VŠSK Univerzita Zlín


Vedení softbalového družstva

A - Osobnost trenéra

O významu osobnosti vedoucího a trenéra sportovního družstva není třeba se rozepisovat. Na jeho poctivém přístupu k práci závisí intenzita a efektivnost tréninku, na jeho odborných znalostech do velké míry rychlost a správný směr technického rozvoje hráčů, na jeho osobních vlastnostech morálka a atmosféra družstva. V softbalu jako v relativně mladém sportu zastávají dnes funkce trenérů často aktivní hráči. To však znamená vážné komplikace pro jejich práci - na jedné straně trenér, jako autorita a morální opora mužstva, a na druhé straně rovnocenný hráč s řadou vlastních problémů a potíží, jenž by se měl ve spravedlivé míře zúčastnit kolektivní hry. Ale ani nehrající trenér nemá zdaleka jednoduchou úlohu. Vypracovat si správný přístup k jednotlivým hráčům, vytvořit atmosféru důvěry a zároveň činorodé práce, udržet v družstvu kázeň a zároveň podporovat svobodný individuální rozvoj jeho členů, to všechno vyžaduje značnou dávku taktu, energie, organizačních a diplomatických schopností a především klidu a trpělivosti.
Dobrý trenér by měl v první řadě vést své družstvo v intenzívním, náročném duchu. Ne každé družstvo si dělá ambice na hru nebo dokonce vítězství v nejvyšší soutěži - přesto, bez ohledu na úroveň nebo stupeň soutěže, by měla být snaha všech týmů v zásadě stejná: dosáhnout za daných okolností maxima. Bylo by špatné, kdyby sport existoval jen ve své vrcholové, špičkové formě (bohužel mnoho lidí si to myslí nebo přeje). Vždycky existovalo - a doufejme, že bude existovat - převládající množství družstev, hrajících rekreačně, ze zábavy, pro radost ze zdravého pohybu a pro mnoho dalších, významných a bezpochyby kladných hodnot, mezi nimiž nemusí nutně být špičková výkonnost. Takové družstvo pochopitelně nebude trénovat třikrát týdně a jeho sestava se nebude řídit výhradně dovedností hřáčů. Ale ani tady by nikdy neměla chybět vůle něčeho dosáhnout, zdokonalit se, překonat vlastní pohodlnost a nešikovnost, vyvíjet se. Rozvoj každého družstva by měl směřovat kupředu, v rámci možností co nejefektivněji. Je vážnou chybou domnívat se, že forma hry "pro zábavu" má být spojena s uvolněným (nebo žádným) tréninkem. Ať už má družstvo jeden nebo tři tréninky týdně, vždycky by se měl trenér snažit vyplnit je zajímavě, intenzívně a náročně. Pomalý rozvoj, přešlapování na místě a nezáživná práce nutně znamenají, že celá záležitost pro hráče dříve či později ztratí přitažlivost, stane se ztrátou času.
Je třeba poznamenat, že vést družstvo správným způsobem není zdaleka snadná věc. Trenér sám může přímo řešit jen ty nejjednodušší problémy, například dobře zaměstnat všechny hráče v tréninku, naplánovat dlouhodobý trénink, zvládnout organizační záležitosti družstva atd. Dosažení dalších cílů už vyžaduje často trpělivou práci a přímo budovatelské úsilí: vytvoření docházkové a tréninkové morálky, získání autority a možnosti bezprostředně ovlivňovat herní vývoj jednotlivých hráčů, vytvoření jednoty kolektivu a využití jeho možností. Jedním z nejobtížněji dosažitelných úkolů - a také významným kvalitativním stupněm - je vybudovat prostor a podmínky pro uplatnění a rozvoj individuality všech členů družstva. Tím sport získává nové, nesmírně důležité hodnoty a zároveň skokem vzrůstá úroveň hry. Dokud trenér "táhne" své družstvo (často tomu tak bývá), je kvalita práce omezena jeho uměním, schopností komunikace s hráči a doslova mírou nátlaku, jakou mu umožňuje jeho postavení a autorita. Pokud se mu však místo toho podaří hřáče zainteresovat a nasměrovat správným směrem, přejde iniciativa do jejich rukou, zatímco trenér sám pak může zastávat úlohu zkušeného rádce, pomocníka a kapitána, který obratně a nenápadně řídí své družstvo k vytyčenému cíli. Takový stav je z mnoha hledisek ideální - hráči zaměňují pasívní úlohu za aktivní, přinášejí do hry i do tréninku nové velké možnosti a výměnou nacházejí ve své činnosti nové hodnoty. Úkolem trenéra však je neztratit v takové situaci kontrolu nad vývojem, svobodný rozvoj hráčů nesmí znamenat anarchii a roztříštění práce družstva - naopak by měl vést k většímu upevnění kolektivu a k ještě více intenzívnímu a cílevědomému tréninku.
Jak by měl trenér v ideálním případě pracovat, jakých možností využít z čeho vycházet? Na tyto otázky není snadné odpovědět, problémů je tolik, že by samotné vystačily přinejmenším na celou knihu - a i tak by bylo stěží možné podat obecně platný návod pro všechny situace. Pokusme se shrnout alespoň několik stěžejních zásad.
Snahou každého trenéra musí být vybudování autority, vztahu k hráčům založeného na vzájemné úctě a vědomém respektu ze strany členů družstva. Hráči by měli mít k trenérovi důvěru - proto by se měl snažit nedávat již příležitost k oprávněné kritice. Jeho postupování by mělo být pevné, měl by si být dobře vědom svých schopností a na druhé straně stejně dobře znát své možnosti a omezení - skromnost je vlastnost, která získává sympatie. Trenér by měl uplatňovat přísná měřítka především na sebe. Pokud od hráčů vyžaduje pevnou vůli, sebezapření, houževnatost a zaujetí při tréninku a hře, pak by měl tytéž vlastnosti projevovat v ještě větší míře sám při své práci - při vedení družstva (není tedy podmínkou, aby hráče předčil nebo se jim vyrovnal v samotné hře). Tento požadavek náročnosti je naprosto zásadní pro vytvoření autority, kdo jej nedokáže splnit, může autoritu získat jen stěží a nanejvýš dočasně (než to hráči poznají). A bez autority neexistují dobří trenéři - jen bezmocní.
Důležité je, aby byl trenér opravdovým odborníkem. Zejména dobří hráči dokáží ocenit zkušenost a vědomosti toho, kdo je vede. Dobrý trenér by se měl stále učit - jedině velká zásoba znalostí mu umožní vystupovat dostatečně sebejistě a rozhodně. Nezbytné jsou pedagogické schopnosti: trénink družstva by měl probíhat systematicky, plánovitě, s maximální efektivitou z hlediska rozvoje hráčů. Proto by měl trenér stále sledovat určitý cíl, zaměřit se na něj a nenechat se rozptylovat vedlejšími, podružnými detaily. Zjev člověka chrlícího ze sebe přemíru zbytečných informací, pokynů, rad a napomenutí je až nepříjemně častý. Takový způsob vedení družstva je projevem malé trpělivosti a naprostého nedostatku přehledu. Bohužel ve spoustě hloupostí je možné snadno utopit mnoho užitečného a cenného.
Trenér by měl mít smysl pro náladu v družstvu - dokázat využít nadšení, předcházet neshodám a citlivě léčit pocity zklamání z neúspěchu. Měl by se snažit udržet družstvo v pohybu, v práci, nenechat hráče zbytečně odpočívat. Mluvit by měl vždycky přehledně, jasně a srozumitelně a nikdy ne víc, než je nutné (člověk, který se rád poslouchá, dokáže dokonale zničit morálku týmu - prořečněný trénink hráče spíš nudí a uspává). Je potřeba mít stále na paměti, že slova mají tím větší váhu, čím je jich méně.
Stejně důležité je úzkostlivě uplatňovat při veškerém rozhodování zásady spravedlivosti. Ve sportovním kolektivu nesmí mít místo jakékoliv nadržování a zvýhodňování. Při určování sestavy, při rozdělování povinností i ve styku s hráči musí být trenér za každou cenu spravedlivý. Mávnutí rukou nad zdánlivě bezvýznamným problémem může pro některého z hráčů znamenat hořké zklamání a nesmazatelnou ztrátu důvěry k trenérovi.
Vedení hráčů k individualitě je těžkým úkolem (už v samotném spojení pojmů vedení a individualita se skrývá řada problémů). Všichni hráči by měli dobře ovládat strategii družstva. Trenér by se měl snažit probouzet v nich zájem o hru, touhu neustále zvyšovat svou odbornou úroveň. Součástí opravdu "profesionálního" přístupu ke hře každého jednotlivce je kázeň, disciplína. Z této vlastnosti hráčů pramení skutečná síla kolektivu. Kázeň by však měla být vnitřní, měla by být vlastností každého jednotlivce, vynucená disciplína, přestože navenek působí stejně a s její pomocí je při určité opatrnosti možné dosáhnout stejných cílů, je věcí krátkodobou, mémě hodnotnou a méně účinnou.
Jestliže si trenér chce udržet důvěru a úctu hráčů, měl by se k nim za všech okolností chovat zdvořile a s respektem k jejich osobnosti. V žádném případě se nesmí nechat strhnout a ani v té nejvyhrocenější situaci nesmí hráče jakkoliv snižovat. Přes všechno své zaujetí pro hru si trenér musí vždycky zachovat chladnou hlavu, udržet kontrolu nad situací a bezvadně se ovládat.
Každý - i ten nejlepší - hráč dělá chyby, v tréninku i zápase. Trenér by měl být neustále ostražitý a stále sledovat všechny členy družstva z tohoto hlediska, měl by však dobře rozlišovat mezi různými druhy chyb a jednat opatrně při jejich nápravě. Žádné chyby by se neměly hráčům vyčítat - největší procento selhání ve hře lze přičíst nedostatečné herní úrovni a zkušenosti. Takové případy trenér nesmí opomíjet, ale je na něm, aby podle nich upravil nácvik. Některé chyby vyplývají z celkové nedbalosti, nedostatku píle, zájmu, vůle hráče. Ani v takové situaci nepomůže vytýkání (to je málo účinné), ale je třeba najít pozitivní prostředky, jak chybu napravit - podchytit hráčův zájem, vzbudit soutěživost nebo donutit ho k poctivějšímu tréninku. Jak u chyb vyplývajících z nedostatku umění, tak u těch, které jsou zaviněny špatným tréninkem, musí být trenérovou snahou hledat cesty k trvalé nápravě: jednotlivé chyby nic neznamenají a jejich vytýkání nic neřešní - nanejvýš negativně působí na psychiku hráčů a na vztahy v kolektivu. Proto je důležité takové chyby zdánlivě přecházet a brát si z nich ponaučení pro vedení tréninku.
Zkušenější hráč, jakmile udělá chybu, o ní obvykle okamžitě ví. V takovém případě je velkou chybou trenéra, jestliže si hráčova selhání všímá nebo mu dokonce začně něco vytýkat - za daných okolností je to zcela zbytečné. Do jiné kategorie však patří takové chyby, které hráč dělá, aniž by cokoliv tušil, buď ani neví, že něco pokazil, nebo nezná příčinu pokažené hry, anebo je přesvědčen, že chyba vlastně není vážná (koneckonců nikdo není neomylný) - prostě ji v duchu zařadí mezi chyby plynoucí z nedostatku šikovnosti. Pokud jde o hrubou chybu (špatný návyk nebo nedostatek, který by se na dané úrovni vývoje neměl už objevovat), je třeba aby trenér zasáhl a na chybu upozornil. Tohle je tedy jediná skupina chyb, které si dobrý trenér dovolí hráčům vytknout: psychické chyby. Nikdy by však neměl hráči vytýkat chybu před ostatními, a v zápase teprve ne! S chybami je třeba se vypořádat během tréninku, v zápase se přirozeně vyskytnou, ale snaha o jejich vytýkání nebo okamžitou nápravu je tabu!
Na vážnou chybu by měl trenér hráče upozornit vždycky stranou, mezi čtyřma očima. Hlavní snahou by přitom mělo být nalezení cesty k nápravě, pomoc hráči. Je třeba vycházet z předpokladu, že žádný hráč nechybuje úmyslně - trenér by měl být v první řadě pevnou zárukou pomoci pro svůj tým.
Vytýkání mechanických chyb je vážným nedostatkem mnoha trenérů. Tito lidé se přitom řídí přesvědčením, že vytýkání i těch sebemenších chyb je účinným prostředkem, jak zvýšit nároky na družstvo a zrychlit jeho vývoj. Často se tímto způsobem v zápasu snaží dohnat to, co se zameškalo v tréninku. Protože za mnohé z takových chyb hráči často ani nemohou - jsou prostě záležitostí statisticky zákonitou - má tato metoda naprosto zhoubný vliv na morálku týmu, na jeho sebevědomí a nakonec i na autoritu samotného trenéra. (Hráči před ním prostě nemohou uniknout - místo platných rad a vydatné pomoci je trenér bedlivě sleduje a vytýká jim, že nedělají zázraky.) Proto dobrý trenér vždycky pečlivě zkoumá příčiny všech chyb a snaží se vždycky hledat takový způsob nápravy, který co nejúčinněji pomůže a co nejméně uškodí.
Některé opravdu vážné prohřešky proti kolektivní morálce a disciplíně si vyžadují veřejné projednání. Mělo by to však být vždycky v klidném ovzduší, nejlépe na společné schůzce.
Je výhodné, jestliže si družstvo mezi tréninky vyhradí čas od času místo pro schůzku mimo hřiště. Na takovém shromáždění je možné v klidu a neformálně projednat všechny organizační otázky (prostředí hřiště po tréninku většinou takové jednání neumožňuje). Schůzky družstva by měl trenér využít k vysvětlení společné strategie, k probrání taktiky a teorie vztahující se k současnému technickému nácviku na tréninku. Tím se vyhne potřebě dlouhých výkladů na hřišti, které zpomalují spád tréninku, a zároveň získá možnost prodiskutovat s hráči všechny sporné otázky, jež by mohly při nedostatečném dorozumění vést k omylům. Teoretická příprava hráčů je důležitou stránkou výrazně ovlivňující rozvoj jejich herní úrovně. Každý trenér by jí měl věnovat velkou pozornost a snažit se při každé příležitosti zvyšovat jejich odborné znalosti. Protože při dobře vedeném tréninku pro ni nezbývá příliš mnoho místa (výklad musí být co nejstručnější), je právě společná schůzka družstva ideální příležitostí. Teoretický výklad by se měl vždycky týkat aktuálních problémů - trenér by měl mít schůzku pečlivě připravenou a pokud možno všechny probrané věci prakticky uplatnit během následujících tréninků.
Vysvětlování a teoretická příprava hráčů má ještě jeden důležitý význam - snižuje se počet nedorozumění a chyb z neznalosti, hráči do velké míry hlídají své chyby sami.
Nesmírně důležitou stránkou osobnosti trenéra, vlastností, která by měla vyzařovat z každého jeho pohybu za všech situací, je optimismus a klid. softbalový kolektiv zahrnuje lidi nejrůznějších povah, vlastností a schopností. Je úkolem trenéra všechny tyto povahy sjednotit a pomoci jejich dorozumění při společné práci a zábavě. Nesmí se přitom spoléhat na kvality všech členů družstva - mnozí by prostě neobstáli, kdyby nebylo právě síly trenérovy osobnosti, jeho nadšení, zaujetí a optimismu, které dokáží ostatní strhnout k věcem, které by nikdy sami nedokázali. Dobrý trenér v sobě musí mít dostatek síly. Nesmí se nechat vyvést z míry zklamáním, jestliže u některých lidí neuspěje, nesmí ho rozčarovat málo iniciativní přístup některých hráčů. Jedině pak bude znamenat pro svůj tým pevnou oporu a zároveň záruku všech hodnot, které si kolektiv dokáže vytvořit, jedině pak si získá neomezenou důvěru, úctu a přízeň všech hráčů.

