vykrývá nadhazovač. To je však pro nadhazovače velmi těžká hra; přesně umístěnou ulejvku u lajny může stěží včas sebrat.
Proto je výhodnější řešení, které zachovává s určitými obměnami pohyby polařů z předešlé akce. Po nadhozu, s náznakem ulejvky vybíhá třetí metař dopředu a zároveň šort zezadu přibíhá na třetí metu. Oba hráči reagují okamžitě - výhodou této akce je, že může být použita bez ohledu na to, zda soupeř zahraje ulejvku nebo kradení. Druhou metu kryje druhý metař; pokud soupeř nic nezahraje, je třeba, aby tato meta byla obsazená, protože je u ní běžec (držení běžce u mety a případný odhoz). Tento hráč (jako v předchozím případě) by měl pohybem reagovat až po ulejvce nebo průchodu míče zónou. Směřuje-li dlouhá ulejvka do jeho části pole, může hrát stejně jako v předchozím případě.
c) ulejvka s obsazenou třetí metou
Proti této ulejvce je možné hrát stejným způsobem jako v předchozím případě. Cílem je udržet během autu běžce na třetí metě.Hráči tedy musejí sebrat míč rychle, a pokud je čas, před hodem na první metu zastrašit běžce (při velkém výběhu se hraje na něj zezadu šortem - jinak nemá běžec důvod, aby se držel stažený, a na příhoz na první metu může pohodlně ukrást domácí. Jestliže se běžec z třetí mety při sbírání ulejvky rozběhne k domácí metě, musí se vnitřní polaři hlasitě včas upozornit (v tomto případě je to úkol zejména šorta a druhého metaře) a zahrát domů. Pokud se nepodaří sebrat ulejvku včas, měli by se obránci snažit "chytit" vedoucího běžce alespoň náznakem hodu na první metu.
d) ulejvka s obsazenou první a třetí metou
Úloha obrany je v této situaci značně ztížená možností, že soupeř zahraje kradení. Je tedy potřeba hrát i při náznaku ulejvky stále jako proti kradení, a teprve když se míč dotkne pálky, začít reagovat na ulejvku. Největší potíž je v tom, že každá hra vyžaduje jiné pohyby obránců, má-li být zahrána efektivně. Třetí metař by měl už na náznak ulejvky vyběhnout proti míči, ale nemůže to udělat, protože šort hraje u druhé mety odříznutí, a tím by zůstala třetí meta prázdná (běžec by mohl vyběhnout daleko, aniž by polaři mohli na něho hrát).
Jediné, co polařům zbývá, je spolehnout se na vlastní rychlost a vyčkat až do ulejvky. Značná část odpovědnosti je i na nadhazovači, který může ulití míče pálkaři ztížit vhodným nadhozem.
Třetí metař se tedy drží blízko u mety a okamžitě po ulití vyráží dopředu proti míči. Šort běží po ulejvce co nejrychleji na třetí metu, druhý metař na druhou (i tehdy, jde-li ulejvka směrem k první metě).
Jiným způsobem řešení této situace je zastoupení třetího metaře při sbírání ulejvky nadhazovačem. Tato hra je mohem jednodušší pro všechny hráče na metách, ale mnohem těžší pro nadhazovače (viz bod (b)).
e) ulejvka s plnými metami
Všichni dopředu, hraje se dvojaut domů - jedna (-domů). Druhý metař hraje jedničku (pozor na dalšího běžce) a šort trojku. Druhá meta se nechává volná.
Při všech ulejvkových situacích je samozřejmě bezpodmínečně nutný dobrý záběh z vnějšího pole, v některých případech i pomoc vnějších polařů při hře na metách.

4. Skvíz

Je třeba říct, že proti dobře zahrané, nečekané skvíz neexistuje účinná obrana. Jedinou možnost má družstvo v poli tehdy, když se mu podaří rozpoznat signál a odhalit soupeřův úmysl hrát tuto hru.
Úkolem obrany je znemožnit pálkaři ulití míče - v tomto případě je jediným prostředkem nadhoz stranou. Pravidla nedovolují nadhazovači, aby úmyslně nadhazoval stranou, a tím znemožnil pálkaři odpal. Pochopitelně rozhodčí může stěží odpovědně prohlásit, že nadhazovač se předešlým nadhozem do zóny nestrefil schválně. Kromě toho pravidla mají na mysli souboj obrany s dobrým pálkařem - jde tedy o řadu míčů úmyslně nadhozených mimo metu. Protože při hře proti skvíz jde nanejvýš o jeden nebo dva nadhozy mimo zónu, rozhodčí by je měli tolerovat (tak se to na opravdu vysoké úrovni dělá - a je to správné, protože v opačném případě by bylo značně zvýhodněno družstvo na pálce).
Jestliže je tedy očekávána skvíz, domluví se signálem chytač s nadhazovačem k nadhozu do strany. Nadhozený míč směřuje asi 1 m od domácí mety směrem proti běžci - ke třetí metě; pravému pálkaři prochází za zády a levý na něj ze svého území nedosáhne. Chytač musí být pochopitelně připravený k podskoku do strany, chycení míče a tečování hráče. Pokud opravdu šlo o ostrou skvíz, měl by být běžec z třetí mety s jistotou chycen.
Mnohá družstva si však pro malou spolehlivost pálkařů na skutečnou ostrou skvíz netroufají - běžec přeci jen nekrade metu naplno, ale čeká, až bude míč ulitý na zemi. Pokud jde o takového soupeře, je výhodnější při velké ostražitosti polařů nechat pálkaře ulejt a zahrát jako proti obětované ulejvce (nebo bezpečné skvíz, což je vlastně totéž). Při snaze běžce o domácí metu by ho obrana měla stačit vyautovat, jestliže neběžel naplno už od nadhozu.

D - Obranná hra z hlediska jednotlivých polařů

Pokusím se shrnout základní obranné akce družstva tak, jak je vidí jednotliví hráči, a stanovit úlohu polařů v různých situacích. Předpokladem je, že družstvo používá obranných taktik uvedených v předchozích kapitolách. Pokud si tým vypracuje odlišný přístup k řešení určité situace, změní se samozřejmě i úlohy jednotlivých obránců při této hře.

1. Nadhazovač

Snahou většiny družstev je co nejméně komplikovat nadhazovačům jejich beztak těžkou úlohu ještě složitými hrami při obraně. Postavení uprostřed čtverce však nadhazovače v některých situacích předurčuje k významné roli v obranné akci.
Jedním z takových případů jsou ulejvky a nevydařené, krátké odpaly do vnitřního pole. Nadhazovač sbírá všechny míče vlevo před sebou s výjimkou těch nejkratších - ty jsou záležitostí chytače. Měl by se snažit sebrat každou ulejvku směřující k první metě, a teprve tu, ke které se včas nedostane, přenechat prvnímu metaři. Míče vpravo od nadhazovací čáry sbírá nadhazovač jen tehdy, jsou-li dostatečně dlouhé; jinak patří třetímu metaři (vzdálenější míče by musel nadhazovač obíhat, nebo se u nich zastavit - v každém případě by měl být třetí metař rychlejší).
Pokud je obsazená třetí meta a chytač musí opustit domácí metu (odpal vzduchem mimo výseč nebo puštěný nadhoz), vybíhá nadhazovač co nejrychleji dopředu a hraje na domácí metě pro případ, že by se běžec pokusil získat bod. Tato situace je poměrně častá a je důležité, aby se nadhazovač naučil okamžitě vykrýt domácí metu, kdykoliv je ohrožená.
Při odpalu s běžcem na metě hraje nadhazovač odřezávajícího hráče. Musí proto rychle odhadnout, u které mety bude vedoucí běžec v okamžiku přihrávky, a postavit se před ni (nejčastěji je to domácí meta - třetí meta jen tehdy, jestliže běžec stál na první a odpal není příliš dlouhý). Rychlé postavení na správné místo je věcí cviku; zadní hráč by už měl jen mírně upravit práci nadhazovače.
V ostatních případech bývá úkolem nadhazovače obvykle zabíhání třetí mety (domácí metu zabíhá první metař - pokud není v poli více běžců, může nechat první metu prázdnou).