B - Softbalové družstvo

Protože softbal je kolektivním sportem, musí se trenér vedle rozvoje svých hráčů pozorně věnovat i utváření družstva jako celku. Pouhé spojení jednotlivých - často velmi rozdílných - individualit znamená jen potíže: samotný trénink představuje pro každého určitou zátěž a v kolektivu přistupuje navíc problém shodnout se s ostatními. Nové hodnoty přináší kolektivní sport teprve tehdy, projeví-li se u všech členů družstva vědomá snaha podřídit se, přizpůsobit a dát své síly a schopnosti plně do služeb celku - vnitřní kázeň, disciplína. V každém kolektivu, v každé společnosti je málo platný sebeschopnější člověk, jesliže nemá dostatek vnitřní disciplíny a schopnosti sloužit kolektivním zájmům. Ve sportovním kolektivu - zaměřeném na intenzívní a náročnou práci - to platí dvojnásob.
Každý trenér by měl trvat na dodržování disciplíny - rozumně, ale přísně stanovených pravidel. V žádném případě to však nesmí znamenat nadřazený vztah, ponižování hráčů nebo nesmyslné a bezúčelné omezování jejich indiviudality. (Každá nově vytvořená kolektivní hodnota znamená určité omezení svobody jednotlivců. Proto musí trenér s rozvahou posuzovat situaci a nesnažit se prosazovat malichernosti za cenu příliš velkých a nepříjemných omezení.)
Všichni hráči by měli cítit určité společné pouto, jakési "vlastenectví" v tom nejlepším slova smyslu. K nejnápadnějším symbolům družstva patří společný dres. Trenér by měl dbát na to, aby se všichni hráči starali dobře o svůj dres, měli ho stále čistý a v pořádku. Dres se samozřejmě nepoužívá nikde jinde než na zápasech (ani jeho jednotlivé části). Pro trénink musí mít hráči jiné oblečení. Spodní tričko by měli ve dnech, kdy není nadměrné horko nosit všichni hráči. Mělo by být jednotné barvy a na každý zápas čistě vyprané. Povinné nošení dlouhých lyžařských spodků v chladných dnech je rozumným pravidlem - dá se tak předejít zbytečným svalovým poraněním a zároveň zpříjemnit a usnadnit slajdování.
Podobnou péči jako dresům je třeba věnovat i údržbě domácího hřiště. Pokud má oddíl vlastní hřiště, měl by se pečlivě starat o jeho úpravu a opravu. Domácí hřiště by mělo být před každým utkáním dobře připravené - nalajnované a mety a ostatní příslušenství (sítě, ploty, lavičky) v pořádku.
Na všechny tréninky i zápasy chodí hráči bezpodmínečně včas. Trenér pečlivě sleduje účast, a jestliže některý hráč opakovaně přichází pozdě, taktně ho upozorní. (Sledování docházky je mnohem účinnější než pozdní drastické zásahy a opatření. Vysvětlení důležitosti včasného a poctivého chození na tréninky a zápasy často pomůže mnohem víc než výčitky nebo veřejné pranýřování, které spíš probudí hráčův vzdor bez ohledu na oprávněnost argumentů.) Při posuzování důvodů nepřítomnosti a omluv hráčů musí trenér úzkostlivě dodržovat spravedlivé zásady. Přísnost měřítek by měla přinejmenším odpovídat intenzitě práce duržstva, příliš uvolněné požadavky a malé nároky na docházkovou disciplínu vedou k morálnímu rozkladu týmu a nespravedlnosti, těžce pociťované mnohými hráči. (Zatímto někteří hřáči vědomě "obětovali" některou ze svých vedlejších činností nebo zálib a odměnou očekávají intenzívní společnou práci, trenér jiným toleruje nezodpovědný přístup a pochybné výmluvy. Přísnost a nesmlouvavost - ovšem se současnou snahou o pochopení problémů členů družstva - je zde nejlepší cestou k nastolení spravedlnosti a příznivého pracovního ovzduší.)
Důležitým principem ve sportovním kolektivu je rovnost. Všichni hráči jsou členy jednoho družstva - nosí jeden dres, společně hrají, trénují a bojují o vítězství. Poslední náhradník je stejně platným členem týmu jako nejlepší pálkař nebo nadhazovači. Na vítězství se podílejí všichni stejnou měrou - hráči v poli stejně jako náhradníci na lavičce. Nebýt týmové spolupráce, nevedl by výkon ani toho nejlepšího hráče družstva k vítězství. Dobří nebo vynikající hráči si pochopitelně zasluhují úctu, obdiv a uznání, ale v žádném případě jim jejich schopnosti nedávají právo na jakékoliv výhody při tréninku i při hře. Ani ten nejlepší hráč by neměl projevovat svou individualitu prosazováním vlastních pravidel a porušováním všeobecné disciplíny: i ta největší "hvězda" družstva je povinna stejně jako ostatní se zúčastnit tréninku, stejně poctivě trénovat a plnit i ostatní funkce v týmu.
Hráči jednoho družstva by měli všechno dělat - pokud to jen jde - společně. Společně by měli zahajovat trénink, všichni společně trénovat, společně se rozcvičovat, společně vybíhat do hřiště při zápasu. Také vedlejších prací (úpravy hřiště) a schůzek družstva by se měli účastnit všichni bez výjimky. Hlavní myšlenkou sportovního kolektivu je společné úsilí o vítězství (a vítězení) a hlavní zásadou vzájemná pomoc a podpora. Všichni hráči by si měli za všech okolností pomáhat - ti nejlepší těm slabším. Úkolem trenéra je dohlédnout na to, aby žádný z členů týmu neprosazoval osobní výhody na úkor ostatních a nestavěl se nad své spoluhráče. Je výborné, jestliže mají členové družstva možnost sdílet i některé mimosportovní činnosti - společně strávená část prázdnin nebo dovolené, společný program o volných víkendech pomůže vytvořit zázemí pevných vztahů a dobré spolupráce.
Všichni hráči - i ti nejlepší - by měli trénovat stejně poctivě, se stejným úsilím, všichni jsou povinni se stejně pozorně připravovat na zápas a hrát s plným nasazením a odpovědností. Každý hráč pochopitelně přispěje různým dílem podle svých schopností - ale ani pro výborného hráče neexistuje omluva, jestliže neodevzdává svůj plný výkon. (Vůbec nerozhoduje, že ve srovnání s ostatními hraje třeba nejlépe). Mnohem většího ocenění si zasluhuje poctivá - byť třeba méně efektní - snaha některého ze slabších hráčů než oslnivý výkon hvězdy družstva - dosažený bez velkého zaujetí a úsilí.)
Nejtěžší zkouškou pro družstvo jsou chvíle, kdy se mu nedaří. V takových okamžicích se nejvíce projeví morální úroveň týmu a houževnatost a sportovní duch jednotlivých hráčů. Je poměrně snadné hrát s nadšením a zájmem, jestliže tým vyhrává, a stejně snadné a pohodlné je složit se a podlehnout duševnímu rozkladu, jakmile se přestane dařit. Trenér by se měl snažit pěstovat u hráčů touhu po vítězství, upevňovat jejich morální kvality, pěstovat pevnou vůli a vysokou vnitřní disciplínu. Žádný tým není poražen, dokud nepodlehnou jednotliví hráči. Každý z členů družstva by měl dokázat v kritických chvílích soustředit svoji pozornost a plně se koncentrovat na překonání obtíží. A nejen to - měl by dokázat nejen zvítězit nad vlastními problémy, ale ještě pomoci ostatním v kolektivu; přispět k udržení "hry se zdviženou hlavou". Pro trenéra družstva platí tento požadavek v mnohonásobné míře.
Ani nejlepší hra a nejpoctivější úsilí nevede samozřejmě ve sportu vždycky k zaručenému vítězství. I dobrý tým občas prohraje - a méně zkušeným družstvům se to pochopitelně stává častěji. Není pravda, že morální nebo sportovní hodnotu pro družstvo má jen vyhraný zápas; neúspěšný boj může být stejně cenný nebo dokonce ještě cennější za jediného předpokladu: že se hráči nevzdali a dokázali bojovat o vítězství do posledního dechu. A stejně jako vítězství by tým měl dokázat přijmout porážku - ne snad s lhostejností, ale sportovně a s vědomím, že každý udělal, co bylo v jeho silách.
Kvalita kolektivu se zřetelně projevuje na způsobu, jakým hráči vystupují na hřišti během zápasu. Trenér musí bezpodmínečně dbát na to, aby se všichni hráči chovali sportovně a dokonale reprezentovali svůj tým. Každý člen družstva musí dodržovat zásady fair play - bojovat čistě, čestně, s maximální ohleduplností k soupěři. Žádný z hráčů by neměl vyvolávat diskuse s rozhodčím nebo se soupeřem, ani se jich zúčastňovat. V případě sporných situací zastupuje tým jeho kapitán, který má právo projednat problém s rozhodčími - měl by však vystupovat co nejméně, jen v nejnutnějších případech a vždycky jednat klidně a zdvořile. Snaha prosazovat u rozhodčího problematické nebo dokonce nečestné požadavky "v zájmu kolektivu" škodí vlastnímu týmu ve skutečnosti mnohem víc než soupeřům a ve sportu by se neměla objevovat. Naopak poctivá hra, přiznání vlastní chyby ve sporných situacích, by se měla stát závaznou pro všechny členy družstva (pochopitelně nejen v situacích, kdy "o nic nejde" a přiznat chybu je snadné).
Napětí a soustředění během zápasu klade značné nároky na nervy všech hráčů. Bylo by chybou vyžadovat, aby hráči ovládali svůj temperament v takové míře, jaká téměř hraničí s lidskostí. (takové sebeovládání je nesmírně oblíbené u televizních komentátorů, kteří daleko nejvýše hodnotí, jestliže se hráč dokáže usmívat, zatímco ho soupeř tluče třeba hokejkou do hlavy). Pochopitelně je žádoucí, aby hráči prožívali zápas celou svou osobností, naplno. Příliš vysoké nároky na jejich sebeovládání mohou vést až k potlačení zdravého temperamentu a bojovnosti. Každý člověk má chvíle, kdy se potřebuje odreagovat, umožnit průchod nahromaděném nervovému napětí. Proto je nesmysl chtít od hráčů, aby hráli stále klidně, bez jakýchkoliv vnějších projevů temperamentu. Schopnost sebeovládání by však měla být na takové výši, aby hráč dokázal usměrnit tyto projevy správným směrem. V žádném případě se nesmí stát terčem soupeř, rozhodčí nebo spoluhráči; sportovní chování k okolí je svatou zásadou, která nesmí být za porušena žádnou cenu .Ponižování spoluhráčů, hráčů protějšího týmu nebo rozhodčích je vážným prohřeškem proti kolektivní disciplíně.
Hráči by se při hře samozřejmě měli vzájemně vydatně povzbuzovat. Důležitou úlohu přitom hrají náhradníci a pomocníci týmu na lavičce. Každý z nich by se měl zúčastnit zápasu se stejným zaujetím a úsilím jako hráči na hřišti. Před utkáním by měl trenér rozdělit úkoly: některý z náhradníků by se měl starat o materiál - připravovat pálky a tréninkové míče pro rozcvičení v poli a dbát na to, aby se žádná součást vybavení neztratila; další by měl vést zápis o průběhu utkání (družstvo by mělo mít vlastní zápis i v případě, že hostuje), sledovat a hlásit hráčům stav utkání - počet iningů a autů a skóre - a vyhlašovat pořadí pálkařů, kteří by se měli připravovat. Ostatní hráči na lavičce by se měli snažit o účinnou "vyzvědačskou službu" - najít soupeřovy slabiny a upozornit na ně trenéra, dešifrovat signály protivníka a snažit se odhalit jeho taktiku a herní stereotypy v určitých situacích. Výhodou - zejména na vyšší úrovni hry - je vedení jednoduchého zápisníku o soupeřích, do kterého je možné zaznamenávat důležité poznatky ze zápasu o hře celého týmu a jeho jednotlivých hráčů. Takový zápisník je pak velice cenným pomocníkem při přípravě k zápasu (nejen pro nadhazovače a chytače, ale i pro ostatní hráče a trenéra při určování strategie). Povzbuzování vlastního týmu z lavičky je významnou morální podporou; mělo by však respektovat dvě omezení. V první řadě musí mít hráči během rozehry dostatek klidu, aby se dokázali dorozumět v obranné akci nebo při hře v útoku s koučem u mety. Druhým požadavkem - daleko zásadnějším a důležitějším - je, že za žádných okolností nesmí být ponižován rozhodčí, soupeřův tým, ani kterýkoliv z hráčů. Povrbuzování vlastního týmu je jedna věc, urážení protivníka věc druhá. Dobrý kolektiv by nikdy neměl připustit, aby jeho hráči nebo fanoušci při povzbuzování jakkoliv adresovali soupeře či rozhodčí. Zesměšňování hráčů je nečestným prostředkem, který do sportovního boje nepatří, a trenér by je v žádném případě neměl připustit.