2. Chytač

Prvním chytačovým úkolem je vedení nadhazovače zápasem a jeho podpora v boji proti pálkařům. Každý chytač musí vědět, že jeho povinností je hrát tak, aby nadhazovač vypadal co nejlépe; jeho hra by tedy měla být nenápadná, spolehlivá a efektivní - nikoliv efektní. Velký význam má pro nadhazovače psychická podpora, proto by měl chytač opatrně zacházet s jeho důvěrou a přizpůsobovat svoje reakce povaze nadhazovače. Ironií je, že nedostatečně vyrovnaný nebo sobecky hrající chytač může být větším nepřítelem nadhazovače, než soupeřovi pálkaři. Proto by mělo být snahou chytače za všech situací v první řadě pomáhat nadhazovači - své vlastní problémy by měl dokázat vyřešit samostatně a stranou, aby tím v žádném případě neovlivnil výkon prvního hráče družstva.
Pro vyšší jistotu hry a i z bezpečnostních důvodů je nutné, aby chytač věděl, jaký nadhoz bude následovat. Proto užívá před nadhozem prstových signálů k dorozumění se svým partnerem. Signály se dávají na bobku, s prsty schovanými hluboko v klíně a nataženými, kolmo k zemi. Levá ruka s rukavicí kryje signály ze strany třetí mety. Příklady signálů: ruka v pěst - volný nadhoz
jeden prst - rychlý nadhoz
dva prsty - stoupavý nadhoz
tři prsty - klesavý nadhoz
čtyři prsty - křivkový nadhoz
Pro případ, že se soupeř snaží odečíst signál (buď samotný pálkař nebo některý z koučů nebo běžců na metách), je dobře mít smluvené znamení posunu - například dvojí rozevření všech prstů před začátkem signálu.
Chytač by měl nejen dobře znát pálkaře a umět proti nim účinně bojovat, ale především znát svého nadhazovače a vědět, jak mu co nejlépe pomoci. V ideálním případě by měl chytač signalizovat stejné nadhozy, jaké by nadhazovač házel sám - bez signálu (při dobré souhře obou hráčů to není nemožné). Pokud je nadhazovač v tísni a má problémy s určitým nadhozem, neměl by chytač chtít, aby tento nadhoz používal, jestliže to není nevyhnutelné. Při potížích je potřeba především nadhazovače podržet; pokud je naopak ve formě, lze hrát proti pálkařům naplno. Nadhazovač má právo nadhoz odmítnout (obvykle pokynem hlavy), jestliže mu vysloveně nevyhovuje. Nemělo by se však stávat, aby musel pravidelně zamítat tři nadhozy, než se chytač správně "strefí". V drobných případech se může nadhazovač přizpůsobit chytačově taktice (pokud si to může dovolit), častěji je vhodné, aby chytač ponechal spoluhráči právo jeho nadhozu. V naprosté většině situací by však měli vytvářet taktiku, přemýšlet společně a ve shodě.
Někteří chytači se snaží určit i místo, kam má nadhoz směřovat. Otázka, zda je nutné, aby to chytač předem věděl, je problematická - umístění nadhozu by mělo spíš zůstat věcí taktiky samotného nadhazovače (na směr míče v zóně by měl chytač dokázat snadno reagovat; problémy může způsobit jen nečekané stočení nadhozu). Pokud hráči považují tyto signály za účelné, měli by je v každém případě předávat stejným způsobem jako předchozí: pomocí prstů. Zcela nesprávné (a široce používané) je nastavení rukavice do místa, kam má nadhoz směřovat. Ve skutečnosti se chytač musí vyhnout všem pohybům, které by pálkaři naznačily cokoliv o následujícím nadhozu (poloha ruky při signálech musí být vždycky stejná a rukavice při nadhozu stále na tomtéž místě).
Jestliže většina nadhozů směřuje vysoko, měl by chytač pomoci k lepšímu míření celkovým snížením postoje - naopak při častých nízkých nadhozech je třeba se poněkud zdvihnout. Při chytání vysokých míčů na okraji zóny by měl však chytač zůstat co nejníž a zbytečnými pohyby nezakrývat rozhodčímu výhled a současně nevzbuzovat dojem, že míč je příliš vysoko.
Chycený míč by měl být vrácen nadhazovači přesně, rovným příhozem s vrchní rotací, směřujícím do výšky prsou. Volné a ledabylé vracení míče znamená výhodu pro soupeřovy běžce, řada nepřesných přihrávek zase zbytečně vyčerpává nadhazovače a rozptyluje jeho pozornost. Také rytmus hry je třeba přizpůsobit okamžité situace. Pokud nadhazovač "šlape", bylo by chybou vyvádět ho z tempa pomalým, rozvážným vracením míče. Jindy bývá naopak vhodné celou hru uklidnit a vyvést z tempa soupeře.
O rozehrávání míče na mety bylo podrobně napsáno v kapitole o kradení. Při ulejvkách sbírá chytač všechny míče v bezprostřední blízkosti domácí mety - směrem ke třetí metě je jeho působiště kratší, protože třetí metař přibíhá k míči obvykle z výhodnějšího směru (pokud se hraje na první metu) a navíc má výhodu možnosti dřívějšího startu.
Pokud není druhá ani třetí meta obsazená, vybíhá chytač za pálkařem k záběhu první mety - asi pět metrů vpravo od čáry. Tento záběh je velmi důležitý a účinný zejména u příhozů z pravé strany pole, které se mohly vykutálet z pole ven. Po skončení tohoto úkolu je třeba se vrátit zpět na svou metu.
Před nadhozem (ještě před signály nadhazovači) chytač kontroluje postavení všech polařů. Do vnějšího pole předává jeho pokyny druhý metař nebo šort; všichni hráči musí rychle reagovat na chytačovy příkazy.
Při všech sporných situacích ve vnitřním poli, kdykoliv na míč směřuje více hráčů, určuje chytač, který z nich bude hrát. Také v nenadálých nepřehledných situacích by měl chytač upozornit spoluhráče, jakou hru je třeba zahrát; jednotliví hráči by pak už sami měli najít svou úlohu ve hře.
Všechny pokyny by měl chytač dávat jasně a zřetelně, silným hlasem, dostatečně včas a nejlépe několikrát opakovat. Během hry chytač plně zastupuje kouče - je tedy potřeba, aby dokonale a s jistotou využíval všech svých možností a schopností.

3. První metař

Úkolem prvního metaře je hrát všechny odpaly a dlouhé ulejvky směřující do okolí první mety. Důležité je správné postavení před nadhozem, které by mělo tomuto hráči umožnit jak rychlý návrat na metu, tak i pokrytí co největšího prostoru do strany. Největším problémem bývají míče přes ruku - mezi prvního a druhého metaře, kde je jedna z největších mezer ve vnitřním poli. Zejména s pravým pálkařem by měl první metař stát dál od postranní čáry; odpaly na tuto stranu nemají zdaleka takovou sílu jako ke třetí metě.
První metař by se měl snažit brát všechny míče směřující k němu tak dlouho, dokud je jasně nehraje nadhazovač nebo druhý metař - teprve pak se může rychle vracet k metě (častou chybou je ustupování prvního metaře před odpalem). Pokud první metař sbírá míč, hraje svou metu buď sám - nebo u čáry tečuje běžce - nebo, jestliže je druhý metař u první mety, přihrává tomuto hráči.
Prudký odpal přímo na prvního metaře s obsazenou první metou znamená obvykle hru na dvojaut (výjimkou je důležitý běžec na druhé nebo třetí metě). První metař hází s otočkou doprava na druhou metu a pak se rychle vrací na svoji metu zahrát druhý aut. Aut na první metě může zahrát i druhý metař, jestliže má možnost dostat se na ni dřív než první. V tom případě je však třeba, aby se hráči hlasitě domluvili.
Kdykoliv je na některé z dalších met běžec, musí být první metař okamžitě po autu na své metě připraven k dalšímu rozehrání míče - odskok dopředu ihned po chycení (ale ne dřív) by měl hráč s plnými metami provádět automaticky.
Při delším odpalu je povinností prvního metaře zkontrolovat, zda se běžec dotkl první mety - v případě, že ne, vyžádat si míč pro hru na výzvu. Jakmile poslední z běžců proběhne druhou metu, přebíhá první metař do prostoru za domácí metou k záběhu.
V okamžicích, kdy se první metař přímo nezúčastní hry, je třeba, aby pozoroval běžce na metách a řídil své spoluhráče při obranné akci. (Často je obránce zády k běžci a neví, zda se má pokusit tečovat, nebo zda je pozdě a je třeba rovnou odehrát na další metu. V takovém případě je zcela závislý na pozornosti a aktivitě ostatních polařů, kteří běžce vidí.)