C - Plánování a vedení tréninku

Dobré družstvo potřebuje kvalitní trénink - a naopak kvalitním tréninkem vznikají dobrá družstva. Jedním z hlavních úkolů trenéra je takový trénink hráčům zajistit.
Při organizaci jednotlivých tréninků by měl trenér vždycky vycházet z dlouhodobého plánu. Před každou sezónou by měl udělat důkladný rozbor hry svého družstva po technické i taktické stránce a stanovit jednotlivé oblasti, kterým je třeba věnovat zvýšenou pozornost. Podle nich by měl pak sestavit seznam všech činností, jež by se měly procvičovat, a ke každé z nich přiřadit příslušné průpravné cviky a formu nácviku. Celkový objem tréninku v daném období se pak předběžně rozdělí mezi jednotlivé tréninkové úkoly.
Sestavení takového dlouhodobého plánu je pro správné vedení družstva naprosto nezbytné. Samozřejmě je třeba stanovit si přiměřené cíle - nesnažit se například zvládnout se začínajícím družstvem kompletní techniku během jediného zimního období. Tréninkový plán umožňuje systematickou, cílevědomou práci a zabezpečuje opravdu efektivní a všestranný rozvoj. (Příprava tréninku ze dne na den vede obvykle k tomu, že se stále trénuje, to, s čím jsou právě potíže. Mezitím se však zanedbávají ostatní oblasti, které se pak projeví pozdějšími komplikacemi. A tak se stále jen dohání ztracené, místo aby se prozíravě předcházelo.).
Tréninkový plán je třeba přizpůsobit jednotlivým obdobím v hrací sezóně. Na začátku zimního období, po skončení soutěží, je obvykle vhodné určit určité uvolnění. Sem zařazujeme různé doplňkové sporty (fotbal, volejbal, basketbal, plavání, běh atd.). Zimní etapy přípravy je výhodné využít k důkladnému nácviku techniky, pokud to jen prostředí tělocvičny dovoluje. V některých družstvech - a tato myšlenka je výborná - vede trenér přípravu družstva v druhé části zimní sezóny tak, jako by šlo vesměs o začínající hráče. Celá technika je (samozřejmě zrychleně) probírána od začátku a znovu přehledně vysvětlována, aby si hráči upevnili správné návyky už od těch základních a nejjednodušších dovedností. Dokud počasí neumožní trénovat venku (to bývá obvykle až v březnu), měl by trenér využít všech možností tělocvičny k přípravě na hrací období. V tělocvičně je například možné prakticky beze zbytku natrénovat techniku slajdování, obvykle i ulejvek, házení a práce s míčem, a je-li k dispozici větší prostor, i složitějších herních dovedností (sbírání a odehrávání míče do strany, dvojaut atd.).
V počátečním období tréninku pod širým nebem si hráči musí zvykat na nové dimenze a osvětlení - obvykle dělá potíže odhad míče. Velkou pozornost věnujeme důkladnému rozcvičení před tréninkem a dbáme na to, aby hráči byli dostateně oblečení. V této fázi je třeba snažit se ze všech sil předejít předsezónním zraněním, která mohou přivést velké zklamání pro hráče i celé družstvo. Protože období před zahájením soutěží je poměrně krátké, snažíme se intenzívně trénovat obranné i útočné kombinace a hlavní úsilí věnujeme tréninku pálení. Hráči by měli mít určitý čas na rozehrání a vyladění formy. Trenér by měl dbát také na to, aby zpočátku nikdo neházel prudce a na velkou dálku. Uvolnění svalů na rukou, zkrácených přes zimu, trvá několik tréninků, náhlá zátěž může vést k nepříjemným vleklým poraněním. Jakmile začně některého z hráčů bolet ruka, je třeba, aby okamžitě přestal házet a nechal svaly několik dnů odpočinout. Výbornou pomocí je odborně provedená masáž.
Těsně před zahájením soutěže by mělo družstvo sehrát několik přípravných zápasů, pokud možno kvalitních, aby si hráči znovu zvykli na atmosféru hry, opět získali přehled a setřásli ze sebe nervozitu, způsobenou dlouhou přestávkou.
Během herní sezóny je třeba vyhradit poměrně velkou část tréninku aktuálním problémům - ladění okamžité formy, příprava na budoucí zápas nebo zápasy. Zbývající čas by však i tehdy měl být vyplněný plánovitým nácvikem se snahou o neustálý systematický rozvoj. Větší část přípravy přitom věnujeme obvykle tréninku pálení. V každém období je třeba pamatovat na pravidelné schůzky družstva a vyhradit jim určitou část z doby určené pro tréninky.
Každý trénink by měl mít trenér pečlivě připravený - jednotlivá cvičení by měla být předem promyšlená po organizační stránce (je tedy nutné, aby trenér věděl, kdo z hráčů se tréninku nezúčastní) včetně časového rozvrhu.
Trénink obvykle začíná rozběháním a rozcvičením (začátek by se nikdy neměl zpozdit). Počáteční rozhýbání provádíme volným klusem, do rozcvičky by měly být zařazeny běžné cviky na protažení celého těla a zahřátí svalů. Zvlášť důkladně procvičujeme stehenní a lýtkové svaly (zejména na začátku sezóny hrozí nebezpečí poranění nedostatečně rozcvičených svalů na nohou) a obě paže. Rozvičení se účastní povinně všichni hráči a už od začátku je vedeme k tomu, aby tuto část tréninku ve vlastním zájmu neodbývali. V chladném počasí rozcvičku raději protáhneme, abychom dokonale připravili svaly pro náhlou zátěž.
Vlastní náplň tréninku tvoří jednotlivá průpravná cvičení, nácvik herních situací atd. podle trenérova přesného plánu. Je třeba, aby trenér zásandě trval na tom, aby všichni hráči přistupovali k tréninku s nejvyšší pozorností a úsilím. Trénink by nikdy neměl být jednotvárnou dřinou, proto by měl trenér zařadit i zábavné prvky (soutěže, hry, malý tréninkový zápas). Ale i během nich by se mělo družstvo udržet v tempu, nepolevit a i zábavné hry hrát naplno. Je třeba dbát na to, aby si hráči nezvykli v tréninku odpočívat, vypouštět. Silná vůle, vypěstovaná náročným trénováním, jim pomůže překonat i nejtěžší krize v zápasech. Trenér by měl dohlížet na to, aby hráči trénovali pozorně, se zaujetím a aby se opravdu snažili dělat to, co je jejich úkolem. Vedlejší chyby hráčů (to znamená ty, které přímo nesouvisí s cílem daného cvičení) je třeba registrovat a pamatovat si je, ale nikdy na ně neupozorňovat - nerozptylovat hráče, který stejně nemůže myslet na dvě věci najednou. Důležitá zásada je proto vždycky trénovat jednu konkrétní věc a pro daný okamžik "zapomenout" na ostatní.
S pevnou vůlí a disciplínou v tréninku i v zápasu souvisí požadavek, aby hráči vždycky běhali kdykoliv jsou na ploše hřiště. Chození po hřišti se zásadně nepřipouští. (Družstvo, které neběhá, obvykle "ztuhne", ale ještě hůř působí pomalá uvolněná chůze na morálku, bojovnost a psychiku spoluhráčů. Jakékoliv přesuny - i ty nejkratší - po hřišti by tedy měli hráči provádět klusem;, platí to pochopitelně i v tréninku. Jedinou výjimkou je hrající nadhazovač v zápasu - tento hráč by si měl přizpůsobit tempo své hry i pohyby mezi nadhozy tak, jak mu to vyhovuje; o to víc by měl však naběhat v tréninku).
Pro udržení spádu a zajímavosti tréninku je třeba omezit na minimum všechna zdržení a vyhnout se dlouhým vysvětlováním, při nichž hráči stojí. Pokud je to jen možné, měl by trenér vysvětlit všechno potřebné (a v softbalu je toho opravdu hodně) v přestávkách mezi tréninkem nebo mimo trénink, nejlépe na schůzce družstva. V průběhu cvičení by se měly jeho připomínky omezit na jednoduché, ale výstižné zkratky, kterým hráči při určité úrovni svých znalostí snadno porozumí (většinou stačí hráče upozornit jedním nebo dvěma slovy). Důležité je, aby trenérovy připomínky byly pokud možno pozitivní - ne stále vytýkat chyby, ale spíš poradit, jak to dělat dobře. Hráče pochopitelně znervozňuje a trochu i odradí, jestliže se při každém míči od trenéra dozví, že udělal chybu. Proto je třeba přistupovat k práci trpělivě a nesnažit se lámat problémy přes koleno. Málokterou chybu je možné odstranit v jediném okamžiku; většinou je to spíš otázka delší cílevědomé práce. V devadesáti procentech případů stačí, když trenér hráče na chybu upozorní jednou nebo dvakrát - tak aby o ní určitě věděl - a hráč sám, případně s trenérovou pomocí, by se měl snažit pracovat na jejím odstranění. V žádném případě však trenér nesmí dovolit, aby se na chyby hráčů - zejména technické - časem prostě zapomnělo; správný směr vývoje celého družstva je jeho odpovědností.
Během tréninku by měli být všichni hráči stále zaměstnáni, proto je třeba předem pečlivě promyslet organizaci jednotlivých cvičení. Po namáhavé části, kdy je třeba, aby si družstvo odpočinulo, by měl trenér udělat krátkou přestávku tak, aby následující trénink mohl pokračovat ve stejné intenzitě. Je třeba předejít přílišné únavě, která vede ke snížení pozornosti a k nadměrnému zvolnění tempa práce. Proto by trénink neměl trvat příliš dlouho. Některá družstva (zejména ta, která trénují méně často) se snaží dohnat svou ztrátu dlouhými, vyčerpávajícími tréninky. Ve skutečnosti schopnost hráčů soustředit se, a tím i efektivita tréninku po určité době prudce klesá. Další práce už má jen malý účinek - hráči si naopak zvyknou trénovat s polovičním úsilím a pozorností. Kdykoliv je to možné, měl by trenér zařadit do tréninku soutěžní prvky. Bodovaná soutěž při tréninku pálení, měřené časy ve sprintu, soutěž v rychlosti a přesnosti odehrání míče atd. významně podporují aktivitu hráčů a zvyšují zajímavost tréninku. Důležitá je také úloha zpětné vazby; jen málokteré dovednosti je možné vystihnout jednoduše, např. měřeným časem. Trenér by měl využívat všech možností, aby dal hráčům příležitost sledovat a kontrolovat svoji úroveň a pokroky. Důležitou pomůckou přitom může být video.
Důležitou součástí tréninku - zejména v předsezónním období - je zvyšování fyzické kondice. Posilovací cvičení zařazujeme obvykle na konec tréninku, protože k jeho provádění není třeba takové pozornosti jako při ostatním nácviku. V softbalu používáme s výhodou převážně jediné formy kondičního tréninku: sprintérských cvičení. Sprintérská průprava by měla být do určité míry spojená i s nácvikem běžecké techniky - v této oblasti může být dobrou pomůckou trenéra některá ze sprintérských učebnic, které vyšly u nás.
Ostatní posilovací a kondiční cvičení mají menší význam, lze jich použít ke zvýšení celkové fyzické i psychické odolnosti a houževnatosti. Trénink je třeba plánovat tak, aby celková fyzická zátěž byla úměrná kondici hráčů, s ohledem na roční období. Trénink by neměl hráče "zničit", ale na druhé straně přiměřená fyzická náročnost se kladně odrazí na rozvoji jejich morálních vlastností a přispěje k upevnění a zvýšení kvality celého kolektivu.
Problémem je trénink začínajících hráčů, nováčků, ve zkušenějším družstvu. Trenér by měl vždycky rozvážit, zda určité cvičení má pro tyto hráče při jejich úrovni dovedností význam, a v případě, že ne, stanovit pro ně individuální cvičení, vlastní upravené úkoly. Velkou výhodou je, jestliže má k ruce jednoho nebo dva pomocníky, kteří na oddělené cvičení začínajících hráčů dohlédnou a pomohou jim s jejich problémy, tak aby se trenér mohl zabývat prací s družstvem (pochopitelně trenér by se měl novým hráčům také pozorně věnovat; v tom případě může převzít některý z jeho asistentů vedení hlavního tréninku). Je třeba podotknout, že situace začátečníků ve zkušeném družstvu je mnohem příznivější, než v rovnocenném prostředí začínajícího týmu. Jejich vývoj je obvykle rychlejší a snažší díky tomu, že jsou obklopeni kvalitními hráči a "vyrůstají" v prostředí s vysokými nároky.

D - Trénink obranné hry

Při vedení začínajících hráčů - a to platí nejen pro nácvik hry v obraně - musí trenér postupovat s velkou rozvahou a opatrností. Velké nároky (stejně jako na druhé straně zcela volný, živelný rozvoj) zdaleka neznamenají nejrychlejší cestu k cíli. Aby mohl hráč začít s cvičením určitého technického prvku, musí mít nejprve dostatečnou šikovnost - jinak nedokáže nácvik zvládnout. V takovém případě vede i jinak dobrý, z technického hlediska správný trénink ke komplikacím a nežádoucím výsledkům: k návykům nepřirozených pohybů a ke křečovité hře. Postup tréninku je tedy nutné přizpůsobit schopnostem jednotlivých hráčů; snažit se o co největší intenzitu v rámci oblasti "dovolené" jejich šikovností. Zpočátku necháváme hráče rozvinout jejich přirozenou dovednost. Ne každý městský kluk dokáže dobře házet míčem (u děvčat je to spíš výjimkou) a také odhad při chytání a práce s rukavicí vyžaduje určitý cvik. Zároveň - už od začátku - však můžeme začít s nácvikem, zatím odděleným. Velkou službu (a v dalším tréninku ještě mnohokrát) nám prokáže cvičná zeď nebo starý, dostatečně vysoký drátěný plot. Házení do zdi je velice účinným prostředkem pro rychlé osvojení správných pohybových návyků. Na přesnosti hodu nezáleží, takže se hráč může zcela uvolnit a plně soustředit na vlastní pohyb. Ze začátku trénujeme hlavně uvolněný, rychlý švih ruky, zápěstí a prstů - dbáme přitom na správné držení míče. Paže by měla pracovat v plném rozsahu až do dotažení. Snažíme se, aby se zápěstí pohybovalo ve svislém směru (horní rotace míče) a zůstávalo sklopené dozadu co nejdelší dobu (maximální síla). Během počátečního tréninku dovolujeme hráčům nápřah až do natažené paže - přestože je pomalejší, přispěje k většímu uvolnění hodu. Snažíme se o co nejprudčí házení.
Pro první průpravu v chytání míčů je vynikající jednoduché cvičení ve dvojicích. Hráči stojí proti sobě ve vzdálenosti asi 5 metrů a spodním obloučkem si volně přihrávají míč. Zpočátku trénujeme v napřímeném postoji a snažíme se o co nejuvolněnější pohyby rukou. Nejprve házíme míče přesně na hráče, teprve později do stran (ale ne daleko) a ke kolenům. Dbáme na natažení rukou proti míči a správnou práci loktů podél těla (rukavice na výšku).
Snažíme se také, aby si hráči navykli na správný střeh před hrou a v dalším tréninku jej důsledně používáme jako výchozí postavení. některá jednoduchá cvičení: z běhu se na tlesknutí co nejrychleji postavit do střehu; z různých poloh na zemi (vkleče, vleže na zádech, na boku, na břiše) co nejrychleji zaujmout střeh. Je možné zavést další hru - kdykoliv během tréninku trenér zavolá "Do střehu!" musí hráči okamžitě všeho nechat a rychle se postavit do střehu. Dbáme na správné rozložení váhy, přiměřené pokrčení kolen v trupu, uvolnění horní části těla a dostatečné vysunutí rukou dopředu (rukavice hřbetem do strany!). Chybou je postoj na špičkách - kotníky by měly být uvolněné a paty ležet na zemi, aby hráč mohl s dostatečnou rovnováhou přenést těžiště dopředu.
Vybíhání ze střehu cvičíme obvykle ve skupině, na znamení do různých stran. Snažíme se o udržení nízkého těžiště při překroku. Hráč by se měl při výběhu otáčet čelem do směru běhu - nevybíhat bokem. Kroky nacvičujeme bez míče a cvičení spojujeme s nabíháním obloukem na pomyslný míč. Od začátku se snažíme, aby si hráči navykli přibíhat k míči zezadu - raději větším obloukem. Na většinu míčů proto vybíháme dozadu.
Začínající hráči mohou cvičit také základní příhoz spodem. Nejprve házíme z postavení čelem k cíli, ruce jsou rozpojené volně před tělem. Při hodu zdůrazňujeme pohyb těla, švih volné paže za záda (důležitý návyk, aby rukavice nezakrývala míč), naprostý klid zápěstí (žádný nápřah) a napjaté předloktí. Později nacvičujeme v obměněné formě: hráč ve střehu drží míč v obou rukou na zemi. Po zvládnutí základního hodu spodem cvičíme ze stejné pozici přihrávku do strany.
Jestliže se hráč naučil házet uspokojivým švihem, přistoupíme k další fázi tréninku hodu vrchem. Cvičíme opět pokud možno na zdi a soustředíme se na správné vložení váhy do hodu a na práci těla a nohou. Pravá noha by měla být při nápřahu měkce pokrčená (natažená noha znamená zpomalení nákroku). Během nakročení - které by nemělo být příliš dlouhé - by měl hráč co nejdéle soustředit váhu vzadu, na pravé noze (neházet v předklonu, ale zezadu). Spodní házení ze zadní nohy je důležité zejména pro pozdější nácvik hry v pohybu. V této etapě nácviku by se měl hráč naučit vložit váhu těla do poslední fáze hodu. Důležitá je zejména rotace ramen za paží (pravé rameno k cíli), pohyb boků dopředu, nad přední nohu a předklon v pase. Během protažení dochází k výraznému přetočení ramen proti bokům - velká rotace boků je jednou z běžných chyb začínajících hráčů stejně jako malý pohyb boků dopředu.
Trénink házení můžeme doplnit jednoduchými cviky na zvýšení koordinace pohybů paže - např. hod pouze pohybem zápěstí (vrchem i spodem). Jiným cvičením je házení bez nápřahu. Hráč drží míč vedle těla, přibližně v rovině ucha a švihem paže a zápěstí směrem dopředu a dolů se snaží o co nejprudší hod.
Chytání nacvičujeme podobným způsobem jako doposud - na krátkou vzdálenost ve dvojicích. Tentokrát však hráči stojí ve střehu, s rukama před tělem a házejí si obtížnější míče do stran a nad hlavu. Během nácviku se postupně soustředíme zejména na tyto věci: pozorné sledování míče až do místa chycení (to by se mělo stát pravidlem přísně dodržovaným v jakémkoliv dalším tréninku), hbitá práce nohou při chytání vzdálenějších míčů, uvolněný pohyb paží a vedení lokte podél těla i při stahování míčů na hranici dosahu. Někteří hráči mají tendenci chytat ve strnulém postavení, s napřímenými zády. Ramena by měla být uvolněná a při stahování míče mírně nahrbená dopředu. Běžnou chybou začátečníků jsou také nervózní, přehnané pohyby těla při chytání. Pokud je míč v mezích pohodlného dosahu, měli by se hráči naučit chytat ho uvolněně, jenom rukama. Měkkou práci levé paže můžeme cvičit s pravou rukou za zády, později připojíme druhou ruku. Důležité je, aby si všichni navykli správně pracovat volnou paží - přikládat ji na míč ve druhé fázi stahování s prsty v pěst (!). Hráč by si nikdy neměl držet pravou rukou rukavici.
Předtím, než přistoupíme k tréninku složitějších herních dovedností - např. hraní v pohybu - je třeba, aby se hráči naučili házet se správným, zkráceným nápřahem. V této fázi se snažíme odstranit všechny nesprávné návyky z předchozího tréninku - zbytečné, nepřímočaré pohyby (pohyb zápěstí do nápřahu spodním obloučkem, nesprávné vytáčení rukavice při uchopení míče do pravé ruky, manipulace s míčem od těla - tzv. "pumpování", zbytečný pohyb mezi stažením míče a nápřahem - zdlouhavý a nepřímočarý nákrok na natažených nohou atd.). Postupně snižujeme těžiště, aby se naučili pohybovat při házení na pružných, pokrčených nohou. Nápřah by měl být výrazný, ale ne natolik, aby znemožňoval hráči udržet uvolněná ramena. Házení cvičíme ze střehu, levým ramenem k cíli. Po celou dobu by se měl hráč dívat do směru hodu. Lepší rozložení váhy těla umožní krátký podkrok pravou nohou při nápřahu.
Házení stranou nacvičujeme zásadně na zdi a dbáme zejména na uvolněný švih paže, lokte a prstů v celém rozsahu (házení na cíl by vedlo k nežádoucímu omezení pohybu). Teprve po dobrém zvládnutí můžeme začít s přihrávkami mezi hráči. Současně cvičíme také hod pod rukou, s vyklopením trupu. Snažíme se, aby nohy přirozeně a pružně doplňovaly pohyby paže.
Podskok je nejjednodušší nacvičovat s využitím stínového tréninku, bez míče. Podskakujeme ze střehu se spojenýma rukama u těla (postavení po chycení míče). Dbáme na udržení nízkého těžiště - omezení výskoku do výšky, na pružnou, vyváženou a co nejrychlejší práci nohou pod tělem. Nejprve cvičíme podskok dopředu - za levým ramenem s podkládáním nohy zadem i předem, později s otáčením o 90 stupňů na obě strany. Při podskoku se současně napřahujeme pravou rukou k hodu. V dalším nácviku spojíme podskok s hodem - na tlesknutí podskakují hráči směrem dopředu nebo s otočkou a přihrávají míč spoluhráči. Snažíme se o co nejlepší koordinaci mezi činností nohou a paží a o soustředění váhy těla na pravou nohu. Proto házíme raději na větší vzdálenost (asi 25 m), plným pohybem. Podle možností se snažíme celou akci zrychlit.)
Hraní v pohybu začínáme cvičit házením s rozběhem. Házíme do dálky (podobně jako při známém hodu kriketovým míčkem) nebo do zdi a snažíme se o rytmickou, plynulou práci nohou a správné soustředění váhy těla do hodu - házení by mělo už pochopitelně být provedeno technicky správným způsobem. V další fázi nacvičujeme přihrávku z běhu a nakonec - jako nejtěžší - z pohybu podskokem otočku a přihrávku do strany. Rychlost počátečního rozběhu je třeba přizpůsobit snaze o hod plným pohybem - hráči by neměli házet v pádu, se špatnou rovnováhou, jen pohybem paže.
Odehrání míče ze vzduchu nebo ze země v běhu je bezpochyby nejnáročnější ze základních dovedností. K jejímu tréninku přistupujeme až po dobrém zvládnutí techniky házení a chytání. Kromě získání dobré koordinace je důležitým úkolem spojit chycení, uchopení míče a nápřah do jediného, měkkého a plynulého, ale co nejúspornějšího pohybu, který musí proběhnout během jediného podskoku pravou nohou. Při nácviku využíváme v plné míře stínového tréninku. Sbírání odpalů po zemi v běhu musí nejprve předcházet dobrá průprava v chytání míče běžícího po zemi. Hráči musí ovládat správný výběh a pohyb na míč, umět míč chytit ve správném postavení, se správnou prací rukou a s neustálou zrakovou kontrolou. Při hraní v pohybu nejprve sbíráme a přihráváme pomyslný míč - snažíme se zrychlit kroky podskoku a zároveň kontrolovat pohyb paží (nezvedat k pasu, vyvarovat se všech zbytečných pohybů).
Nácvik s míčem začínáme nejprve sbíráním a odehráním míče ležícího na zemi. K získání rytmu a rovnováhy opět pomůže, jestliže budeme zpočátku házet do cvičné zdi. Míč odehráváme dopředu, ve směru pohybu.
Odehrání míče z přihrávky je další důležitou dovedností. Hráč v běhu dostává zpředu přesnou přihrávku obloučkem a z podskoku je odehrává do směru pohybu na dalšího spoluhráče. Nácvik co nejvíce kombinujeme se stínovým tréninkem bez míče.
Teprve po zvládnutí předchozích dovedností cvičíme odehrání míče běžícícho po zemi v pohybu a odehrání přihrávky s otočkou do strany.
Individuální trénink - podle jednotlivých postů - není snadné zvládnout z organizační stránky. Snažíme se rozdělit hráče do malých skupin, které mohou společně pracovat na určité akci (například druhý metař, šort a první metař pro nácvik dvojautu na druhé metě). Každá herní dovednost by měla být samostatně procvičena, dříve než bude použita ve hře v poli.
Protože obvykle nebývá k dispozici dostatek nehrajících trenérů, snažíme se, aby hráči sami aktivně a správně prováděli nácvik. Intenzívní individuální trénink je znakem kvalitního družstva.
Ostatní cvičení. V každém družstvu existuje řada cvičení, která si trenér vytváří podle vlastních potřeb. Nejobvyklejší je trénink rozpalováním - trenér postupně odpaluje míč na hráče stojící v poli. Rozpalování může probíhat i v menších skupinách; hráči mohou být volně rozmístěni nebo stát jako při hře v softbalovém hřišti. Při rozpalování mimo hřiště dbáme na dodržování počátečního střehu a technicky správné hraní míče. Hlavním cílem tohoto tréninku je však získání zručnosti a praxe. U míčů letících vzduchem trváme na tom, aby se hráči hlasitě domlouvali. Jestliže rozpalování probíhá v softbalovém hřišti, snažíme se, aby všechno bylo pokud možno stejné jako při hře. Před každým míčem by měl trenér oznámit stav ve hře: ining, skóre, obsazení met a jaký pálkař je v území. Hráči by měli rychle promyslet situaci a po rozehrání míče hrát stejně jako v zápase. Je třeba trvat na tom, aby všichni hráli naplno - včetně záběhů, spolupráce, agresivity na míč, připravenosti atd.. Špatný návyk z poloviční hry v tréninku by se s největší pravděpodobností projevil v zápasech. Je-li to možné, používáme náhradníků a nadbytečných hráčů střídavě jako běžců na metách. Cílem rozpalování v poli by měl být nácvik kombinací, rozvoj rychlého myšlení a časového odhadu. Proto ostatní věci necháváme stranou pro oddělený trénink (netrénujeme třeba sbírání míče nebo práci prvního metaře při autu - takový trénink je pro trenéra organizačně jednoduchý, ale většina hráčů při něm stojí).
Rozpalování zblízka (asi z 10 metrů) přímo na hráče je vynikajícím cvičením na postřeh a získání dobré kontroly prudkých míčů - mnoho začátečníků má podvědomý respekt, strach z míče, který jim nedovolí pozorně sledovat odpal až do konce a udržet váhu vpředu. Podobný význam - cvičení pozornosti - má i populární hra "na pepř" (pepper). Několik hráčů stojí v kruhu proti pálkaři;, jeden z nich nadhodí a pálkař zkráceným držením odpaluje nízké míče směrem k hráčům. Střídání pálkařů se může řídit různými pravidly - chyba pálkaře, určitý počet odpalů atd.. Tato hra je zároveň vhodná i pro cvičení sledování míče na pálce.
Kromě uvedených cvičení si může trenér sám vytvořit řadu dalších, odpovídajících určitým dílčím dovednostem potřebným pro hru (např. cviky na zvýšení obratnosti nohou, běh k míči a odehrání do strany, nácvik nastavení a odříznutí ve čtveřicích - s možností odehrát na jednoho ze dvou hráčů, vyhazování běžce mezi metami, odhoz chytače a tečování u met atd.). V každém případě je výhodné, aby si trenér sestavil jednoduchou tabulku se seznamem všech - i těch nejjednodušších - cvičení, zaznamenával do ní, kdy a kolikrát dané cvičení použil, a během času ji rozšiřoval a doplňoval. Tak bude mít vždycky po ruce zásobu prostředků vhodných pro nácvik všech možných dovedností - a jeho trénink nebude trpět jednotvárností.