4. Druhý metař a šort

Dvojice hráčů u druhé mety se v kombinacích vzájemně zastupuje. Jejich úlohy jsou přitom velmi podobné, proto je účelné popisovat jejich hru společně.
Před nadhozem je třeba, aby se oba polaři dohodli, který z nich bude hrát druhou metu. Tento hráč pak v základním postavení stojí blíž u druhé mety a o něco dál od domácí, tak aby se nemusel na druhou metu obracet příliš daleko dozadu (zejména druhý metař si může dovolit hrát poměrně hluboko v poli, protože ke krátkému hodu na první metu mívá dost času). Postavení hráčů u druhé mety závisí na tom, na kterou stranu bude s největší pravděpodobností směřovat pálkařův odpal. Pokud je obsazená první nebo druhá meta, měl by se jeden z nich držet před nadhozem co nejblíž u druhé mety (samozřejmě proti dobrému pálkaři je v první řadě třeba stále vykrýt co největší část pole) - tento hráč by se měl vždycky dokázat včas vrátit na metu při odhozu nebo při kradení.
Při dvojautu přes druhou metu hrají v nejobvyklejším případě oba hráči: jeden z nich sbírá míč a přihrává, druhý s otočkou odehrává míč na první metu. K přihrávce na druhou metu užívá druhý metař nejčastěji hodu spodem s vytočením horní části těla doprava nebo hodu obráceným zápěstím, šort přihrává většinou spodem a na větší vzdálenost stranou nebo pod rukou. Pohyby hráčů musí být automatické - oba reagují do směru odpáleného míče. Důležitá je zejména rychlost a rozhodnost hráče sbírajícího míč.
Hraje-li se na dvojaut při odpalu podél postranní čáry (na prvního nebo třetího metaře) je v softbalu pivotujícím hráčem vždycky ten, který je na vzdálenější straně mety - např. při odpalu k první metě hraje druhou metu šort. Je to proto, že bližší z hráčů musí pohybem reagovat do směru odpalu, k čáře, a nestačil by se včas vrátit zpět.
Z pohybu hráčů do stran za odpalem vyplývá i jejich hra na okolních metách. Druhý metař vybíhá na míče do pravé části pole a obvykle pokračuje k první metě, kde může pomoci při nuceném autu, jestliže se první metař při sbírání musel příliš vzdálit od své mety (vždycky je však potřeba na spoluhráče hlasitě zavolat a vyžádat si přihrávku). Pokud druhý metař sbírá míč, který prvnímu metaři unikl, snaží se buď přihrát prvnímu metaři nebo zašlápnout metu sám - podle toho, co je rychlejší. Přihrávka z velké blízkosti (na jeden či dva metry) nemívá smysl; těžko se zpracovává a bývá obvykle rychlejší doběhnout nebo skočit s míčem na metu. V tom případě je třeba zavolat na prvního metaře, aby rychle uvolnil cestu. Při každém sebraném odpalu v okolí první mety by měl druhý metař usilovat o zašlápnutí mety tak dlouho, dokud se na ni spoluhráč nestačí vrátit - teprve pak se může rozhodnout k přihrávce.
Podobný úkol má i šort u třetí mety. Protože třetí metař má významnou úlohu při obraně proti ulejvkám, musí ho šort zastoupit i na každou naznačenou ulejvku, pokud je druhá nebo třetí meta obsazená. (Druhou metu v tom případě hraje druhý metař. Znamená to tedy, že s druhou nebo třetí metou obsazenou hraje druhý metař pravidelně svoji metu. Protože se však při ulejvce nebude na druhou metu hrát, nemusí tento hráč reagovat už na náznak uljevky, ale měl by počkat, až se míč dostane k pálkaři. Při ulejvce k první metě může hrát jako obvykle na míč; při neodpáleném nadhozu nebo snaze o kradení s běžcem na druhé metě kryje svoji metu. Šort ale musí vyběhnout ke třetí metě okamžitě na náznak ulejvky - nejdříve však s nadhozem - aby se na ni dostal včas. Velké nebezpečí samozřejmě vyplývá s předstírané ulejvky a odpalu do levé strany pole. Pro polaře je však výhodnější vědomě riskovat a za cenu určitého nebezpečí se soustředit více na dobrou obranu proti ulejvkám a kradení, než na obranu proti hře, která je vzácná a pro pálkaře přinejmenším obtížná.)
Výjimkou je situace s obsazenou první a třetí metou. V tomto případě je ve většině případů třeba, aby se oba hráči drželi v blízkosti druhé mety. Při promáchnutém míči a pokusu o dvojí kradení se obvykle hraje odříznutí před druhou metou. Jestliže ale soupeři zahrají ulejvku, je třeba, aby šort co nejrychleji obsadil třetí metu a zabránil tak běžci, aby se beztrestně vzdálil příliš daleko. Stejně tak je vhodné pokrýt i druhou metu proti běžci z první mety (při některých ulejvkách je možné zahrát aut na druhé metě nebo dokonce dvojaut). První metař tedy musí zahrát u své mety sám; druhý metař hraje dvojku. Tato situace je obtížná zejména pro šorta, který musí reagovat podle toho, co pálkař zahraje - při kradení zůstává u druhé mety; při ulejvce běží co nejrychleji na třetí. (Družstvo může pochopitelně podle vlastních zkušeností zvolit jinou taktiku - šort může například i s první metou obsazenou hrát na náznak ulejvky stále třetí metu, zatímco druhý metař kryje druhou pro případ odhozu. Uhlídat domácí metu je sice obtížnější, pokud se polaři vůbec pokoušejí o aut na druhé metě, ale šort získá významnou výhodu, že může vybíhat už na pohyb pálkaře. Stejně by se mělo hrát i v tom případě, že se soupeř o kradení zřejmě nesnaží nebo když naopak obrana nechce hrát složitější akce.)
Obecně shrnuto šort hraje třetí metu jen při snaze pálkaře o ulejvku, tehdy, jestliže třetí metař musí vybíhat dopředu a je nutné pokrýt jeho metu. Ve všech ostatních případech by měla být hlavním šortovým zájmem spolupráce s druhým metařem při kradení druhé mety. Někdy, po dohodě s třetím metařem, se může šort pokusit chytit nepozorného běžce - zatímco třetí metař zůstává vysunutý vpředu, šort přibíhá zezadu na třetí metu pro příhoz od chytače. Běžec se cítí jistý tím, že vidí třetího metaře daleko od mety, a pokud ho kouč včas neupozorní na nebezpečí, nestačí se vrátit. Pochopitelně tato hra má smysl jen jako překvapení. Jestliže šort běhá na třetí metu při každém nadhozu, budou si na něho útočníci dávat dobrý pozor. Některá družstva se snaží, aby šort hrál třetí metu častěji; je však mnohem logičtější, když ji hraje blíž stojící třetí metař. (Pokud musí šort často běhat na třetí metu, brzy se vyčerpá - nehledě na to, že s první metou obsazenou by se měl soustředit hlavně na dvojaut. Povinnost hrát při nadhozech, které pálkař neodpálí navíc třetí metu už neúnosně komplikuje jeho úlohu).
Při odhozu chytače na druhou metu oba hráči spolupracují: bližší kryje metu a vzdálenější ji zabíhá. Také při odpalu vzduchem do vnějšího pole hraje jeden z hráčů metu (šort při příhozu z levého a druhý metař z pravého pole) a druhý ho zabíhá. Něco jiného je však odpal po zemi. Bližší z hráčů obvykle reaguje po míči, a tedy od mety, a tak na metě musí hrát druhý z dvojice. Vyžádání přihrávky z vnějšího pole voláním a máváním rukama je samozřejmostí.
Při obzvlášť dlouhém odpalu zastává bližší z hráčů (ve středním poli ten, který dokáže rychleji házet) úlohu nastavujícího polaře: vybíhá do pole a signalizuje o přihrávku. Délka výběhu závisí hlavně na schopnostech přihrávajícího polaře; druhý hod nastavení - který už směřuje na některou z met - by měl být vždycky kratší než příhoz vnějšího polaře.
Při odpalu do levého nebo středního pole s obsazenými metami šort vybíhá několik kroků za míčem a snaží se podle pokynů třetího metaře odříznout přihrávku před třetí metou. (Tato hra se obvykle hraje z rozhodnutí chytače - tento hráč, který má zezadu přehled o celé situaci na hřišti zavolá, na kterou metu se má hrát. Pokud je to domácí, měl by se šort skrčit, aby vnějšího polaře nemátl při přihrávce - v žádném případě nesmí dál signalizovat o přihrávku.)