E - Trénink hry v útoku

1. Pálení

Zatímco házení míčem je pro většinu začínajících hráčů poměrně přirozené, málokterý z nich dokáže šikovně, svižně zacházet s pálkou. Prvním úkolem trenéra je naučit hráče pálit švihem rukou, plným uvolněným pohybem. Bývá výhodné nechat začátečníky pálit "ze všech sil" (pokud možno hlavně rukama, ne tělem). Jakmile však získají dostatečný švih - někteří to dovedou už od začátku - měl by trenér začít s technickým nácvikem, a tak omezit na minimum nebezpečí nesprávných návyků.
Během celého tréninku se snažíme hráče vést k disciplíně v jedné z nejdůležitějších vlastností pálkaře, ke sledování míče. Každý by se měl snažit udržet oči na míči až do okamžiku odpalu a ani pak s nimi neuhýbat z místa, kde byl nadhoz odpálen. Dobří pálkaři sledují i špatné nadhozy až do chytačovy rukavice. Vycvičení schopnosti sledovat míč je důležitým a nezbytným krokem k pálkařskému umění.
Každý začátečník by si měl zafixovat správný, uvolněný postoj před nadhozem a držení pálky. Počáteční postoj a pohyb do zášvihu s nákrokem trénujeme stínově a v jednotlivých fázích opravujeme hráčům vážnější chyby. V pozdějším tréninku spojíme celý odpal do jediného rytmického sledu pohybů - každý pálkař by měl dokázat předvést pěkný odpal stínově, na pomyslný míč. Ve všech etapách nácviku se snažíme, aby si hráči co nejvíc zvykali na správný pálkařský pohyb. Každý člen družstva by měl mít doma cvičnou pálku (postačí obyčejná dřevěná) a pravidelně každý den udělat určitý počet (několik desítek) švihů proti myšlenému nadhozu. Bez dobrého pohybového návyku je těžké dobře, opravdu spolehlivě pálit na skutečné nadhozy.
Ze stejného důvodu se snažíme maximálně využít v tréninku odpalovacích stojánků. Dokonalé zvládnutí švihu na klidný, nepohybující se míč je pochopitelně zcela základní. Nesmírnou - a trenéry ne zcela doceněnou - výhodou pálení ze stojanu je, že se pálkař zdaleka nemusí tolik soustředit na trefení letícího míče a na správné časování, ale může se přitom v plném rozsahu věnovat vlastnímu pohybu při odpalu. Pokud se trenér snaží, aby hráči u stojanu neomezovali jednotlivé pohyby, aby prováděli plný, rytmický zášvih se švihem, a pokud systematicky vede hráče postupně ke správným pohybovým návykům, je tato forma tréninku velice intenzívní a efektivní - umožňuje zjednodušit pálkařovu složitou úlohu a věnovat se téměř výhradně vlastním pohybům, aniž by byl nucen cokoliv přizpůsobovat nebo měnit. Trénink začínajících hráčů by měl sestávat téměř výhradně ze stínového nácviku a z pálení na stojanech. Teprve po dobrém zvládnutí švihu na klidný míč je možné přejít k pálení na nadhozy. I u zkušených, pokročilých hráčů by však nácvik u stojánků měl tvořit významnou součást tréninkové náplně - zejména na začátku sezóny, kdy je třeba opět si zvyknout na správné pohyby při odpalu.
Oblíbeným cvičením v mnoha družstvech je odpalování předhazovaných míčů: jeden z hráčů sedí v dřepu proti pálkaři, v jeho těsné blízkosti, a vyhazuje míče od země asi do metrové výšky - pálkař je má odpalovat zhruba v nejvyšším bodě jejich letu. Je třeba poznamenat, že pro nácvik pálkařské techniky popisované v této knize není toto cvičení příliš vhodné. Pálkař při něm musí bleskurychle, bez přípravy reagovat na předhozený míč, aniž by mohl provést zášvih nebo nákrok ve správném rytmu. Pálením předhazovaných míčů se tedy pálkaři učí odpalovat pozdním, trhavým švihem, ochuzeným o důležité počáteční pohyby - prostě zcela jinak než jak by měl správný odpal vypadat. Ve zjednodušené formě je však možné ho využít k samostatné průpravě pohybu rukou: snažíme se ale, aby pálkař pracoval výhradně pažemi, se správnou činností zápěstí, a tělo bylo pokud možno v klidu (zdaleka nejde o celý odpal v pravém smyslu). Stejně vhodným cvičením pro tento účel je i rozpalování z ruky - pálkař si sám levou rukou (pravý pálkař) nadhazuje míč a odpaluje jej co nejdál švihem paží.
Při vedení pálkařů by se měl trenér postupně soustředit zejména na následující body:
- schopnost uvolněného, dostatečně prudkého švihu pálkou,
vedení pálky do míče sklopeným zápěstím
- držení pálky, výchozí postavení
- práce rukou při zášvihu
- pohyby nohou při nákroku, držení těla
- nacvičení počátečních pohybů (zášvihu s nákrokem) vcelku
- vedení pálky rukama, rovný švih
- přetočení a dotažení
- zrychlení švihu za záda
- vložení váhy těla do odpalu, práce nohou
- vytočení na nízké míče
- rytmický švih a časování
Během nácviku je třeba stále dbát na dodržování zásady klidné hlavy a sledování míče.
Není snadné stanovit pořadí důležitosti jednotlivých fází nácviku; zatímco některý hráč zvládne určitý prvek snadno a rychle, jinému může působit vážné a dlouhodobé potíže. Důležité je, že každý pálkař by měl nakonec základní techniku vcelku (tedy všechny její části) zvládnout.
Pro začátečníky bývá klíčovou dovedností rovný, svižný pohyb pálky (ostatní věci jsou možná méně zásadní, ale pokud je pálkař nezvládne, mohou způsobit vážné obtíže). Pokročilejším hráčům dělá obvykle problémy spojení všech částí do jednoho správného plynulého pohybu - tady by se měl trenér snažit, aby pálkař odstranil pokud možno všechny chyby v jednotlivých fázích odpalu; je důležité, aby si hráč vypěstoval co možná nejlepší celkový pohybový návyk.
Správnou práci paží (které jsou při pálení daleko nejdůležitější) zajistí jedině vedení pálky proti míči skrčeným zápěstím - volný konec pálky zůstává co nejdelší dobu vzadu, za rukama. Hlavně zde by měla spočívat převážná většina síly při odpalu, ne v rychlé rotaci ramen nebo dokonce boků. To je tedy druhá ze základních dovedností, na které by se měl trenér především soustředit.
Třetí, nejobtížnější dovedností, kterou však je možné plně procvičovat až po uspokojivém zvládnutí ostatní techniky, je správné časování a dynamika odpalu. Každý švih by měl začínat klidně, nenápadně, a postupně zrychlovat až do konce. Je důležité, aby si pálkaři navykli začínat zášvih a nákrok včas, ve správnou chvíli, tak aby byl odpal rytmický a klidný, ale plynulý, bez zastavení v nápřahu. Dobrý pálkař by se měl naučit včas začínat pohyb na každý nadhoz (často ještě než nadhazovač vypustí míč z ruky) a v případě potřeby ho zadržet - ne naopak klidně stát a prudce reagovat až v poslední chvíli, kdy je na míč dobře vidět.
Vedle technické přípravy je třeba trénovat skutečné odpaly nadhozených míčů. Měla by platit zásada, že čím jsou hráči technicky vyspělejší (to znamená nakolik zvládají správný švih), tím více by měli pálit na nadhozy. I u zkušeného týmu však zařazujeme do předsezónní přípravy v co největší míře pálení ze stojanů, aby si pálkaři rychleji znovu zvykli na správné pohyby.
Organizace pálkařského tréninku je poměrně náročnou zkouškou trenérových schopností. Na rozdíl od nácviku hry v obraně je těžké při pálení dostatečnou měrou zaměstnat všechny hráče. Je dobře, když má trenér k dispozici jednoho nebo dva pomocníky (tuto funkci mohou zastávat i nehrající členové týmu).
Správný pálkařský trénink by měl probíhat na hřišti s upevněnými metami a s obranou umístěnou v poli (pokud trénujeme dlouhé odpaly, může být vnitřní pole prázdné). Nadbyteční hráči se buď rozcvičují před pálením nebo odděleně trénují s některým z pomocných trenérů. K dispozici by měly být alespoň dva míče, aby se zabránilo dlouhým zdržením v případě odpalu mimo pole. Ve hře by však měl být vždycky jen jeden míč (z bezpečnostních důvodů). Snažíme se, aby nadhozy co nejlépe odpovídaly úrovni zápasů - většinou by měl nadhazovat některý z hrajících nadhazovačů. Při jakémkoliv zdržení (střídání pálkařů, čekání na míče) by měl pomocný trenér upozornit obranu a z blízkosti domácí mety rozpalovat z ruky.
Pořadí pálkařů v tréninku by mělo být pevně stanoveno - trenér by měl mít u sebe seznam a poznamenávat si k němu připomínky k pálení jednotlivých hráčů. Ideální je, jestliže pořadí v tréninku je neměnné a odpovídá i pálkařskému pořadí v zápasech (hráči si lépe zvyknou na spolupráci a zároveň se ověří silné a slabé stránky sestavy). Střídání pálkařů by mělo probíhat co nejrychleji, v každém okamžiku by se měli alespoň dva pálkaři připravovat stranou od domácí mety. Sestavu v obraně pro tento účel měníme podle potřeby; není nutné, aby při pálení polař hrál vždycky výhradně na svém postu - je však výhodou, jestliže si to tým může dovolit.
Správný pálkařský trénink by měl probíhat s velkou pozorností a soustředěním. Je známé, že málokterý pálkař se dokáže skutečně soustředit déle než několik minut. Proto se snažíme vyhnout dlouhým sériím odpalů (běžnou chybou je, že se trenér snaží, aby pálkaři odpálili co nejvíce míčů za jedno odpoledne; jakmile však hráči poleví v pozornosti, ztrácí trénink bohužel převážnou část svého významu - dosažené výsledky zdaleka neodpovídají absolvovaným dávkám). Podle schopností hráčů by měl nadhazovač volit druh nadhozů - zpočátku zásadně jen rovné míče.
Pálkař může mít k dispozici několik startů na pálce (jako v zápase; úlohu rozhodčího zastává chytač) nebo určitý počet švihů na míč (ne však víc než deset). Dbáme na to, aby se hráči snažili pálit všechny dobré nadhozy. V některých případech může dát trenér pokyn, aby pálkař odpálil následující nadhoz, ať je jakýkoliv (nadhazovač se musí snažit o strajk). Jindy může pálkař dostat příkaz odpálit dlouhý míč, odpálit na zem, odpálit do opačné části pole (pravý pálkař mezi první a druhou metu) atd.. Požadavky na hráče by však měly vždycky brát ohled na jejich zkušenosti a schopnosti.
Kdykoliv je to možné, snažíme se do tréninku pálení zavést soutěžní prvky - pochopitelně bodujeme jen užitečné odpaly, ne vysoké "svíčky" nebo slabé, špatně trefené míče. Po posledním odpáleném míči v jedné sérií by měl pálkař naplno běžet na první metu. Pokud chce trenér víc nacvičovat běh po odpalu, mohou pálkaři nastupovat v dvojicích a po každém odpalu se střídat: jeden nastupuje na pálku, zatímco se druhý vrací od první mety a připravuje na další start.
Pálkař může mít k dispozici několik startů na pálce (jako v zápase; úlohu rozhodčího zastává chytač) nebo určitý počet švihů na míč (ne však víc než deset). Dbáme na to, aby se hráči snažili pálit všechny dobré nadhozy. V některých případech může dát trenér pokyn, aby pálkař odpálil následující nadhoz, ať je jakýkoliv (nadhazovač se musí snažit o strajk). Jindy může pálkař dostat příkaz odpálit dlouhý míč, odpálit na zem, odpálit do opačné části pole (pravý pálkař mezi první a druhou metu) atd.. Požadavky na hráče by však měly vždycky brát ohled na jejich zkušenosti a schopnosti.
Kdykoliv je to možné, snažíme se do tréninku pálení zavést soutěžní prvky - pochopitelně bodujeme jen užitečné odpaly, ne vysoké "svíčky" nebo slabé, špatně trefené míče. Po posledním odpáleném míči v jedné sérií by měl pálkař naplno běžet na první metu. Pokud chce trenér víc nacvičovat běh po odpalu, mohou pálkaři nastupovat v dvojicích a po každém odpalu se střídat: jeden nastupuje na pálku, zatímco se druhý vrací od první mety a připravuje na další start.
Má-li družstvo dostatek hráčů, může během tréninku sehrát cvičný zápas (nemusí trvat plných sedm iningů). Tím má trenér cennou příležitost procvičit s družstvem prvky, které je jinak v tréninku těžké napodobit. Při cvičném zápase by měli hráči opravdu hrát naplno, ale všechno by se mělo soustředit na co nejefektivnější nácvik pálení (nadhazovači by měli házet podle pokynů trenéra; neměla by se věnovat příliš velká pozornost tréninku polařů.)
Během tréninku postupně nacvičujeme i umístěné odpaly a nárazy, které najdou při zápase bohaté uplatnění. Je třeba, aby si hráči zvykli s přehledem a plně využívat všech zbraní, které mají k dispozici.

2. Nejčastější chyby v pálkařské technice

Vysoký zášvih - vedení pálky shora dolů. Hráč by měl zdvihnout v počátečním postoji pálku výš k rameni a při zášvihu ji vést mírně dolů. Zdvihání předního ramene - odklánění od nadhazovače je běžnou chybou. Narovnáním těla během odpalu se rovina pohybu pálky stočí pod míč a výsledkem jsou obvykle vysoké, podseknuté míče. Horní část trupu by měla být při zášvihu téměř napřímená, přední rameno je třeba tlačit k zemi, tak aby osa ramen byla zhruba vodorovná. V některých případech pomůže, když pálkař o něco více přesune v zášvihu těžiště dopředu, k přední noze. Omezený zášvih - potíže se zášvihem bývají někdy způsobené špatnou polohou pravého lokte (u pravého pálkaře). Loket má být už ve výchozím postavení přitažený k tělu a během zášvihu se jen mírně vysunuje dopředu, nad metu - nikdy ne dozadu od těla. Klička na začátku švihu - znamená jednak zdržení celého pohybu, jednak nesmírně ztěžuje přesné trefení míče (švih je zvlněný). Příčinou bývá nejčastěji držení lokte od těla (jako v předešlém bodě) během zášvihu. V první fázi pohybu na míč jde loket nejprve dolů a dopředu - tím vznikne zbytečné zhoupnutí pálky. Proto by měl už v zášvihu spodní loket směřovat co nejvíc dopředu (ne však natolik, aby pálkař musel výrazně zvedat přední rameno!). Druhou z možných příčin je prostě špatná poloha pálky - pálka by měla být na konci zášvihu téměř sklopená do vodorovné polohy a zápěstí skrčené (ve skutečnosti držíme volný konec o několik centimetrů zvednutý, protože během začátku zášvihu pálka vlastní vahou trochu poklesne). Vedení zášvihu za záda - ruce by se měly napřahovat hlavně směrem dozadu, od nadhazovače, ne výrazně za pálkařova záda. Takovým nesprávným zášvihem se pálkař vytáčí částečně zády k nadhozu, hůře se mu sledují zejména míče na bližší straně mety, a aby se z této pozice dostal k míči včas, musí zrychlit rotaci ramen. Tuto chybu odstraňujeme jednoduše stínovým tréninkem a pálením na stojanu. Příliš velký nákrok - přestože některým pálkařům velký nákrok vyhovuje, pro většinu hráčů znamená vznik nepříjemných potíží. Během přehnaně velkého nákroku hlava výrazně poklesne, hůře se sleduje míč. Kromě toho široce rozkročené nohy ztěžují plynulé přenesení váhy ze zadní nohy na přední během švihu a zamezují volné rotaci boků při dotažení. Nákrok by měl být nízký (nejlepší je jen posunutí nohy po zemi) a pro většinu hráčů ne větší než 20 - 35 cm. Málo zatížená přední noha - přestože větší část váhy těla by měla být soustředěná na pravé noze, druhá noha musí být na konci nákroku pevně zakotvená přední hranou špičky na zemi. Během celého švihu je přední noha důležitou oporou;, jestliže na ni pálkař přenese málo váhy, "uletí" v první fázi švihu směrem od mety, a to znamená ztrátu dobré rovnováhy a síly. Hráč by se měl snažit tlačit přední nohu na konci nákroku aktivně na zem, přesunout boky o něco víc dopředu (nestát tolik nad pravou nohou) a držet ramena vodorovně - nezdvihat přední. Padání do nákroku - je opačnou chybou - předčasným a náhlým přenesením váhy na přední nohu ztrácí pálkař sílu i přesnost. Houpavý nákrok - snažíme se, aby všechny počáteční pohyby probíhaly výhradně ve vodorovném směru. Jakékoliv výraznější zdvihání nebo poklesávání nesmírně ztěžuje sledování a trefení míče. Příčinou nadzdvihnutí při nákroku může být příliš pevná, tuhá zadní noha. Předčasné otvírání boků - proti nadhazovači při nákroku znamená omezení zášvihu a výrazné zmenšení síly odpalu. Pálkař by neměl nakračovat špičkou proti míči, ale hranou boty do strany, tak aby špička směřovala kolmo na směr nadhozu. Boky se při zášvihu mohou naopak trochu zavřít. Tím je umožněna volná práce rukou v plném rozsahu do zášvihu a zároveň správná poloha ramen na začátku švihu (přední rameno proti míči). Vedení pálky shora dolů je zaviněno nejčastěji vysokým zášvihem, odkláněním ramen nebo nesouběžným vedením loktů během odpalu. Při švihu by měly oba lokty společně směřovat dopředu; poměrně obvyklou chybou začátečníků je málo vytočený zadní (spodní) loket. Pálkař by se měl snažit vést lokty rovnoběžně a pocitem odpalovat míč zespoda nahoru (liftování). Příliš intenzívní rotace ramen - trhavý švih působící dojmem natažených rukou, je vážnou a široce rozšířenou chybou, která se ve větší či menší míře projevuje i u mnoha zkušených pálkařů. "Pálení nataženýma rukama" je důsledkem nesprávné polohy zápěstí a pálky vzhledem k předloktí. Ve skutečnosti ruce během první fáze odpalu není možné natáhnout, jestliže pálka směřuje kolmo k předloktí. Pokud však hráč napřímí zápěstí (často už v zášvihu) a vede pálku nataženýma rukama (což je přirozený důsledek), musí nutně veškerou sílu předloktí a zápěstí převzít ramena - rychlou rotací. Přestože tímto způsobem lze docílit dlouhých odpalů, není možné dobře ovládat pálku a trefovat míč; odpal má spíš charakter prudkého nárazu s nežádoucími náhlými pohyby na začátku. Navíc při prudkém pohybu ramen není možné udržet klidnou hlavu. Pálkař by se měl snažit omezit pohyby těla a hlavní sílu odpalu soustředit do předloktí. Udržet pálku kolmo k pažím až do trefení míče je většinou záležitostí delšího tréninku, do něhož je výhodné zařadit některé zjednodušené průpravné cviky. Je důležité si uvědomit, že odpal nataženýma rukama je většinou chybou zápěstí - nepomůže tedy, jestliže se pálkař snaží držet ruce skrčené. Pokrčené ruce - během celého odpalu jsou opačnou chybou. V okamžiku trefení míče se mají paže zcela napínat, při přetočení směřovat dopředu, co nejdál od těla, a zůstat natažené i během protažení za záda. Přetlačování míče - silou namísto svižného pohybu pálky je obvykle zaviněno nedostatečným zášvihem. Pálka by měla být do míče vedena zezadu, po dlouhé dráze, aby bylo plně využito energie jejího švihu. Jestliže však pálkař dělá malý nebo vůbec žádný zášvih, musí pálku tlačit proti míči. Malý zášvih je nejčastěji způsoben chybným časováním nebo otevřením boků při nákroku. Pálkař by se měl snažit opravit nákrok a usilovat o rytmické odpaly s výrazným zášvihem (výhodné je použít pálicí stojánek). Pálení s nákrokem je běžné u mnoha hráčů. Pálkař, místo aby už v okamžiku zášvihu zakotvil přední nohu pevně na zemi, nakračuje později a s dokrokem na zem už začíná vést pálku proti míči. Je důležité, aby hráč během celého švihu stál nohama pevně na zemi - pozdní nákrok znamená ztrátu dobré rovnováhy a většinou potíže s trefováním míče. Nevýhodný je i velký pohyb těla v poslední fázi před odpalem. Při dobré technické přípravě by se však tato chyba neměla vyskytnout. Váha na patách - odklánění od míče znamená ztrátu možnosti aktivního vedení pálky proti nadhozu. Pálkař by měl vždycky nakračovat proti míči a během odpalu mít váhu na přední části chodidel. Po protažení by mělo mít těžiště mírnou tendenci k pohybu nad domácí metu. Omezený pohyb boků - bývá způsobený špatnou prací zadní nohy. Pokrčená zadní noha by se během odpalu měla volně vytáčet na špičce doleva (u pravého pálkaře), kolenem pod tělo, tak aby boky mohly sledovat rotaci ramen při švihu. Rychlá rotace boků - která je obvyklá u silových pálkařů v baseballu, přináší softbalovému pálkaři obvykle potíže s kontrolou a spolehlivým trefováním. Vcelku se dá říct, že ve srovnání s baseballem rozhoduje při softbalovém odpalu více zrychlení a přesnost rukou, zejména předloktí a zápěstí, než rychlosti a setrvačná energie pálky (baseballová pálka je v poměru k míči mnohem pádnější a širší). Hlavní síla softbalového pálkaře by měla být v rukou, a pohyby těla jen plynule podporovat paže a umožňovat jim volný pohyb v celém rozsahu - při zášvihu i během švihu a dotažení. Proto by se boky (a zadní noha) měla vytáčet až za odpalem, o něco zpožděně za pohybem pálky. Samozřejmě je jasné, že pokud některý pálkař družstva dokáže spolehlivě a silou pálit s rychlým vytočením boků, neměla by se u něho tato "chyba" odstraňovat, většině pálkařů však dělá návyk na tento pohyb problémy. Předklánění - natahování proti míči je častou chybou zejména při pomalejších nadhozech. Vážným nedostatkem je, jestliže pálkař během švihu navíc krčí přední nohu. Poklesnutí těžiště a většinou předčasné přenesení váhy dopředu, ztráta pevné opory a rovnováhy v důsledku pohybu nakročené nohy většinou znamená výrazný pokles pálkařské výkonnosti a časté odpaly vysoko do vzduchu. Přední noha musí být během švihu pevně zablokovaná, nejlépe natažená. Chybou je, jestliže koleno směřuje proti nadhazovači - při přenesení váhy se noha podlomí. Hráč by se měl snažit nakračovat stranou, s kolenem směřujícím k domácí metě, a při nákroku víc tlačit patu proti nadhazovači. Zaklánění horní části trupu - během odpalu je důsledkem špatného přenesení váhy do švihu - pálkař by se měl snažit udržet před odpalem váhu co nejdéle vzadu a během švihu ji postupně přenést proti pevné přední noze. V okamžiku odpalu je horní část těla napřímená, při protažení se ramena většinou mírně předklánějí. Vlnovka v přetočení - porušení rovinného švihu při překřížení zápěstí, bývá způsobena obvykle příliš pevným držením pálky v zadní (u pravého pálkaře v pravé) ruce. Po odpálení míče by se měla pravá ruka uvolnit a prsty otevřít, takže při přetočení pálku jen shora přidržují. Omezený pohyb v dotažení - švih nemá na konci správný rozmach a táhlost. Pálkař zřejmě krčí při protažení ruce (nadloktí se pohybuje jen omezeně). Už od okamžiku, kdy se paže napínají proti míči, až do úplného konce, by měla být pálka vedena tak, aby opisovala co největší plochu - ve zcela natažených rukou. Čekání na míč - opožděný a o to prudší švih, je spíše než technickou chybou známkou toho, že hráč dobře nezvládá časování. Umění dobře načasovat na různě rychlené míče je záležitostí dlouhého, trpělivého tréninku. Pálkaři by se měli stále snažit učit vystihnout okamžik, kdy je třeba začít s prvním pohybem - často to bývá, ještě než nadhazovaž pustí míč z prstů. Rytmus odpalu by měl být zachován; chybou je trhavý odpal bez zášvihu - na poslední chvíli, stejně jako předčasný zášvih se zastavením pohybu a náhlým začátkem švihu. Pohyb hlavou - otáčení hlavy od míče, špatné sledování nadhozu, dívání se za odpalem je třeba jen znovu připomenout jako jednu z nejvážnějších chyb. Pálkaři by měli být v tréninku důsledně vedeni k pozornému sledování míče do místa odpalu. Může se stát, že pálkař i s touto chybou dosahuje dobrých výsledků na rovné nadhozy; rychlé točené míče se však takhle prostě nedají spolehlivě pálit - a není snadné se získaného zlozvyku zbavit.

3. Nácvik ulejvek

Na rozdíl od odpalů, které ve většině tělocvičen není možné trénovat, ulejvky se dají cvičit téměř všude už během zimní přípravy. Proto jim věnujeme hlavně těsně před začátkem sezóny velkou pozornost. Spolehlivé ulejvání je v zápasech velkou zbraní, často srovnatelnou s odpalem - a někdy i důležitější pro konečný výsledek. Nácvik techniky ulejvek by se tedy v žádném případě neměl opomíjet.
Také ulejvky můžeme zpočátku trénovat stínově nebo se stojánky. Snažíme se ,aby si začínající hráči navykli na správný postoj, rozložení váhy a šikovnou práci s pálkou. Zdůrazňujeme váhu vpředu, tlačení pálky proti míči a rychlou práci nohou. V první fázi nacvičujeme hlavně obětovanou ulejvku s dostatečně včasnou přípravou. Od cvičení na stojánkách přejdeme k volným nadhozům a nakonec i rychlým míčům, nadhazovaným vrchem. Pálkař by měl dokázat stále klidně sledovat nadhoz, zbavit se strachu z míče a přenést váhu proti němu (položit se do ulejvky).
S pravými pálkaři cvičíme i strkanou útočnou ulejvku a s levými taženou. Hráči by se měli naučit ulejvat v běhu, v co nejklidnějším prvním kroku, s dokonalou kontrolou míče. Útočné ulejvky trénujeme pokud možno vždycky s vyběhnutím k první metě.
U obětovaných ulejvek se snažíme v první řadě o spolehlivost, i za cenu toho, že pálkař vyzradí svůj úmysl soupeři. Teprve zkušený ulejvkář se může snažit počkat s přípravou až do poslední chvíle a využít i překvapení obrany. V každém případě zůstává cílem a hlavním měřítkem úspěšnosti obětované ulejvky pomoc běžci (ulejvka by se proto měla podařit).
Naopak útočné ulejvky nemají valný smysl, pokud jsou provedeny pomalu a s přípravou - šance pálkaře dostat se na metu je malá. Tyto ulejvky proto cvičíme v rychlosti; zpomaleně opravujeme jen technické chyby.
Při tréninku ulejvek by se měl trenér snažit, aby se hráči vyvarovali zejména těchto nejběžnějších chyb:
1. Nohy pracují v malém rozsahu - tělo se předklání v pase nebo ruce tlačí pálku dolů (ulejvání u pasu). Míč se špatně sleduje a pohyb pálky obvykle směřuje pod něj, dolů. Výsledkem bývají podseknuté ulejvky do vzduchu. Nohy by měly pracovat rychle tak, aby se hráč dostal pod míč.
2. Váha těla se při ulejvce nepřenáší proti míči. Často jde o strach z míče. Hráč by měl mít pocit, jako by přetlačoval míč hrudníkem. Kotníky by měly být uvolněné, paty na zemi a kolena směřovat dopředu dolů. Po ulejvce pokračuje tělo v pádu dopředu.
3. Ruce drží pálku křečovitě natažené (často strach z míče).
4. Příliš velký pohyb paží (pumpování) je na úkor přesnosti. Hlavní pohyb při útočné ulejvce vychází správně ze zápěstí. Při obětované ulejvce jsou ruce pokud možno v klidu.
5. Pozdní příprava na ulejvku, ulejvání přímo v pohybu pálky z nápřahu. Do ulejvacího postoje se pálkař musí dostat zlomek vteřiny před příchodem míče, aby se pálka uklidnila a mohla být vedena přesně proti míči.
6. Vertikální pohyby těla při ulejvce. Jakmile se hráč dostane do úrovně míče (do postoje k ulejvce), mělo by se těžiště pohybovat pouze v horizontální rovině.
7. Nadbytečné kroky nohama nebo vykračování z území.
8. Špatné sledování míče. Nadhoz je třeba upřeně pozorovat až na pálku.