5. Třetí metař

Postavení třetího metaře před nadhozem závisí na síle pálkaře. Pokud v území stojí dobrý pálkař, který dokáže "zatáhnout" míč podél čáry, je třeba stát tak, aby bylo možné rychlým pohybem přes ruku dosáhnout na čáru. Takové postavení samozřejmě zmenšuje dosah hráče na druhou stranu, směrem do pole - proto u opačných pálkařů a u těch, kteří pálí menší silou, by měl třetí metař poněkud odstoupit od lajny. (Pálkařů, kteří dokáží odpálit k levé čáře není mnoho; hodně také závisí na umístění nadhozu v zóně. Proto by měl třetí metař dobře znát všechny takové pálkaře a navíc mít smluvený jednoduchý signál s nadhazovačem pro případ, že nadhoz bude směřovat nad pravou stranu mety, a je tedy možné, že bude odpálen po čáře.) Hloubka postavení se řídí jednak silou pálkaře, jednak rozmístěním běžců na metách. S druhou nebo třetí metou obsazenou by měl polař stát nanejvýš tak daleko, aby se třemi kroky dokázal rychle vrátit na metu k tečování. Technika návratu na metu by měla být dobře nacvičená: odstoupení levou nohou vzad, otočka doleva, dva kroky a nízký skok s otočkou do postoje těsně za metou.
Proti silnému pálkaři je třeba stát dál, tak aby se co nejvíc prodloužila doba na reakci na odpal. Naopak proti levému pálkaři, proti slabšímu pálkaři nebo v případě pravděpodobné ulejvky se třetí metař vysunuje několik kroků dopředu. Postavení třetího metaře by nikdy nemělo být tak hluboké, aby nestačil včas sebrat ulejvku do levé části pole. (Stojí-li hráč vzadu, až u své mety, je to pozvánka pro pálkaře, aby ulili. V některých případech však není třeba obávat se ulejvky - například se silným pálkařem na konci zápasu, s běžci na metách, jestliže obrana vede o více než dva body a následuje slabší pálkař. Ani vydařená ulejvka pro soupeřův tým nic neřeší; pálkař se musí snažit o prudký odpal. V takovém výjimečném případě může stát třetí metař až v úrovni své mety, kde má větší čas na reakci na odpal. Podobný případ nastává při dvou strajkách - ulejvkou do faulů riskuje pálkař aut.)
Třetí metař hraje všechny míče ve svém dosahu. Jeho hra by měla být rychlá a v případě potřeby i riskantní - nedostatek času většinou nedovoluje čekání na míč a bezpečné odehrání. Stejným způsobem by měl hrát i všechny ulejvky směřující na jeho stranu a vykrýt co největší část pole. S jedinou výjimkou reaguje třetí metař výběhem už na náznak pálkařova pohybu k ulejvce (pokud se pálkař sníží do ulejvacího postoje příliš brzy, vybíhá polař s nadhozem, kdy hráč na pálce už nemá příliš času změnit svůj úmysl). Touto výjimkou je situace s obsazenou první a třetí metou, jestliže se obrana pokouší zahrát odříznutí míče před druhou metou proti kradení. Třetí metař musí u své mety "držet" běžce a být připraven na přihrávku od řezajícího hráče. Pokud je schopen vnímat běžce i při soustředění na míč, měl by si přihrávku v případě potřeby sám voláním vyžádat - jinak je povinností prvního metaře sledovat hru a upozornit, na kterou metu je třeba hrát. V tomto případě tedy třetí metař nevybíhá na náznak ulejvky dopředu, ale čeká, zda hráč skutečně zasáhne míč. Pokud ano, musí být následující hra samozřejmě o to rychlejší (sbírání ulejvky komplikuje i skutečnost, že třetí metař musí kvůli odhozu stát poměrně blízko u své mety). Tuto výjimku ze hry si musí třetí metař dobře zapamatovat.
Při ulejvce s obsazenou první metou se musí třetí metař okamžitě po odehrání vrátit na svou metu, aby zabránil běžci v dalším postupu.
S první metou obsazenou, pokud se nehraje proti důležitému běžci na třetí metě (vyrovnávací nebo vedoucí bod) se může třetí metař pokusit na prudký odpal zahrát dvojaut přes druhou metu. S obsazenou první a druhou metou je obvykle nejrychlejší zahrát aut na vlastní metě a pak, pokud je čas, nejčastěji na první. U třetí mety bývá možnost spolupracovat se šortem, který na odpal reaguje pohybem k metě a přibíhá na ni z výhodné pozice odzadu.
Při sbírání odpalu s obsazenou třetí metou je třeba před hodem na první metu nejprve zkontrolovat běžce. V tomto případě je tedy spolupráce šorta na metě nezbytná. Jestliže je k hodu na první metu příliš pozdě, je možné pokusit se vylákat běžce věrohodným náznakem hodu na první metu. Polař by však neměl předem dát najevo, že o běžci ví.

6. Vnější polaři

U vnějších polařů snad ještě více než u vnitřních závisí na dobrém postavení před nadhozem. Proto je třeba, aby si dobře všímali všech pálkařů, jejich dovedností a zvyklostí.
Povinností každého vnějšího polaře je zabíhat při hře nejbližší metu. To platí zejména pro odhozy od chytače: s obsazenou metou vybíhá polař, jakmile míč projde kolem pálkaře, do směru hodu, a teprve tehdy, když je jasné, že chytač nebude házet, se zastaví a rychle vrací na své místo, aby byl připravený před dalším nadhozem. Trpělivé zabíhání mety je pro hráče fyzicky i psychicky vyčerpávající - v každém případě se však bohatě vyplatí, i kdyby to mělo být kvůli jedinému míči za zápas.
Při chytání odpalů do vnějšího pole se obránci vzájemně zabíhají: střední polař běží na všechny míče do stran, krajní polaři zase oba na odpaly směřující do středu pole. Na odpaly podél čar tedy reagují dva hráči, uprostřed všichni tři. Dodržování této zásady (výjimkou jsou jen vysloveně snadné odpaly vzduchem) je důležité z hlediska bezpečnosti hry. Obecně rozšířený zvyk, že polaři stojí a sledují hru svého spoluhráče, na hřiště nepatří. Každý z obránců by měl během hry stále hledat své místo a snažit se zapojit; správně dva z polařů běží na míč, třetí přibíhá do vnitřního pole pomoci záběhem, hraním mety nebo sledováním běžců.
Odpaly po zemi vnější polaři zásadně zaklekávají s výjimkou těch, které je třeba rychle, riskantně odehrát na metu k autování. Zabíhající vnější polař (za kterým už nikdo nestojí) musí míč vždy zakleknout.
Všechny míče ve vnějším poli by měly být okamžitě odehrány do vnitřního pole tomu, kdo si míč vyžádá, případně na nejbližší metu. Výjimkou je kratší odpal chycený ve vnějším poli ze vzduchu s běžci na metách. Polař s míčem vybíhá proti běžcům tak dlouho, dokud se nerozhodnou běžet na některou stranu (taktika je stejná jako u chytače, kterému vyběhne běžec z mety).
Zvláštním případem je dlouhý odpal mimo pole při méně než dvou autech s důležitým běžcem na třetí metě. Chycený míč sice znamená aut, ale zároveň umožní běžci skórovat. Proto je nutné v tomto případě nechat míč dopadnout na zem - to je mrtvý míč a běžec musí zůstat na metě.
Před každým nadhozem by vnější polaři měli vědět, na kterou metu a jak rychle je potřeba zahrát:
- při odpalu po zemi
- při odpalu vzduchem
- jestliže jsou potíže a zpracování míče trvá příliš dlouho
Velmi dlouhé odpaly se hrají s nastavením, to je však ve všech případech záležitostí vnitřního pole. Příhoz na spoluhráče musí být vždycky prudký a přesný - pokud směřuje na domácí nebo třetí metu z větší dálky, je vždy lepší házet rovně, s odrazem o zem, než vysokým obloukem.