4. Trénink běhu na metách

Techniku sprintu, výběhu z mety, střehu a vyběhnutí na metové dráze nacvičujeme obvykle v kondiční části tréninku. Snažíme se, aby i zde získali hráči po všech stránkách správné návyky; ve hře často vítězí to družstvo, které dokáže využít maximum i ze zdánlivě nevýznamných detailů.
Jednou z nejdůležitějších zbraní útoku je slajdování. V mnoha družstvech je jeho nácvik opomíjen zejména proto, že se trenéři slajdů obávají; nevědí, jakým způsobem bezpečně nacvičovat. Bez ohledu na velký význam pro tlak útoku je trénink slajdování důležitý i z jiného hlediska. Pro hráče, který slajdy ovládá, je v mnoha případech skluz na metu nejbezpečnějším způsobem zastavení. Pokusí-li se však slajdovat hráč s nedostatkem zkušeností, může snadno dojít k úrazu, často bohužel velmi vážnému. Slajdy se tedy snažíme poctivě trénovat i proto, abychom předešli zbytečným zraněním vlastních hráčů nebo soupeřových obránců.
Názor, že slajd je věc, která vyžaduje značnou dávku odvahy a "ztřeštěnosti", že ho lze provádět jen intuitivně, v tísni, je velkým omylem. V takovém případě by se nedalo dělat nic jiného, než slajdování vřele nedoporučovat jako nebezpečnou a hazardní věc. Naštěstí to není pravda; techniku slajdů je možné poměrně snadno nacvičit do takové úrovně, aby hráči slajdovali naprosto bezpečně a beze strachu.
Základní nácvik slajdování provádíme výhradně v tělocvičně. Přestože tvrdá podlaha nevzbuzuje u většiny lidí zpočátku důvěru, dá se ve skutečnosti na parketách výborně a bezpečně slajdovat. Skluzy nacvičujeme vždycky bez bot, v ponožkách. Hráči by měli chránit kotníky několika páry silných ponožek (používáme staré ponožky, protože při slajdování "dostanou zabrat"), slajdujeme v silných teplákách a v dlouhém tričku, dobře zastrčeném do kalhot. Zpočátku je vhodné chránit také kolena běžnými volejbalovými chrániči.
Před prvními slajdy nejprve nacvičujeme vsedě na zemi správné držení těla v podloženém slajdu: uvolněné svaly, sklopené břicho, ruce nahoře před tělem, vyvážení, nohy těsně nad zemí.
Začínáme podkládaným slajdem z poloviční rychlosti. Hráči by se měli snažit nasazovat slajd plynule v běhu po vnější hraně chodidla podložené nohy (ne po ploše) a co nejrychleji se zhoupnout do sedu, do záklonu. Podloženou nohu držíme vpředu pod kolenem natažené nohy, nenecháváme ji pod tělem (přisednutí na podloženou nohu je nebezpečné). Rychlost běhu by neměla být příliš malá - slajd by měl směřovat do dálky; dopad na zem při malé rychlosti je nepříjemně tvrdý. Přestože pokládání rukou na zem je nebezpečnou chybou, v prvních fázích nácviku, dokud si hráči nezvyknou na skluz, dovolujeme, aby si pomáhali při dosedání na zem rukama. V pozdějším tréninku se však musí naučit držet ruce před tělem. Je důležité učit se od začátku slajdovat s podkládáním levé i pravé nohy. Postupně zvyšujeme rychlost rozběhu, ale dokud se hráči nenaučí bezpečně nasazovat skluz, slajdujeme bez mety, tak jak vyjde krok.
V další etapě se hráči učí slajdovat z běhu plnou rychlostí na metu. Zároveň nacvičujeme předčasně ukončený slajd se vstáváním a pokračováním v běhu (podle signálu kouče u mety) a slajd vedle mety se snahou oklamat tečujícího hráče - hráč s míčem čeká nad metou a úkolem útočníka je snažit se vyhnout jistému autu.
Před zahájením nácviku hákového slajdu musí hráči bezpodmínečně zvládnout podkládaný slajd na obě strany. Vycházíme z techniky podloženého slajdu a postupně přecházíme k hákování. Prvním průpravným cvičením je podložený slajd se spodní nohou jen mírně pokrčenou (noha je pod lýtkem). Slajd stranou od mety je dalším užitečným cvičením: hráč slajduje běžným podloženým slajdem asi půl metru od okraje mety na stranu podložené nohy (natažená dopředu je vnitřní noha). Přední noha je natažená až do dotyku s metou, tělo se při slajdu pokládá téměř do lehu, ale spodní noha zůstává stále pokrčená. Slajdujeme na metu, která je upevněná nebo držená na místě spoluhráčem, tak aby se o ni natažená přední noha zastavila. Zrychlení tohoto slajdu vede už přímo ke slajdu hákovému - přední noha se natahuje na metu a spodní noha, místo aby zůstala podložená, se okamžitě po zhoupnutí dozadu natahuje do směru pohybu těla. Proti podloženému slajdu stranou od mety přidáváme zejména natažení podkládané nohy (snažíme se, aby bylo plynulé se zhoupnutím na hýždě) a vytočením přední nohy - té která směřuje k metě na vnější stranu (vnitřním kotníkem k zemi, tak aby se mohla při zastavení o metu volně pokrčit). Důležité je, aby hráči nekrčili přední nohu před dotykem mety, ale až přímo o metu - dokud nedojde ke kontaktu s metou, je přední (vnitřní) noha napjatá a směřuje špičkou na metu. Velkou pozornost věnujeme správné rovnováze; vytočení horní části trupu k metě pomůže zatížit vnitřní nohu a zabrání přejetí mety. Vnější nohu je třeba držet nad zemí, podobně jako u podloženého slajdu už od okamžiku, kdy se tělo z pokrčené nohy zhoupne dozadu (bezpečnost a plynulý skluz). Hráči by se měli naučit slajdovat ve správné vzdálenosti od mety (směrem do strany): při skluzu příliš blízko u hrany mety není možné volně pokrčit přední nohu a pohyb do strany je minimální - tělo se neotáčí a slajd je málo účinný. Naopak při příliš velké vzdálenosti není možné dostatečně zatížit nohu na metě, tělo se otáčí příliš prudce a při velké rotační energii pohybu se obvykle nepodaří udržet kontakt s metou (při nácviku hákového slajdu to však není na závadu).
Pro trénink slajdování venku je nejvhodnější pískoviště s jemným, ne příliš upěchovaným pískem bez kamenů (pozor na podklad z ostrého štěrku!). Přestože na takovém povrchu není skluz příliš dlouhý, je to relativně nejbezpečnější prostředí pro nácvik. Teprve při dostatečné technické úrovni můžeme přejít na rychlejší, tvrdší povrch. Vždycky však pečlivě vybíráme rovné plochy bez drnů a kamenů. K nácviku slajdů by měli být všichni hráči dobře připraveni - trenér by neměl dovolit slajdovat tomu, kdo není přiměřeně oblečený (pevné kalhoty, spodky, dlouhé tričko, případně chrániče). Slajdujeme výhradně v teniskách nebo botách s hladkou podrážkou a dobře chráníme kotníky před odřením. Dobrý povrch pro trénink je i rovný vlhký trávník (po dešti). Vždycky se však snažíme zvládnout co největší část slajdovací techniky tak, kde je to nejbezpečnější a nejsnazší - na parketách tělocvičny.

5. Nácvik útočných kombinací

Každý trenér by se měl snažit zvládnout při tréninku pokud možno všechno, co je potřeba při hře v zápase. Proto trénujeme nejen útočné hry, ale nacvičujeme i takové - zdánlivě samozřejmé - věci, jako je práce kouče u met, koučování následujícího pálkaře při hře na domácí metě nebo předávání signálů před hrou. Je na vynalézavosti trenéra, jakých forem nácviku použije. V zásadě je třeba snažit se dodržet všechny podmínky jako při hře (pálkařské pořadí, obsazení pole, nadhozy, známé podmínky - skóre, auty, stav na pálce atd.). Dobrou formou nácviku je například tréninkový zápas mezi dvěma polovinami družstva (tajné signály pochopitelně necvičíme, je-li nablízku některý ze soupeřů).
V žádném případě by dobrý trenér neměl nechat nic náhodě nebo přirozenému vývoji - pečlivé procvičení všech maličkostí a alternativ hráčům pomůže, kdykoliv se dostanou do nečekané situace. Dobrá souhra v družstvu je vždycky výsledkem poctivé a detailní práce; nikdy nevznikne náhodou a sama od sebe.

F - Příprava nadhazovačů

Sportovní úspěchy družstva jsou z největší míry ovlivněny kvalitou jeho nadhazovačů. Trenér stěží dosáhne se svým týmem výrazných výsledků, jestliže nemá k dispozici dobré nadhazovače - i kdyby družstvo bylo jinak po všech stránkách výborně připraveno. Naopak i průměrné družstvo může být poměrně úspěšné s jedním nebo dvěma vynikajícími nadhazovači.
Nadhazování - jako ostatně většina sportovních výkonů - je hlavně výsledkem dlouhého, systematického tréninku. S dostatečnou chutí a vůlí se může stát prakticky každý opravdu dobrým nadhazovačem. To samozřejmě nijak nesnižuje umění nadhazovačů - naopak: úspěchu může dosáhnout jenom ten, kdo podstoupí tvrdou a náročnou cestu intenzívního pravidelného tréninku. Tuto skutečnost by měl mít trenér na paměti při výběhu budoucích nadhazovačů - měl by se řídit hlavně jejich povahovými vlastnostmi a teprve ve druhé řadě jejich pohybovým nadáním. Stává se běžně, že vysoce talentovaný hráč se nakonec nedostane zdaleka na takovou úroveň jako jiný, kterému začátky působily nesrovnatelně větší potíže. To by mělo být povzbuzením i pro mnohé začátečníky, kteří se setkávají s řadou problémů a jejich vývoj se jim zdá zpočátku pomalý (samozřejmě to platí nejen o nadhazování, nejen o softbalu, a dokonce nejen o sportu!).
Přípravě nadhazovačů by měla být v družstvu věnována velká péče. Je třeba, aby hráči nejen pro zábavu zkoušeli nadhazovat (občasným házením kvalitní nadhazovači nevyrostou), ale aby se trenérovi podařilo získat několik členů družstva k opravdovému intenzívnímu tréninku. Výhodou je velká atraktivnost tohoto postu, je tedy na trenérovi, aby vytvořil dobrou atmosféru pro to, aby se někteří hráči rádi věnovali náročné práci navíc.
Dobrých nadhazovačů není prakticky nikdy v družstvu dostatek: má-li družstvo jednoho vynikajícího nadhazovače, může často vyhrávat; má-li dva, je na tom opravdu dobře; tři nadhazovači na přibližně stejné úrovni už se mohou střídat podle potřeb a vyvíjet velký tlak na soupeře; čtyři kvalitní nadhazovači znamenají, že se tým nemusí obávat slabých chvil v obraně atd.. Je třeba také bohužel počítat se zraněními, s nestálostí formy a s různými indispozicemi.
Jak trénovat? Přestože přístup k budoucím nadhazovačům musí být individuální, existují jednoduché obecné zásady, které by měly být v každém případě dodrženy.
První snahou nadhazovače je samozřejmě zvládnutí základního pohybu, získání návyku a dostatečná koordinace. Bez ohledu na zvolenou techniku musí počáteční nácvik probíhat na cvičné zdi. Stejně jako se lyžař nemůže učit základním obloukům na prudkém svahu mezi slalomovými brankami, nemůže ani nadhazovač dost dobře cvičit základy své techniky při házení na cíl. Nutnost házet přesně vede ke křečovitosti a brání začátečníkovi rozvinout pohyb v plné míře, se správným švihem a uvolněností. Cvičná zeď by měla být tak velká, aby se hráč nemusel zabývat velkým, až několikametrovým rozptylem svých míčů. Vzdálenost od zdi volíme raději menší, než je skutečná nadhazovací vzdálenost, aby hráč neměl pocit, že "nedohodí", a podvědomě nenahrazovat uvolněný švih křečovitou silou. Důležité je, že jedinými měřítky v této první fázi tréninku je 1. rychlost nadhozů (velká rychlost znamená dobrou koordinaci pohybů) a 2. stálost provedení (vytvoření pevného pohybového návyku). Během cvičení na zdi by se měl hráč snažit najít takový pohyb, který mu co nejlépe vyhovuje (umožňuje mu házet nejprudší nadhozy). Samozřejmě je třeba, aby trenér hlavně zpočátku pomohl odstranit vážné chyby (zejména špatnou práci zápěstí). Počáteční nácvik je vhodné doplnit stínovým tréninkem nadhazovacího pohybu.
Začátečník by se v žádném případě neměl snažit o umístěné nadhozy. Přestože házení na cíl se může zdát pro někoho zábavnější a nadhazování na spoluhráče je bezpochyby příjemnější než sbírání každého míče odraženého od zdi, tento způsob tréninku stěží vede k cíli: snahou o přesnost začátečník nutně omezuje pohyb (většinou velmi výrazně) a vytváří v sobě nesprávný návyk. Snažit se o přesné házení, dokud není hráč dostatečně technicky vybavený, je asi jako se pokoušet odpalovat prudké nadhozy bez jakéhokoliv tréninku - v takových podmínkách se člověk jen velmi těžko a pomalu učí správným základům. Ukazuje se, že pro optimální rychlost a správný směr vývoje nadhazovače je důkladná příprava na cvičné zdi nezbytným předpokladem.
Během této přípravy by měl nadhazovač dosáhnout dostatečné rychlosti nadhozů (v dalším tréninku by se měla rychlost už jen nepatrně zvýšit). Stálost pohybů se projeví tím, že se zmenší rozptyl nadhozů - aniž by se hráč snažil omezit švih nebo přesně mířit.
Teprve v tomto okamžiku je třeba přejít k další fázi přípravy. Snahou hráče by mělo být trefení cíle (pálkařská zóna vyznačená na zdi) bez jakéhokoliv omezení naučeného pohybu nebo snížení rychlosti míčů. Pokud se vyskytnou potíže (křečovitost, změna švihu), je třeba vrátit se na nějaký čas k základnímu pohybovému cvičení. Zpřesňování nadhozů tedy nesmí být na úkor rychlosti, ale na druhé straně přílišné otálení se zahájením nácviku kontroly může být nežádoucím zpomalením vývoje; jakmile hráč získá dostatečnou rychlost a jistotu, měl by se začít snažit o přesnost. Přestože základní průprava na zdi je jednoznačně prospěšná a jen těžko ji lze "přehnat", je třeba současně s pokroky nadhazovače zvyšovat i nároky a cíle, aby hráč neměl pocit ustrnutí, stagnace.
Trefuje-li nadhazovač bezpečně okolí cíle, může začít s nadhozy na spoluhráče. Vždycky je dobře, jestliže má chytač za sebou síť nebo zeď, aby nadhazovač nebyl psychicky svázán velkou odpovědností za přesnost - při přehozu míč neuteče. Trénink s chytačem je příjemnější (spoluhráč přihrává míč zpátky), může být intenzívnější než na zdi a navíc si nadhazovač zvyká na nový cíl - ramena a kolena chytače - a na nový pocit, když stojí proti spoluhráči. Aby byl takovýto trénink opravdu intenzívní, je třeba spíše než odházet velké množství míčů, soustředit se na každý nadhoz, házet pozorně a s menšími přestávkami jako v zápase. Cílem by měly být rohy pomyslné pálkařské zóny - kontrolu nadhozů je možné stále zvyšovat dalším tréninkem (dobrý nadhazovač se nesmí spokojit s tím, že v případě potřeby dokáže hodit strajk).
S tréninkem jiných druhů nadhozů začínáme teprve po relativně dobrém zvládnutí předchozího nadhozu (základem jsou rychlé rovné míče). Doporučuje se začínat s každým nadhozem na zdi, nejprve objevit celý rozsah pohybu, který způsobí správnou rotaci a odchylku míče, a teprve potom začít i u tohoto nadhozu s tréninkem kontroly. Na cvičnou zeď se vracíme i při předsezónní přípravě, a kdykoliv se objeví nějaké technické potíže - umožňuje totiž nadhazovači plně se soustředit na vlastní pohyb, aniž by musel kontrolovat směr míče. Dobrý nadhazovač by se měl snažit dosáhnout stejné přesnosti u všech druhů nadhozů, které používá.
Odhadnout počet nadhozů a objem přípravy, kterou by měl nadhazovač během svého vývoje absolvovat, není snadné. Velký vliv má pochopitelně přirozený talent hráče (zejména zpočátku) a zaujetí a pozornost, s jakými trénuje.
Délka počáteční fáze nácviku je značně individuální; průměrně nadanému člověku trvá několik měsíců, než získá dostatečný švih a jistotu, předpokládáme-li, že se nadhazování věnuje tři dny v týdnu. Během každého tréninku by měl začínající nadhazovač odházet asi 150 - 250 nadhozů + několik desítek nadhozů na začátku pro získání rytmu a několik na konci pro uvolnění. Samozřejmě výhodnější jsou kratší dávky absolvované častěji. Jako každá složitější dovednost i nadhazování chce svůj čas a velkým zvýšením denních dávek lze celý vývoj urychlit jen málo - kromě toho se nadhazovač vystavuje nebezpečí poranění nebo přetažení. Každému tréninku musí předcházet rozcvičení a zahřátí paže - v chladném počasí je třeba nosit dlouhé rukávy. Při sebemenším projevu namožení nebo bolesti ve svalech by měl nadhazovač přestat házet, uvolnit ruku a nechat ji alespoň den odpočinout. Velmi pomůže masáž postižených míst. Ve vážnějších případech je nutné nechat paži několik dní v klidu a pak pozvolna začít s tréninkem. Prudké zatěžování ne zcela doléčených svalových poranění může vést k nepříjemným chronickým bolestem ("tenisový loket") a k vyřazení z činnosti na delší dobu. Proto se po každé delší odmlce snažíme zatěžovat ruku postupně, začínat lehkými nadhozy (zejména na začátku sezóny) a teprve časem zvyšovat tréninkové dávky a rychlost nadhozů.
Až do té doby, kdy nadhazovač získá dostatečnou kontrolu, aniž by omezoval švih a rychlost, by neměl nikdy nadhazovat na spoluhráče. Optimální pro jeho vývoj je i to, aby nemusel nadhazovat v zápase, dokud není dostatečně technicky připraven (tj. dokud musí změnit techniku nadhozu, aby se trefil do zóny). Bohužel tento požadavek nebývá často díky velké nouzi o nadhazovače splněn.
Rozsah přípravy hrajícího nadhazovače se řídí počtem zápasů, které absolvuje. Trénink by však měl být pravidelný i během sezóny, v optimálním případě dvakrát až třikrát týdně. Intenzívně vedená družstva řeší problém přípravy nadhazovačů obvykle tím, že v době tréninku týmu trénují nadhazovači s chytači odděleně. Přestože jsou tito hráči znevýhodněni proti spoluhráčům zejména daleko menší trénovaností pálení (obvykle jde o tréninky útoku, které převládají, a kde je možné často postrádat nadhazovače i chytače), družstvu se obvykle zvláštní úsilí věnované na individuální trénink těchto hráčů bohatě vyplatí.
V zimní sezóně, po určitém období odpočinku, by se měl nadhazovač věnovat rozšiřování své techniky (obvykle stačí jeden až dva tréninky týdně) a doplnit svůj trénink zvyšováním fyzické kondice (sprinty, posilovací cviky trupu a nohou atd.). Paže se snažíme posilovat dynamicky - házením, aby byl zajištěn správný rozvoj svalů, a nezapomínáme ani na posilování levé paže, abychom předešli nezdravě jednostrannému vývoji.
Předsezónní příprava začíná obvykle dva až čtyři týdny před prvními zápasy a vyznačuje se zintenzívněním tréninku a zaměřením na obnovení výkonnosti a kontroly. Při zvyšování zátěže je však třeba postupovat s velkou opatrností a při přechodu z tělocvičny na hřiště a během prvních zápasů pečlivě chránit paži před poraněním.
Tréninkový rozvrh a plán by neměl být výlučnou záležitostí nadhazovače. Přestože iniciativa by měla vycházet od něho, trenér by měl pozorně sledovat jeho vývoj, pomáhat mu a stimulovat jeho výkonnost stanovením dílčích cílů a předepsáním povinných dávek základního i doplňkového (kondičního) tréninku. Kromě samostatného tréninku by měl být v dostatečné míře zajištěn i společný trénink s chytačem, tak aby měli oba hráči možnost se sehrát a co nejlépe poznat jeden druhého (porozumění s chytačem je pro nadhazovače jedna z největších psychických opor).

G - Příprava družstva před zápasem

Konkrétním, bezprostředním cílem tréninku je příprava týmu na softbalová utkání. Samotný trénink bez možnosti změřit síly se soupeřem nedává příliš velký smysl, na druhé straně pochybné je i hraní bez tréninku. Kromě pečlivé přípravy správného vedení tréninkových hodin by měl dobrý trenér udělat všechno pro to, aby jeho družstvo bylo v zápase úspěšné. Z tohoto hlediska je důležité správně organizované, důkladné rozcvičení družstva před zápasem. Úkolem přípravy před utkáním je zejména:
- dokonalé rozhýbání těla. Příprava na častou náhlou svalovou zátěž během zápasu a účinná prevence proti zranění.
- rozcvičení z hlediska softbalových dovedností. Navázání "důvěrného vztahu" s míčem v obranné hře i při pálení.
- uklidnění, překonání nervozity před zápasem.
- psychická příprava. Postupné navození "bojovné" atmosféry u všech členů družstva.
- zajištění soustřednění a pozorné hry od samého začátku utkání.
- poznání soupeře během jeho rozcvičení a poslední konkrétní doplňky strategie hry.
Družstvo by mělo začít s rozcvičením alespoň hodinu před začátkem zápasu (délka rozcvičení závisí na tom, jak intenzívně jsou hráči trénovaní - u méně připravených družstev by nemělo být rozcvičení příliš dlouhé a vyčerpávající). Znamená to, že už čtvrt hodiny před zahájením společného rozcvičení musí být všichni hráči na místě. Trenér by měl pečlivě dbát na dodržování tohoto pravidla. Přesným, včasným scházením se vyhneme zbytečné nervozitě z čekání na zbývající hráče a pomůžeme vytvořit odpovědnou atmosféru a plné zaujetí nadcházejícím zápasem, které ke sportu bezpochyby patří.
Rozcvičení zahajují všichni hráči pokud možno společně a přesně ve stanovenou dobu (nejlepší způsob, jak přinutit notorické opozdilce chodit včas, je zahajovat vždycky na minutu přesně - osamělé dohánění ostatních není nikomu příjemné). Začínáme obvykle rozběháním: několikaminutové rozklusávání, poskoky, běh stranou atd. Gymnastická rozcvička by měla být důkladná zejména v chladnějších dnech. Snažíme se vyhnout příliš dlouhému rozcvičování určité skupiny svalstva, aby nedošlo k předčasné únavě. Velkou pozornost věnujeme rozhýbání paží a nohou (stehenní a lýtkové svaly - zejména na jaře je běžným a dost nepříjemným zraněním natržení stehenního svalu).
Rozházení probíhá obvykle ve dvojicích. Hráči by se při něm měli už snažit "doladit" na zápas - uvolnit a rozhýbat, ale zároveň už zvyšovat přesnost, pozornost a soustředění. V průběhu rozházení zvyšujeme rychlost odehrání míče až do zpracování v běhu. Kromě normálních přihrávek krátce zkusíme i sbírání míčů běžících po zemi, přihrávku nakrátko atd. (vždy několik míčů).
Nejdelší část rozcvičení je obvykle pálkařská příprava. Je nesmírně důležité, aby pálení bylo dokonale zorganizováno a nezhoršilo morálku týmu před utkáním. Polaři chytající v poli by měli tentokrát hrát všechny míče naplno (příprava na zápas); aby se příliš neunavili, je dobře rozdělit je do dvojic, v nichž se po každém odehraném míči střídají. Každý pálkař má k dispozici jeden, nejvýše dva starty na pálce s předem stanoveným počtem švihů (podle času určíme počet odpalů - alespoň pět by mělo vyjít na každého pálkaře). Hráči by měli odpalovat s maximální pozorností - ne mechanicky a rychle za sebou! Ušetřením času se v tomto případě mnoho nezíská. Před nastoupením na pálku by se měl každý pálkař dostatečně včas připravit - rozhýbat a zkusit stínově několik švihů. Důležité je dostat se ještě před odpalováním do navyklého rytmického pohybu. Několik prvních míčů pálkař ulejvá; snaží se zejména o pozorné sledování míče, které by si měl udržet při dalším pálení i během zápasu.
Při pálkařské přípravě používáme co nejspolehlivějších nadhazovačů, abychom neztráceli čas a neničili soustředěnost pálkařů špatnými nadhozy. Vždycky by však měli házet náhradní nadhazovači - nikdy ti, kteří budou házet v zápase.
V poslední fázi přípravy trénuje obvykle odděleně vnitřní a vnější pole; náhradníci asistují trenérovi.
Vnější polaři chytají dlouhé rozpálené míče vzduchem, zaklekávají odpaly po zemi a snaží se o prudký, přesný hod zpátky. K rozcvičení stačí jen několik míčů, aby se hráči neunavili - musí však být odehrány pečlivě a soustředěně.
Vnitřní polaři mají pravidly stanovenou dobu před zahájením utkání pro rozcvičení v poli. Zpočátku jen přihráváme z mety na metu a snažíme se o rychlé a přesné odehrání dál. Důležité je získat pružnost a uvolněnost nohou, hrát míč v pohybu (technika dvojautu). Proto obvykle mety jen zašlapáváme - stahování míče na zem do tečování by hráče vyvedlo z rytmu. Je vhodné, aby náhradníci stáli při rozhazování za jednotlivými metami jako záběh; tím ušetříme čas při přehozech. Chytač by měl zkusit odhazování na jednotlivé mety po nadhozu (zároveň se cvičí i práce polařů na metách) a stejně tak nadhazovač po přihrávce nebo kutáleném míči od chytače. Každý z polařů by měl sebrat několik ulejvek a přihrát na první metu. Nakonec chytá každý hráč několik míčů rozpálených od domácí mety a přihraje na první nebo na domácí metu.
Příprava nadhazovačů je do velké míry individuální. Rozběhání a gymnastického rozcvičení se zúčastní s ostatními, pak už se ale rozcvičují stranou. Zpočátku by měli nadhazovat na náhradníky družstva; hrající chytači by měli převzít jejich rozcvičení až v poslední fázi (během rozcvičování není třeba, aby se chytač unavoval). Počet nadhozů před zápasem by měl být takový, aby nadhazovač získal jistotu a rytmus, ale aby se zbytečně neunavil. Každý nadhoz navíc v rozcvičení znamená, že se únava dostaví o něco dřív. Proto není pravda, že by měl nadhazovač vydávat velkou část energie už před zápasem. Během času přijde každý nadhazovač na takovou strategii přípravy, která je nejspolehlivější a nejlépe mu vyhovuje. Důležité je, aby byl připravený od samého začátku zápasu házet naplno - "rozjíždění" a "chytání" během prvních iningů se nemusí vyplatit.
V poslední části by měl rozcvičení řídit chytač - stanovit jednotlivé nadhozy a snažit se navodit co nejlepší spolupráci už před zápasem. Chytačova pomoc dodá nadhazovači jistotu, navíc je důležité, aby chytač poznal, v jaké formě je jeho spoluhráč, které nadhozy mu jdou lépe a které hůř, tak aby mohl nadhazovače úspěšně a s jistotou vést celým zápasem.
Nadhazovací rozcvičení by mělo skončit ještě dřív, než trénink pálky: zahajující nadhazovač i chytač se zúčastní rozhazování v poli. Rytmus a dávky přípravy před zápasem si stanoví nadhazovač sám. Je výhodné, jestliže nadhazovači zbyde čas, aby mohl spolu s chytačem sledovat trénink soupeřových pálkařů.
V době, kdy se rozcvičuje soupeřovo vnitřní pole, by měli být všichni hráči shromážděni u své lavičky a pozorně sledovat hru jednotlivých obránců.
Z hlediska psychologie družstva je důležité, aby se hráči během rozcvičování už soustředili na nadcházející zápas a snažili se k němu co nejlépe fyzicky i psychicky připravit. Určitě není v pořádku, jestliže se hráči po celou dobu až do zahájení zápasu baví o něčem, co vůbec nesouvisí s hrou. Součástí sportu je i umění plně prožívat tréninky, ale zejména zápasy a rozcvičení před nimi. Je úkolem trenéra, aby dokázal během přípravy na zápas navodit správnou atmosféru, tak aby jeho družstvo bylo při zahájení hry skutečně "vyladěné".
Rozcvičení by mělo skončit včas, aby se hráči mohli uklidnit a soustředit. Také organizační záležitosti (konečná sestava, psaní zápisu, kontrola materiálu, kontrola soupisek a legitimací) by měly být připraveny a vyřízeny tak, aby nebylo třeba je dohánět na poslední okamžik. Chvíle odpočinku před zahájením zápasu by měl trenér využít k upřesnění a zopakování taktiky hry.