E - Taktika nadhazovače

Každý nadhazovač se ve svém vývoji dříve či později propracuje k období, kdy se přestane soustředit na prvotní cíl - dopravit míč do zóny - a začne přemýšlet, jak nejlépe vyřadit soupeřovy pálkaře. Je důležité, aby přitom vycházel z vlastních možností: často je vidět hráče, který se snaží o kouzla, na něž mu zdaleka nedostačuje jeho technika, ale na druhé straně je i mnoho takových, kteří nadhazují jen s minimálním využitím chytrosti a mazanosti, a těží tedy ze svých schopností jen žalostně malou část.
Prvním předpokladem je, aby měl nadhazovač dostatek zbraní pro svou taktiku - a naopak, aby volil taktiku odpovídající jeho zbraním. Teprve při dostatečné jistotě je možné soustředit se na soupeřovy pálkaře a vymýšlet - jinak zůstává základním požadavkem dobrý nadhoz - strajk.
Jakmile však nadhazovač nemá větší potíže s kontrolou míčů, měl by se plně soustředit na souboj s pálkařem. Pro splnění nadhazovačova cíle - hození takového míče, jaký si protivník v daném okamžiku nejméně přeje - by bylo ideální, kdyby znal dobře zvyky všech soupeřů, jejich slabiny a psychologii. To je prakticky nemožné, a tak ve většině případů musí usuzovat z vnějších znaků a snažit se tvořit hru tak, aby pálkaře přelstil.
Základním a hlavním znakem je postavení pálkaře před nadhozem. Stojí-li pálkař daleko od mety, jsou nejúčinnější nízké míče na vzdálenou stranu - takové, na které stěží dosáhne. Někteří pálkaři v počátečním postoji stojí sice daleko, ale nakračují směrem k metě. Pak bývá naopak obvykle nejlepší házet na jejich stranu; zavřený postoj jim neumožňuje dostat se k takovému míči včas. Rychlé míče pod ramena platí také na pálkaře, který stojí těsně u mety.
Pálkař, který drží v zášvihu pálku vysoko, má rád nízké míče (vede pálku shora dolů), drží-li pálku nízko, pálí zřejmě raději vysoké. Velký nákrok znamená poklesnutí těla a potíže zejména s vyššími míči.
Na pálkaře, který uhýbá hlavou a špatně sleduje nadhoz, platí technické, kroucení míče - ne rovné, byť prudké nadhozy. Ten, kdo pálí trhnutím, nadměrnou silou, mívá potíže s kroucenými a často i s volnými obloučkovými míči. Pozdní, prudký švih si žádá rychlé míče k pálkaři.
Změna rytmu nadhazování je důležitou zbraní proti silovým pálkařům, má však malý význam proti hráčům s malým zapojením těla a dobrou kontrolou pálky. Vysloveně zpomalené míče je vhodné použít jen zřídka - jinak je nebezpečí dlouhého odpalu příliš velké. Účinnější je většinou použití rychlého nadhozu po řadě technických, umístěných. Pálkaře, který je nervózní (neustále pohybuje pálkou atd.) je dobře nechat chvíli čekat - nespěchat s nadhozem. Stejného triku je někdy možné úspěšně použít v napjaté situaci pro pálkaře, před třetím strajkem.
Taktika střídání nadhozů je do velké míry závislá na kondici nadhazovače. Pokud si to může dovolit (jestliže pálkař obvykle nepálí první míč), je výhodné získat prvním nadhozem náskok před protivníkem. Proto, pokud to jde, používáme zpočátku nejjistější nadhoz. Proti dobrému pálkaři však nebývá možné dovolit si takový přepych - je třeba riskovat a házet naplno už od začátku. Mnozí dobří pálkaři vybírají pěkný nadhoz, proto by nadhazovač měl začít házet do pálkaři nepříjemných končin zóny a pak přinutit soupeře odpálit tím, že mu předloží svůj nejsilnější a nejhůř palitelný míč právě do "jeho" místa.
Při volbě nadhozu by se měl nadhazovač vyvarovat stereotypu - zejména proti kvalitním pálkařům. Jestliže soupeř ví, jaký nadhoz bude následovat, vzrůstá jeho šance proti dobrému nadhazovači alespoň o padesát procent. Pochopitelně slabší soupeře je možné vyřazovat nějakým osvědčeným způsobem - jejich nervozita už například může způsobit, že točený míč jako třetí strajk je ve většině případů úspěšný. Nejsprávnější taktikou však je stále házet nejméně příjemné a nejméně očekávané míče.
Není dobře, jestliže se nadhazovač vyčerpá tím, že hraje naplno a riskantně i proti vysloveně slabým pálkařům. V takovém případě je třeba házet takové míče, jaké stačí - jestliže například na vyautování pálkaře bezpečně stačí tři rychlé nadhozy do horní části zóny, je zbytečné vymýšlet složitou strategii. Nepřiměřená hra svědčí o malém nadhledu nadhazovače a může znamenat zbytečnou metu zdarma nebo přinejmenším ztrátu energie. Na druhé straně by si nadhazovač neměl dovolit nechat odpálit slabé pálkaře.
Při prozrazeném signálu ke kradení by měl rovný, rychlý nadhoz směřovat k hornímu okraji zóny - tak aby se chytači co nejlépe zpracovával. Také proti pálkaři, který se snaží ulejvat, jsou nejúčinnější vysoké, nejlépe stoupavé nadhozy; ty se ulejvají nejobtížněji. Hra proti skvíz - nadhoz do strany - byla popsána už dříve.
Obecně shrnuto je většinou nejúčinnější zbraní umístění nadhozu. Proto by nadhazovač měl mířit zásadně na jeden z rohů zóny - jako cíl slouží chytačova kolena a ramena. Nadhoz do středu zóny je pro pálkaře ideální, a tak dobrý nadhazovač hází do tohoto místa jen tehdy, jestliže chce, aby pálkař máchl po míči. (Bohužel potíž je v současnosti s rozhodčími, z nichž mnozí neuznávají stranové míče jako strajky - přestože by to tak nemělo být. Jestliže rozhodčí přinutí dobrého nadhazovače, aby házel doprostřed zóny, nespravedlivě tím eliminuje velkou část jeho síly. Ve skutečnosti při ideálním nadhozu prochází míč zónou jen částí svého objemu; o takové nadhozy by se měl každý nadhazovač snažit - a rozhodčí by to v žádném případě neměli potírat.)
Stoupavé míče by měly většinou směřovat k hornímu okraji zóny, protože tam pálkař stěží dokáže zdvihnout pálku za míčem ještě výš - nedosáhne na něj. Ze stejného důvodu klesavé míče jsou nejúčinnější v dolní části zóny. Někteří nadhazovači s úspěchem používají stoupavý nadhoz letící v první fázi těsně nad zemí, který se na konci zvedne do zóny (pálkař do poslední chvíle netuší, že míč nespadne na metu). Křivkové nadhozy by se měly v posledním okamžiku stočit nad metu - vždycky je nejúčinnější míč na vzdálenější straně od pálkaře, například u pravého pálkaře nadhoz směřující vlevo od mety, který se v poslední chvíli stočí doprava. Pochopitelně nepříjemný je i nadhoz, jenž zpočátku letí směrem na pálkařovy boky, ale ten je možné při troše klidu bez problémů odpálit.
Na závěr několik slov o dovednosti, která přímo nesouvisí s nadhozy. Přestože nadhazovač stojí uprostřed vnitřního pole, směřuje k němu velká část odpálených míčů. Kromě toho hraje důležitou roli v obraně proti ulejvkám. Z toho důvodu je třeba, aby každý nadhazovač soustavným tréninkem zrychloval reakci a zvyšoval svou připravenost ke hře po nadhozu. Jde jednak o prudké odpaly letící z poměrně blízké vzdálenosti těsně okolo něj, jednak o ulejvky, na které je třeba rychle vyrazit dopředu. Problém obvykle dělá rozložení váhy po nadhozu - hráč mívá váhu vzadu, na patách, a tak je těžké skočit po míči nebo rychle vyběhnout. Největší překážky jsou však psychického rázu: nadhazovač se musí plně soustředit na nadhozy, a tak není dostatečně připraven rychle reagovat na odpálený míč. Je však možné tréninkem si vypěstovat užitečný návyk, který nadhazovači umožní koncentrovat se okamžitě po vypuštění míče na pálkaře a hru v poli.